Před několika dny skončil již 17. ročník Dnů evropského
filmu, které letos hostila nejprve pražská kina Lucerna a Světozor
(15.–22. 4.) a poté se přesunuly do Brna (23.–29. 4.). Jedna
z tradičních filmových přehlídek letos nabídla svým divákům celkem
38 evropských snímků, které vznikly během posledních dvou let. Žánrově
rozmanité snímky byly rozděleny do tří sekcí (což se ovšem v rovině
samotných projekcí nijak neodráželo):
Best Of – nejméně vyhraněná a tedy
i nejpočetnější sekce, reprezentující zkrátka „to nejlepší“
z národních kinematografií; mezi 28 filmů se většinou z dotyčných
zemí probojoval jediný titul, největší výjimkou bylo Německo, mající
zde hned trojí zastoupení; překvapivě chyběl například anglický
reprezentant, naši zemi zastupoval dokument Olgy Špátové Oko nad Prahou
Národní liga – poněkud nicneříkající označení
skrývalo sekci tvořenou tuctem snímků, jež reprezentovaly své země
v zámořském oscarovém klání; mezi nejlákavější tituly rozhodně
patřila Bílá stuha Michaela Hanekeho a francouzský Prorok
K věci – jediná tematicky zaměřená sekce,
věnovaná sociální problematice a chudobě; 6 snímků, jejichž hlavními
hrdiny jsou kriminálníci, bezdomovci či nezaměstnaní
Navzdory tomu, že jen stěží lze definovat něco jako „evropský
film“ – na to jsou jednotlivé národní kinematografie příliš
rozdílné (nebo chcete-li dostatečně svébytné) – patří Dny evropského
filmu mezi festivaly, které rozhodně nepostrádají svůj smysl. Zatímco
jiné tuzemské filmové přehlídky bývají buď úzce vymezeny (žánrově,
tematicky atd.), nebo naopak svou nabídkou přesahují náš region a tak mu
nemohou věnovat tolik prostoru, Dny evropského filmu umožňují českým
divákům zhlédnout zajímavé snímky našich (bližších či
vzdálenějších) sousedů, národů sdílejících nejen náš životní
prostor, ale i kulturní hodnoty a tradice.
Letošní ročník sice na první pohled nenabídl příliš velkých
režisérských jmen – vyjma Michaela Hanekeho a Fatiha Akina – ovšem
i řada jejich méně známých kolegů již v minulosti prokázala svůj
talent a tak by neměli uniknout naší pozornosti. Mezi takové zkušené
tvůrce patří například Hans Petter Moland, jehož Bezva chlap zamířil
z festivalu rovnou do kin, Søren Kragh-Jacobsen (Co nikdo neví), Krisztina
Goda (Chameleon), Christian Carion (Krycí jméno: Farewell), Sebastian Schipper
(Na sklonku srpna), Jacques Audiard (Prorok), Shane Meadows (Taková je Anglie),
Jan Troell (Věčné okamžiky) nebo slovenský dokumentarista Marko Škop
(Osadné). Tvorbu režisérů, jakými jsou výše jmenovaní, se vyplatí
sledovat (vždyť některé možná největší úspěchy teprve čekají) –
a Dny evropského filmu jsou pro českého diváka jednou z mála
příležitostí k setkání s jejich nejnovějšími díly.
Z celkové nabídky se mi poštěstilo zhlédnout 11 snímků, jež vesměs
splnily má očekávání. Jediným zklamáním (vedle občasných technických
potíží, zejména s českými titulky) tak pro mě nakonec byl malý
divácký zájem o většinu projekcí – slova „poloprázdný sál“ by
v mnoha případech zaváněla eufemismem, čestnou výjimkou byla v tomto
ohledu vyprodaná projekce snímku Soul Kitchen, spojeného se jménem
oblíbeného německého režiséra s tureckými kořeny, Fatiha Akina. A tak
doufejme, že nevelký počet návštěvníků organizátory tohoto festivalu
neodradí od přípravy dalšího ročníku a Dny evropského filmu budou moci
v roce 2011 oslavit své 18. narozeniny…
3 filmové zážitky ze 17. Dnů evropského filmu – stranou
ponechávám trojici jasných favoritů, o nichž se toho již napsalo víc
než dost a čeští diváci je měli možnost zhlédnout i jinde, tedy snímky
Bílá stuha, Prorok a Soul Kitchen
Cesta (Camino; Španělsko 2008; r. Javier Fesser)
Působivé drama uznávaného španělského režiséra Javiera Fessera
(*1964), který získal řadu ocenění za svou krátkometrážní tvorbu. Cesta
je jeho třetím celovečerním snímkem a také příležitostí napravit si
reputaci po nepovedené komedii Agenti dementi. Příběh inspirovaný
skutečnými událostmi vypráví o tragickém osudu nemocné dívky Camino,
o jejíž svatořečení začne usilovat katolická církev. Statečnost a
přirozenost těžce zkoušené dívky kontrastují s manipulátorskými
snahami církevních činitelů, které zpočátku slepě podporuje i její
vlastní matka.
