Až na krev (There Will Be Blood)

Od přelomu tisíciletí jsme svědky stále se prodlužující metráže velkých amerických filmů a ruku v ruce s tím jdoucí zálibu v rozsáhlých epopejích, ať už historických nebo fantastických. Někdy jsou v jediném gigantickém filmu jindy rozložené v mnoha pokračováních, většinou ještě monstróznějších rozměrů jak po stránce financí, tak i ambicí. S jednou z nich, historickou a uzavřenou, byť poněkud nezvyklou teď přichází Paul Thomas Anderson, tvůrce oceňované Magnólie.

Že to skutečně není projekt jen
tak ledajaký, svědčí i přítomnost Daniela Day-Lewise, který se ve filmu
objevuje skutečně jenom sporadicky, ale téměř vždy jde o výjimečný zážitek. Využívá
zde své fenomenální herectví v roli Daniela Plainviewa, těžaře, který se
začátkem století v Americe vypracuje z obyčejného dělníka na
skutečného ropného magnáta. Pokud ale čekáte rozmáchlou fresku ve stylu
Scorseseho nebo Coppoly, jste vedle. Tohle dílo je o hodně komornější a stylem připomíná
ze všeho nejvíc Mallickův Nový svět. Hlavní důraz je na penězích, rostoucí moci
s nimi spojenou a náboženství v podobě novokřesťanské církve, jakých
je v Americe jako máku. Ta je na jedné straně proti neduhům spojeným s mamonářstvím,
na druhé se však odehrává boj, protože její pohnutky časem nemusí být tak
nevinné, jak jsou hlásány.

Konflikt mezi vírou v sebe a vírou
v Boha se však odehrává pouze mezi Plainviewem a jeho velice zdatným hereckým
protihráčem Paulem Danou v roli kazatele Elia (tohoto mladíka si můžeme
pamatovat z Little Miss Sunshine). Oba jsou stejně fanatičtí a jejich
metody v cestě za svým cílem se svým způsobem zas tak moc neliší.
V průběhu let rozvinou hru plnou ponižování do krajních důsledků, jak jeden
vede válku proti svým vnitřním démonům a snaží se proto odvrátit lidi od zla a
druhý z téhož důvodu potřebuje dokázat, že zvládne cokoliv a za jakoukoli
cenu. I když přinese městu hojnost a prosperitu, doplatí na to jeho nejbližší –
jediný syn.

Pozitivně se dá hodnotit autentičnost
všech prostorů, které nabízejí pohled na špínu, prach a mastnotu stojící za
americkým snem. Promíchaná potem, slzami a krví se poddává jenom zarputilosti,
která se lehce stává slepotou, tvrdosti, která přechází v bezcitnost a
soutěživost změněnou v arogantní honbu po zisku. Kulisy jsou výborně
postavené k tomu, abychom poznali, jak nejmocnější velmoc světa povstala
ze syrové a upachtěné reality rukama lidí, ani zdaleka ne nejčestnějších, kteří
se pro úspěch oddali dřině a vyloučení ze společnosti.

Není to však efektní trhák, jak
by se z popisu dalo čekat, ale divácky náročnější kousek. Film ubíhá
v dlouhých statických záběrech, nebo kamera (mimochodem taky oscarová)
pomalu přejíždí po pustých exteriérech, tu a tam narušených vrtnou věží.
Taky interiéry jsou podivně prázdné, evokují chudobu, nepohodlí, askezi a
spartanství. Dávno jsem ale neviděl film, kde bych si tak silně uvědomoval
širokoúhlost obrazu, asi právě díky tomu, že jsem měl čas si to prohlédnout
v dlouhých odmlkách, během kterých se neděje nic. Prázdnota prostorů
skvěle vystihuje bezobsažnost cílů hrdinů, kteří za nimi sice jdou jako ohaři,
ale vlastně ani nevědí proč. Nemají je dostatečně opodstatněné a ani nad nimi
neuvažují. Jsou prostě takoví. Muži činu, kteří jednají tak, jak jsou vychování
a neztrácejí čas „zbytečným“ přemýšlením.

Z hodně dlouhé doby v naších
kinech, připomíná Andersenův film, víc než kterýkoli jiný, realistický román
z doby svého největšího rozmachu v 19. století. 50 prvních stran vám
zaplní jenom opis prostředí. Co považujete za dramatický děj, se zjeví jednou
za 15-20 stránek. Dokonce se vám zdá, že se začínáte nudit, pokud vám prostředí
nesedne a až když se prokoušete na konec, zjistíte, že se před vámi odehrála
skutečná sága, i když v menších rozměrech a bez výpravnosti. Uvidíte příběh
jediného člověka, na jehož případě se demonstruje osud mnoha jiných, kterým svět
vděčí za svou dnešní podobu o hodně víc, než bychom si mohli mysleli.

