Mezi všemi lednovými novinkami ostřílených filmových legend (Fincher,
Creonenberg, Ritchie) je také hvězda, která září nejdéle. Roman Polanski
se ve svém nejnovějším počinu vzdal okázalých výprav i odkrývání
státních tajemství, jak tomu bylo v jeho předešlých třech snímcích
(Pianista, Oliver Twist a Muž ve stínu) a zabývá
se komickou nízkostí nás smrtelníků v divadelně komorní grotesce ze
života.
Bůh masakru je adaptací stejnojmenné divadelní hry francouzské
dramatičky Yasminy Rezy, která byla pro české publikum v minulosti
převedena na „prkna“ hned několikrát, například v pražském
Činoherním klubu. Komorní příběh je postaven na jednom setkání dvou
manželských párů, které žijí zdánlivě v jiných světech. Důvodem
setkání je rozhodnutí smířlivě vyřešit incident, při němž syn jedné
manželské dvojice napadl v parku syna druhého páru. Jak to tak mezi lidmi
chodí, stačí uzavřená místnost, trocha alkoholu a iluze štěstí
i korektní shovívavost k chybám těch druhých je ta tam.
Polanski se nevzpouzí divadelní předloze a na plátno převádí jednotu
místa, děje a času. Jediným odklonem je rámec úvodu a závěru –
voyeurský pohled na oba chlapce v parku. Stejně tak Polanski dodržel
i humornou notu, která převládá nad tragikou či moralizováním. Námět
setkání dvou manželských párů může připomenout dnes již kultovní
stejnojmenné filmové zpracování divadelní hry Kdo se bojí Virginie
Woolfové? s Elizabeth Taylor a Richardem Burtonem v hlavních rolích.
Bůh masakru se však spíše než na detailní psychologizaci postav a
rozbor jejich manželství soustředí na komickou typizaci čtveřice
„slušných lidí“, kteří opravdovost nahradili hranou slušností.
Divadelní estetika není zachována jen skrze samotný příběh. Polanski
zvolil do hlavních rolí zavedené filmové herce, které ovšem přiměl
k divadelnímu přehrávání. Rodiče útočníka v podání Kate Winslet a
Christophera Waltze jsou profesně úspěšnými a snesitelně nešťastnými
osobami. Rodiče oběti Jodie Foster a John C. Reilly se na první pohled zdají
být pravými opaky. Starostliví, citliví, vytvářející svému synovi až
sálající teplo domova.
Dějství první, v němž se oba páry seznámí a jsou na sebe
milí 
Od prvních scén dokázal Polanski naznačit jakési napětí v každé
z osob. Na nezapomenutelné gagy nemusíte čekat ani deset minut. S tím, jak
roste napětí, herecké nasazení graduje. Všichni čtyři představitelé
vkládají do postav něco ze svých hvězdných image, mediálních verzí
svých životů, které jsou pro jejich fanoušky skutečností.
Nejevidentnější je to v postavě ztvárněné Jodie Foster. Upjatá
manželka se silnými morálními zásadami, které musí neustále veřejně
proklamovat a občas v nich někoho pořádně vyválet, je jakousi karikaturou
toho, jak se Jodie Foster veřejně prezentuje. Známá je svými
humanitárními aktivitami i veřejnou podporou feministických hnutí.
Dějství druhé, v němž natrávenina hruškového koláče smyje
všechny masky
Formálně se Bůh masakru snaží až úzkostlivě zakrýt svou filmovou
podstatu. Střih je koncipován tak, aby všechno, co je nutné, divák viděl a
neuvědomoval si tak rámování reality filmovým plátnem. Maximální
pozornost je kladena na herce, kteří pro jistotu po celou dobu nepoleví.
S gradací hlasitosti a bláznivého (sebe)zpytování jsme svědky hereckých
výkonů, na kterých je vidět, jak moc si to samotní herci užívají.
Hlubšího rozboru jednotlivých postav či společnosti obecně se však
přesto nedočkáme.
Dějství třetí, v němž křeček žije a divák
odchází 
Hlavním přínosem režiséra při poměrně věrném zpracování divadelní
hry byl výběr herců. Využil totiž jejich hvězdné image a donutil
každého jednoho z nich, aby si sám ze sebe dělal nehoráznou legraci.
Zdůraznil tento fakt i mnohými konverzačními narážkami. Například když
je postava Jodie Foster přirovnána k Jane Fonda, jejíž vyhrocený boj za
lidská práva byl svého času dosti diskutovaný. Díky tomu, že Bůh masakru
nakonec navíc divákovi nenabízí jednoduchá sdělení ani závěrečnou
katarzi, zanechává příjemný prostor pro vlastní interpretaci. Úsporně
filmově ztvárněná opona je potom rozhodně důkazem Polanského umu, který
nám už mnohokrát dokázal.
Epilog cinefila.
A kde je vlastně místo pro režiséra? Jelikož Polanski do role mladistvého
útočníka obsadil svého syna, má místo v první řadě v divadle svět a
zase se dobře baví, jako kdyby nebyl jedním z nás. Sebeklam vylučitelnosti
z lidské grotesky je však u výborných režisérů tolerovatelný.
Bůh masakru (Carnage, USA, 2011)
Režie: Roman Polanski
Scénář: Yasmina Reza, Roman Polanski
Kamera: Pawel Edelman
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Kate Winslet, Jodie Foster, Christoph Waltz, John C.
Reilly
Délka: 79 minut.
Premiéra v ČR: 26. 1. 2012
Napsat komentář