Snímku herecky kraluje představitelka hlavní hrdinky, čtrnáctiletá
Nerea Camacho. Podobný film by lehce mohl sklouznout k patosu, příběh se
silným emotivním nábojem je však dostatečně vyvažován humorem a
odlehčován stylizovanými „snovými pasážemi“. Snímek Cesta, varující
před zaslepenou vírou, která je schopna hledět na nemoc a smrt malé dívky
jako na zázrak, tak rozhodně stojí za vidění.
Hranice (Hranica; Slovensko 2009; r. Jaroslav Vojtek)
Slovenský film se mohl na letošním ročníku pochlubit hned trojím
zastoupením – dramatem Nedodržený slib a dokumenty Osadné a Hranice.
Autor posledního z jmenovaných snímků, Jaroslav Vojtek (*1968), je žákem
uznávaného režiséra Dušana Hanáka a za svůj první dlouhometrážní
dokument My zděs získal celou řadu ocenění. Ve svém nejnovějším
projektu se zaměřil na pohnuté osudy vesnice Slemence, kterou v roce
1946 takřka přes noc rozdělila státní hranice. Absurditu celé situace
ještě podtrhuje fakt, že v nově vzniklých obcích – slovenských
Velkých Slemencích a ukrajinských (dříve sovětských) Malých
Slemencích – převažují obyvatelé maďarské (a tedy v obou případech
menšinové) národnosti. Tento nesmyslný akt měl za důsledek dlouholeté
odloučení příbuzných, majetkové ztráty i odtržení části obyvatelstva
od důležitých míst veřejného života.
Dokumentarista, zůstávající v pozadí, nechává promlouvat obyvatele
obou osad a zachycuje snahu některých z nich o udržení či
znovunavázání kontaktů s lidmi na druhé straně hranice. Snímek,
v němž převažují smuteční nálady, však nepostrádá ani humor, který
do něj vnášejí některé osobité figury z řad vesničanů či mnohdy
švejkovské zápolení s nesmyslnou hranicí a jejími následky. Zlepšení
paradoxně nepřinesla ani novodobá svoboda – hranice je coby pomezí
schengenského prostoru střežená lépe než kdy předtím a ani vytoužené
otevření nového přechodu zdaleka nesplnilo očekávání místních
obyvatel. Snímek Hranice je tak výmluvným obrazem nerovného zápasu malého
člověka s velkými dějinami.
Chameleon (Kaméleon; Maďarsko 2008; r.
Krisztina Goda)
Tragikomedie Chameleon je třetím celovečerním filmem úspěšné
maďarské režisérky a scenáristky Krisztiny Goda, jejíž debut Nic víc
než sex se stal doma divácky nejúspěšnějším snímkem roku
2006. Příběh, jenž dává za pravdu rčení „lež má krátké nohy“,
vypráví o dvojici podvodníků, zneužívajících naivity opuštěných žen
k vlastnímu obohacení. Gábor a Tibor jsou dlouholetí přátelé,
rozhodnutí vynahradit si dětství strávené v dětském domově – první
z nich disponuje pohledným zjevem a charismatickým vystupováním, druhý
zase potřebnými praktickými schopnostmi, a tak se jejich společnému
podnikání navýsost daří. Jednoho dne však Gáborovi překříží cestu
láska a od té doby to s ním jde od desíti k pěti.
Snímek se vyznačuje kvalitními hereckými výkony – zejména
představitele hlavního hrdiny (podobného McConaugheymu) – a ve vedlejší
roli se objeví i populární maďarský herec Sándor Csányi. Režisérce se
podařilo natočit vtipnou komedii se svižným dějem a překvapivým koncem,
kterou lze zařadit k nadprůměrným titulům daného žánru.
17. ročník festivalu Dny evropského filmu 2010, konaný v pražském
kině Lucerna a Světozor (15.–22. 4.) a v Brně (23.–29. 4.)
Napsat komentář