Stalo se nemile velké nedorozumění. A zdá se o to nemilejší a
větší v kontextu dnešních dní, kdy si připomínáme dvacet let od pádu
nadvlády komunistické strany, dvacet let demokracie a svobody. Do kin byl
uveden nový český film Zemský ráj to na pohled, prý mrazivá komedie. Aha.
Škoda jen, že ze slibného projektu vyšla nakonec bezzubá rádoby retro
komedie plná klišé, která více než celovečerní film připomíná lacinou
telenovelu.
Režisérka Irena Pavlásková společně s autorkou scénáře, v minulém
roce triumfující spisovatelkou Terezou Boučkovou jsou dostatečným důvodem,
proč se nechat zlákat k návštěvě kina. Vždyť přece ani jedna nevaří
z vody, praktiky komunistické diktatury zažily na vlastní kůži, a
Boučková pak i perzekuci v té nejhrubší podobě jako dcera režimem
zavrženého otce a později mladičká signatářka Charty 77. A tak divák
usedá do polstrovaných křesel multikina natěšený na filmovou reflexi,
které se naší šedavé minulosti před rokem 1989 doposavad ještě
nedostalo. O to větší pak ale přichází zděšení.
Lehce promiskuitní Marta (Vilma Cibulková) a její dcery Majda a Gábina
(Dana Marková a Tereza Voříšková) se snaží bojovat s dobou, přežít a
přitom se nezbláznit. Není to lehké, bývalý Martin manžel a otec obou
dospívajících slečen Petr Hána (Jiří Dvořák) je disident a ke všemu
egocentrický herec – divák nepotřebuje mnoho indicií, aby pochopil, že
jde o Pavla Kohouta –, všude kolem se poflakují desítky protirežimních
parazitů a stát rozvracejících živlů, jejichž kroky neúnavně sledují
estébáci, a ke všemu se za veřejné nepřijetí prefabrikovaných modelů
života natvrdo zavírá – věřte nevěřte do vězení.
V kostrbatě převyprávěném příběhu filmu je lidově řečeno
přelidněno, vysoký počet hrdinů ke všemu umocňuje absence jakýchkoliv
jasněji zpracovaných motivací, které by objasnily jednání a prohloubily
případnou autentičnost postav i situací. Divák tápe v temnotách a
nezbývá mu, než aby si zcela plochý děj alespoň, za vydatné pomoci
fantazie, domýšlel, neboť namísto uvěřitelných pohnutek se mu dostává
omalovánkově připitomělého ilustrování, které začíná i končí
u dobově přesných kostýmů, lokací a natupírovaných účesů.
Herecké výkony
balancují na hranici průměrnosti, snesitelnosti a trapnosti, žádné
plasticity charakterů či vývoje postav se divák nedočká, rozpačitě tu
dobří čeští herci hrají nedotažené figurky.
Pavláskové jako by se prostě obsah i forma filmu rozutekly pro rukama jak
neposedné ještěrky. Dle výsledného tvaru nelze než usuzovat, že na léta
1968 až 1977, tedy dobu, kdy se ona „mrazivá komedie“ odehrává, nemá
žádný extra názor. Bez výraznějšího uchopení, stylizace či jednotného
přístupu za sebe řadí roztomile přihlouplé – tu filmařsky lepší, tu
horší – výjevy (záměrně se vyhýbám označení obrazy), ze kterých
nakonec vyplývá, že celý ten komunismus byla docela sranda, každý
s každým spal, setkání prachatých disidentů bydlících ve velkých
bytech končívalo velkolepou ožíračkou a policajti byli vlastně taky jenom
milý lidi. Celku chybí rytmus i postupná gradace a tím pádem napětí.
Všechny epizody jsou podány stejně, film nemá žádné vědomě podtržené
vrcholy, ke kterým by spěl, a tak člověka za téměř dvě hodiny jeho
délky zamrazí snad jen jednou, a to když zavírají prominentního disidenta
Jana Pavla (Ondřej Vetchý). To je věru málo.
Přitom ale není pravdou, že by v samotném scénáři nebyly naznačeny
cesty, kterými by bylo možné se vydat alespoň s nějakým názorem: je tu
nastíněno téma složitého vztahu dvou stejných osobností – otce a
dcery, opuštěných žen uprostřed morálně vykloubeného režimu, rozpadu
rodiny i ženy ve středních letech, jejíž jedinou svobodou je, že alespoň
souložit může, s kým sama chce. To vše se však ve filmu ztrácí a
rozmělňuje, dramaturgická práce jako by snad ani neexistovala, marnost nad
marnost.
Zkrátka: v době, kdy na vysoké školy nastupuje generace narozená po
revoluci a přímo nedotčená životem v komunismu, generace, která zná tuto
levicovou diktaturu pouze z dobových pramenů a vyprávění, považuji za
tristní a neomluvitelné představovat v médiích dobu před rokem 1989 jako
vlastně docela milou historickou epochu, kdy šlo disidentům především
o to si v klidu pokecat, něco málo napsat, popít, pomilovat se a sehnat
nějaký ten pěkný vohoz či vepřové na karbanátky.
Na první pohled je jasné, že tvůrčí team v čele s Pavláskovou
fatálně podcenil zpracování dnes tolik aktuálního a stále ještě
nedořešeného tématu. A tak by bylo pro příště asi dobré se zamyslet do
hloubky, o co mi vlastně jako tvůrci jde a jaký mám na to názor, mám-li
tedy nějaký. V případě filmu Zemský ráj to napohled tohle totiž vůbec
není jasné. A tak nezbývá než doufat, že zmíněný „filmový počin“
nebudou brát další generace za bernou minci.
PS: A ještě něco: je
skutečně uměním rozklenout příběh do časového horizontu deseti let,
aniž by si toho divák prakticky všiml! Kdyby se nemluvilo o 21. srpnu
1968 a Chartě 77, ani by mě nenapadlo, že ve filmu uběhl nějaký delší
časový úsek.
{youtube}naESkbvFFIs{/youtube}
Zemský ráj to na pohled (Česká republika, 2009)
Námět a scénář: Tereza Boučková
Režie: Irena Pavlásková
Kamera: Diviš Marek
Hudba: Jiří Chlumecký
Hrají: Vilma Cibulková, Tereza Voříšková, Dana
Marková, Miroslav Etzler, Ondřej Vetchý, Jiří Dvořák, Jan Zadražil,
Barbora Seidlová, Jan Hartl
Premiéra: 19. listopadu 2009
Délka 119 minut
Napsat komentář