Zapomeňte na katalánskou metropoli, jak ji znáte z allenovsky
pohlednicového podání a la Vicky Cristina Barcelona. V tomhle filmu
neuvidíte žádné ze španělských vnad, rozechvělé turistky ani umělecké
floutky, kteří si s nimi pohrávají. Jediné, co tyto dva tituly spojuje, je
španělský švihák a oscarový herec Javier Bardem. Zde veškerá podobnost
končí, neboť Uxbalova Barcelona je zcela jiný pohár sangrie. Když z něj
okusíte poprvé, ustrnete nečekanou hořkostí. Poslední lok by vás mohl
snad i zabít, těžko však přestanete pít. Tušíte totiž, že pod vším
tím kalem se skrývá něco průzračně skutečného.
Uxbalův život ani vzdáleně nepřipomíná pohodovou siestu. S dvěma
dětmi školního věku obývá stísněný byteček, kde se naposledy malovalo
snad ještě za Franca. Jeho bývalá žena Mamba do vínku mnoho věrnosti ani
spolehlivosti nepobrala. O to hůř, že se s Uxbalem stále milují a rádi
by začali znovu. Mambina maniodepresivita jim však pokusy o obnovu
spokojeného rodinného života značně ztěžuje. Příliš veselý není ani
způsob jeho obživy; zprostředkování dvojího druhu. Obchodu mezi čínským
„kapitalistou“, pro kterého šije skupina krajanů padělky značkových
kabelek, a černošskými skupinkami prodávajícími je turistům.
Druhý obchod není ani tak nelegální
jako spíš neetický. Uxbal má zvláštní schopnost hovořit s mrtvými a od
pozůstalých si za zprostředkování kontaktu s nimi nechává platit. Aby
toho nebylo málo, neúprosná diagnóza rakoviny prostaty mu do konce života
ukrajuje několik posledních měsíců. Toto zjištění ho logicky vrhá do
dvou činností – vydělat co nejvíc peněz pro své děti a urovnat si své
pozemské záležitosti, aby mohl svět opustit s čistým svědomím. První
snaha však podtrhává tu druhou a Uxbalovy rodinné i obchodní záležitosti
se začnou nečekaně komplikovat.
Biutiful je film, který je potřeba vnímat více emocionálně a
intuitivně než s racionálním skepticismem. Skrývá v sobě totiž těžko
popsatelné kouzlo, dotyk drsné skutečnosti, který vás zcela paradoxně
nemusí nutně srazit do kolen, ale naopak povznést.
V jeho životě tak režisér spojuje hned několik témat a vytváří
mnohovrstevný příběh plný symboliky, mystiky, lidského utrpení a
paradoxů. Jedno se přitom odráží od druhého, vzájemně se doplňuje a
společně vytváří nejen komplexní obraz jednoho odcházejícího člověka,
ale také odvrácené strany multikulturního města. Snímek přitom působí
velmi realisticky, na čemž mají zásluhu především tři věci –
Iñárritovo precizní režijní vedení, výborné herecké výkony a
dokumentárně pohyblivá, na detaily zaměřená, přitom velmi atmosférická
kamera.
Dokumentární přesnosti a neúprosnosti
se Iñárritu drží i při zobrazení smutné životní a sociální reality.
Nic nepřikrášluje, nehledá prvoplánová řešení. Místo toho se snaží
upozornit na různé roviny vyobrazených problémů a možná i na
neodkladnost jejich řešení v reálném světě. Tu symbolizuje Uxbalovou
předsmrtnou snahou pomoci čínským a africkým imigrantům, na jejichž
těžkém životním postavení dříve bez výčitek vydělával.
Nezastírám, že Biutiful je nelehká podívaná vyžadující plné
ponoření do příběhu a jeho truchlivé atmosféry. Je to film, který je
potřeba vnímat více emocionálně a intuitivně než s racionálním
skepticismem. Skrývá v sobě totiž těžko popsatelné kouzlo, dotyk drsné
skutečnosti, který vás zcela paradoxně nemusí nutně srazit do kolen, ale
naopak povznést. Vysvětlení, jak to dělá, je jak jinak než
iracionální.
Biutiful (Španělsko /
Mexiko, 2010)
Režie: Alejandro González Iñárritu
Scénář: Alejandro González Iñárritu, Armando Bo, Nicolás
Giacobone
Kamera: Rodrigo Prieto
Hudba: Gustavo Santaolalla
Hrají: Javier Bardem, Maricel Álvarez, Blanca Portillo,
Rubén Ochandiano, Raul Moya Juarez
Délka: 148 min
Premiéra v ČR: 3. 2. 2011
Napsat komentář