Neznám bohužel Sinclairovu
předlohu a nemohu tedy posoudit do jaké míry je právě tenhle román takový. Až
na krev je však mnoha smyslech film ryze literární, budující zvláštní
atmosféru zásadní proměny světa zdlouhavě a nenápadně, dokonale dokreslený
netypickou hudbou od Jonnyho Greenwooda, kytaristy skupiny Radiohead. A zážitek
z jeho sledování mohu směle označit za výjimečný.

Martin Miklošovič

.:Jiný názor:.

Celý film je hereckým koncertem Daniela Day-Lewise, který za něj zcela oprávněně dostal Oscara za nejlepší herecký výkon. Ukazuje muže, který je schopen svému životnímu cíli – touze po moci – obětovat úplně všechno. Svou rodinu, svou lásku i svou víru. Je natolik tvrdohlavý, že ničí životy svých nejbližších, ale také těch, kteří se mu vědomě staví do cesty. V první části snímku je jeho hlavním nepřítelem příroda, v druhé části slepá víra, ztělesňovaná místním charismatickým kazatelem Eli Sundayem (Paul Dano).

Jejich konflikt můžeme vidět jako konflikt mezi chamtivostí po moci a penězích na jedné straně a náboženskou zaslepeností na straně druhé. Ani jedna z těchto vlastností nám nemůže být sympatická, ale teatrální nabubřelost a evidentní kalkul ve vystupování kazatele Eliho jsou přece jen daleko méně sympatické než šílená, ale autentická zaslepenost touhou po ropě magnáta D. Plainviewa. Je to tedy celé o boji o moc, ve kterém sice slabší strana prohraje, ale silnější nic nevyhraje.

Příběh filmu je nabitý emocemi a je vidět, že se tvůrci, vedení režisérem P. T. Andersonem, snažili o maximální autenticitu. Již první syrová scéna důlního neštěstí hlavního hrdiny nás vtáhne do děje velmi sugestivním způsobem. Svým hypnotickým spojením filmových obrazů beze slov s fantaskní hudbou může připomínat snímek Jima Jarmusche Mrtvý muž.

Děj se poté rozvíjí sympaticky lineárním způsobem, přičemž hlavní hrdina odstraňuje jednu překážku na cestě za svým životním snem za druhou, ale narazí v okamžiku, kdy přestane odstraňovat přírodní překážky a začne odstraňovat lidi. Jednou z obětí jeho přístupu je také chlapec, kterého všichni považují za jeho vlastního syna a kterého kvůli zaslepenosti svým projektem nechá odsunout do internátní školy a jejich vztahy už se poté nikdy nezlepší. Tím ztrácí to jediné, k čemu ho vázala láska a dál se řítí životem beze smyslu, s jakousi iracionální umanutostí až do hořkého konce.

Kromě vynikající kamery a výpravy, které stylizují celý film do autenticky působících monochromatických sépiových barev, vás na filmu asi nejvíc zaujme hypnotická hudba, kterou vytvořil J. Greenwood, kytarista skupiny Radiohead. Ten zásadně ovlivnil ponurou atmosféru filmu vytvořením originální zvukové stopy, ve které smíchal ambientně znějící syntetické zvuky s klasickou hudbou Johannese Brahmse.

Jediným negativem, které by bylo možné tomuto filmu vytknout, může být poměrně velká vzdálenost jeho příběhu a reálií od našeho každodenního středoevropského života. Ačkoliv je film velmi sugestivní, pro českého diváka může být složité identifikovat se s hrdiny, kteří řeší tak vzdálené životní situace. Proto je možné, že někteří cyničtější diváci v něm uvidí pouhý morytát, mravoučnou krvavou historku. Ale na druhé straně je možné domnívat se, že základní otázky lidské existence v něm popisované jsou při troše abstrakce aplikovatelné i na naše dnešní podmínky. Někteří lidé jsou i tady a dnes ovládáni svou touhou po moci, kvůli které ničí životy lidí kolem sebe. Režisér P. T. Anderson, který je zároveň i autorem vynikajícího scénáře, nám tímto příběhem předává nepřímo základní myšlenku, že násilí plodí další násilí a že extrémy v názorech a chování lidí vedou pouze k neštěstí a smrti.

Ondřej Fryč

{youtube}f3THVbr4hlY{/youtube}

Až na krev / There Will Be Blood (USA 2007)
Režie: Paul Thomas Anderson
Scénář: Paul Thomas Anderson
Kamera: Robert Elswit
Hudba: Jonny Greenwood
Střih: Dylan Tichenor
Hrají: Daniel Day-Lewis, Paul Dano, Kevin J. O’Connor, Ciarán Hinds
Délka: 158 minut
Česká premiéra: 27. 3. 2008