George Clooney je v USA poměrně dobře známý vysokou mírou
společenské a politické angažovanosti (např. ve válečném konfliktu
v súdánském Dárfúru). Clooneyho zanícení pro témata veřejného života
se odráží i v některých jeho filmech, nejvíce pak asi ve vlastním
režijním počinu Dobrou noc a hodně štěstí (2005),
vyprávějícím o krušné éře mccarthismu. Politickým tématem se zabývá
i jeho poslední dílo Den zrady, pod nímž je tento šarmantní
chlapík opět podepsán jako režisér (a jeden ze scenáristů).
Den zrady nás přivádí do zákulisí volebního týmu charismatického
guvernéra Mikea Morrise (Clooney), který v prvním kole voleb (v tzv.
primárkách) usiluje o to, aby se stal prezidentským kandidátem za
demokratickou stranu. Ústředními tahouny jeho týmu jsou zkušený Paul Zara
(Hoffman) a mladý tiskový mluvčí Stephen Myers (Gosling), který nás jako
hlavní hrdina provádí téměř celým dějem. Myersova osobní víra
v liberálně smýšlejícího guvernéra je již od prvních minut velmi
zásadním pilířem příběhu. Byť o sobě v jedné z úvodních scén
tvrdí, že není žádným naivkou, v průběhu filmu prochází několika
silnými osobními otřesy, které posunou jeho dosavadní přístup k politice
na mnohem pragmatičtější úroveň. Přitom by se na první pohled mohlo
zdát, že jde spíš o drobné záchvěvy. Jenže v tomto drsném prostředí
vysokých zákulisních her může sebemenší chybička znamenat úplný konec
i té nejzářivější kariéry.
Zajímavé je, že si Clooney pro ztvárnění tohoto ošidného světa
vybral právě demokratickou stranu, které již dlouhá léta fandí. Důvodů
bude zřejmě více. Pravděpodobně si nepřál, aby to vypadalo, že jen
útočí na republikány (i když letmý vtípek si přece jen neodpustí).
Dalším a zřetelně deklarovaným důvodem bude to, že pod politickou slupkou
Dnu zrady se skrývá obecnější příběh o povaze lidské
morálky, což na adresu filmu prohlásil i samotný režisér. I když se
tento snímek odehrává ve vysokých patrech americké politiky, podařilo se
mu zachovat si poměrně přirozený a civilní nádech. Roztočená spirála
osobních přehmatů a dějových zvratů má sice občas velmi silné
následky, ale tvůrci nikdy nesklouznou k přepjatě thrillerové touze po
šokujících zvratech. Instrumentální hudba je tak poměrně nenápadná a
četné dialogy prokládá jen pro zvýraznění drobných dramatických
odstínů.
Velký podíl na zachování intimního ladění příběhu má Clooneyho
herecký ansámbl včetně jeho samotného. Tradičně skvělý je Philip
Seymour Hoffman coby oddaný Zara a také Paul Giammatti v roli mazaného
poradce konkurenčního kandidáta. Největší břemeno na svých ramenech
ovšem nese Gosling, jež dokázal přesvědčivě ztvárnit smutný, ale
nevyhnutelný přerod muže, který pracuje v takto náročné branži.
Nesmírně působivý je v tomto ohledu úplný závěr filmu, kdy téměř bez
jediného slova, jen za jemného přispění krátké kamerové jízdy sledujeme
Goslingův sveřepý výraz tváře a z jeho očí můžeme vyčíst, že už
konečně pochopil, jak drsná jsou pravidla vysoké politiky.
Pro některé (obzvláště americké) kritiky je vyznění Dnu
zrady nesmírně cynické, a snad i proto na něj nezbylo místo
v letošní desetimístné oscarové nominaci na nejlepší film. Vypadá to
ale trochu hloupě, protože se jedná o snímek, který je zhruba o třídu
lepší než nedávno uvedené Děti moje, v kterých rovněž hraje
George Clooney a které mezi desítku nominovaných patří. Američani se
prostě více rozplývají u výtvorů, které jim zahřejí srdíčka, spíše
než u těch, které je přimějí k uvažování nad možností existence
stinných stránek naší společnosti.
P. S.: Základní povědomí o americkém volebním systému je drobnou
výhodou. Přesto se dá ve filmu již od začátku poměrně snadno orientovat,
dokonce mnohem lépe než u takového Moneyballu, pro jehož pochopení byla
znalost pravidel baseballu celkem zásadní.
Den zrady (The Ides of March, USA, 2011)
Režie: George Clooney
Scénář: George Clooney, Grant Heslov a Beau Willimon
Kamera: Phedon Papamichael
Hrají: Ryan Gosling, George Clooney, Philip Seymour
Hoffman, Paul Giamatti, Evan Rachel Wood
Délka: 101 minut
Premiéra v ČR: 9. 2. 2012
Napsat komentář