Vítejte na špinavém předměstí, přímo uprostřed komplikovaného
procesu přerodu dítěte v dospělou bytost… už zase! Snímek Fish tank
režisérky Andrey Arnold, jedna z vlajkových lodí letošní filmové flotily
Projektu 100, nás skutečně na první pohled zve na dobře známá stará
místa. Na území, kdysi už sugestivně dobývaná nejen Kenem Loachem, jehož
vliv bývá v souvislostí s tvorbou režisérky Arnold zmiňován
nejčastěji, ale i Robertem Bressonem, Larry Clarkem či Gusem van Santem, ze
zjevných inspirací samozřejmě nelze nezmínit ani Truffautovo opus magnum
Nikdo mne nemá rád.
Arnold nepotřebuje oslňovat uhlazenými záběry, důmyslnými
scenáristickými konstrukty ani explicitní otevřeností scén. Základní
devizou její poetiky je autenticita jako dominantní výrazový prostředek a
s ní samozřejmě se ideálně snoubící režisérská empatie, která
z herecké debutantky Katie Jarvis ve výsledku činí hereckou královnu
snímku, jenž je v podstatě krystalicky čistou ukázkou sociálního
dramatu.
Elegie za dospívající Miu, která světem nelásky prochází s hrdým
výrazem nezvladatelného spratka, jenž je ovšem pouze odraným kabátem pro
citlivou, křehkou, a zmatenou duši, je filmem na permanentní hraně.
Ústřední hrdinka se neustále dostává do situací, které hrozí
katastrofou, díky kombinaci své sveřeposti, entuziasmu a dost často také
obyčejného štěstí vyvázne většinou jen se šrámy. I ty ale brzy
začnou hnisat. Arnold totiž nepřivádí na scénu žádného předčasně
vyspělého dětského filosofa ani postlolití prefabrikát, ale uvěřitelný
charakter, podobný oživlému stromu, do kterého všichni kolemjdoucí
vyřezávají vulgární obrazce. A on se vcelku pochopitelně brání.
Neochota nechat se vláčet nepříznivými okolnostmi je spolu
s bezprostřední existencí Jarvis před filmovou kamerou jistě jedním ze
základních důvodů, proč si postava Mii vcelku snadno podmanila (nejen)
festivalové publikum na celém světě. Pomocí adekvátně zvoleného
filmového jazyka, v jehož repertoáru nechybí ruční kamera, specifická
barevnost ani asynchronní zvuk, Arnold bez problému diváka dostává tam, kde
má být, tedy do pozice Miina sympatizanta. To ovšem neznamená, že by
ostatní figury dramatu byly vylíčeny pouze jako černobílá opozita
ústřední hrdinky. I ony disponují bohatou základnou charakterových rysů,
jež vytvářejí ideální živnou půdu pro rozvoj dramatu. Zejména kreace
Kierston Wareing coby esence pomýleného mateřství a Michaela Fassbendera
jako důvod zažehnutí rivality mezi matkou a dcerou patří svou neokázalou
soustředěností k hereckým výkonům, jež z hlavy rozhodně jen tak
nevymažete.
Fish tank se v těchto momentech stává přímým protipólem továrně
vylisovaných asexuálních limonád.
Dalším ze zásadních aspektů filmové mozaiky projektu Fish tank je
použití tance jako prvku hrdinčina odreagování a především její
urputné cesty k lepší budoucnosti. V podání tvrdě trénující Mii je
tanec syrovou sólovou variantou pouličního boje i hořce cynickým
výsměchem ušmudlané pompě R´n´B shows. Fish tank se v těchto momentech
stává přímým protipólem továrně vylisovaných asexuálních limonád
typu Dokaž to či Muzikál ze střední. Režisérka se
totiž nijak nesnaží skrývat nemilou skutečnost, že sny, schopnosti ani
nemilosrdná dřina někdy nemusí stačit. Scéna konkurzu sice sfoukává
naději jak svíčku z dortu, na druhou stranu opět dokazuje sílu hrdinky,
která se znovu rázně zvedá. A následně odchází. Směrem ven, na cestu,
jež zjevně nebude louží prosta. Ovšem Mia nepřestává hledat, a vy byste
ji v Projektu 100 rozhodně minout neměli. Tak přirozená dívčí bytost tu
na plátně nejméně od dob Ellen Page (V pasti a Juno) nebyla, a
v případě, že Katie Jarvis objeví mainstreamový film, asi dlouho
nebude.
Hodnocení: 80 %
Fish Tank (Nizozemsko, 2009)
Režie: Andrea Arnold
Scénář: Andrea Arnold
Hrají: Katie Jarvis, Kierston Wareing, Michael Fassbender,
Harry Treadaway
Délka: 123 minut
Premiéra: 14. 1. 2010
Napsat komentář