Animovaná kung-fu směs podruhé nenasytí ani pandu

Před třemi lety uvedlo studio Dreamworks na svět příběh o nešikovné pandě, která svou výjimečností zachránila kung-fu i svého mistra. Úspěch to byl značný po kasovní i kvalitativní stránce. Následovalo tak očekávatelné rozhodnutí, díky němuž tu dnes máme čest s druhým dílem, který by chtěl na svého předchůdce navázat co do zábavnosti, tak i nadšením pro kung-fu. Opět se ukázalo, že některé látky není třeba rozvíjet.
Čtěte takéTintinova dobrodružství – Spielberg v plné polníKung fu pandu 2 nemají na starosti režiséři prvního filmu, ale Jennifer Yuh, která pomáhala zrození Pandy v oblasti scénáře a akčních a snových scénách. I to může být důvod, proč se sny z minulosti opět tolik vracejí, proč se pořád někdo s někým pere a proč nikdo nehlídal scenáristy. Panda Po spolu s Pěti přízraky dohlíží na klid a mír v údolí, zatímco mistr Sifu medituje a posouvá hranice svého vnitřního klidu. Situaci změní návrat lorda Shena, vykázaného nástupce trůnu, do hlavního města, kde navzdory odporu místních mistrů kung-fu ovládne centrální věž a podrobí si město. Kdysi byla vyslovena věštba, podle které mu jeho touhu po moci může překazit jenom černobílý válečník. Po jako Dračí bojovník se vydává osvobodit město a zjistit něco o tom, co se stalo, když byl malé panďátko.
Při hledání nové bojové výzvy, které by se panda Po postavil, učinili autoři logický krok a vydali se do jeho minulosti, jejíž tajemství je podmíněno už minulým dílem, kde bez jakéhokoli vysvětlování vystupoval v otcovské roli houser. Protivník tak nevyvstává jako zcela nový subjekt, ale získává kořeny spjaté s postavami, není to poprvé ani naposledy, co zůstávají autoři věrní kostře první Kung fu pandy – tehdy to byl Taj Lang jakožto nadějný žák mistra Sifua. Adepta na roli osoby odhodlané zničit kung-fu nalezli nyní tvůrci v novém zástupci zvířecí říše – lord Shen je bílým pávem. S Poovým původem ho tajnůstkářsky spojují až do (ne)šokujícího odhalení ve stylu „I am your father“. Negativ v závorce upozorňuje na to, že scenáristé zbytečně dělají z protagonistů hlupáky, neboť i děcko v sále si musí z náznaků velmi záhy poskládat, o co jde, a tak paradoxně největší šok způsobuje až závěrečný můstek ke třetímu dílu.
Ačkoli je hledání vlastní identity skrze minulost dobrou volbou pro základní syžet, ani v nejmenším nefunguje tak, jako téma prokazování vlastních schopností, které mohou být o to silnější, o co netradičnější jsou (v Poově případě tak tloušťka a nenažranost v kung-fu). Scenáristicky tak dvojka jednoduše drhne, nejde ani o příběh ani o postavy (na vývoj nebo detailnější charakterizaci Pěti postrachů zapomeňte, všichni s drobnou výjimkou Tygřice ustupují hluboko do stínu Poovy osobnosti). Do nepříjemně komplikované situace se dostali tím, že z Poa se stal plnohodnotný Dračí bojovník, který zvládl jako jediný porazit Taj Langa. Z nemotory se tak stal absolutní kung-fu borec, který nemá problém rozdrtit své oponenty. Nepoužívá přitom nějak zvlášť odlišné techniky boje, v nichž by více zapojoval své pandí nedostatky, s nimiž uspěl v přísném světě kung-fu (naštěstí to vyvažuje aspoň humorem). Prezentuje se jako lehce popletený mistr a v podstatě tak není možné nalézt mu vhodného soka, čímž bude trpět už navždy a omezenost možností vývoje se projevila už ve vánočním speciálu, který byl nudný, prázdný a nijak pandího hrdinu neposouval. Nečiní tak ani film.
Dominantou pandí dvojky je tak akce, do jejíhož nepřetržitého sledu se děj zvrtne už po půl hodině – v půlce filmu tak nastane situace, z níž by mohlo být dobré finále, ale tvůrci ještě musí předvést spoustu otoček, výbuchů a bolavých modřin, a tak se jede dál. S choreografií si dali práci, má dobré nápady v rámci spojení s hudbou i využitím předmětů kolem bitevní vřavy. Zachovává si i kus vtipu, z něhož si bere hlavně nadhled v přístupu k filmovým kung-fu legendám, takže ani milovníci hraného žánru nejsou ochuzeni. Výjimečně zdařilým prvkem je záporák Shen, jehož paví příslušnost hravě využívají v boji pro velmi ladné, až baletní představení na ostří nože. Působí tak jako osvěžující prvek, neboť jednotlivé styly skupiny Pěti postrachů stačily od minula zevšednět a Po navzdory své nemotornosti více inklinuje k tradičnějšímu boji.
Jedním z marginálních (leč nápaditých, funkčních a zábavných) pozitiv byla úvodní sekvence animovaná po vzoru plochých ilustrací říznutých východním stylem. Fakt, že ve druhém díle nemá opakovaný koncept sílu diváka okouzlit a vtáhnout do pandího příběhu, spočívá v proměně vypravěče. Původní idealizovaný heroický sen ústřední postavy byl nahrazen suchopárnou legendou z úst pamětnice-věštkyně, nemluvě o tom, že zvolený styl animace neuhrane. Na druhou stranu odlišnou formu animace využívají v hojnější míře díky vzpomínkovým sekvencím, které se oproti prvnímu dílu přesunuly z formy klasické 3D grafiky do polohy 2D ruční ilustrace. Není to ale nic, kvůli čemu by mělo smysl se radovat. Kung fu panda zkrátka neví, kterým směrem se vydat, nestačí hledání vnitřního klidu, ani pátrání po rodičích či nesmyslně velké množství akce. Panda dosáhla mistrovství a něco takového se snadno nepřekonává.
Kung Fu Panda 2 (USA, 2011)
Režie: Jennifer Yuh
Scénář: Jonathan Aibel, Glenn Berger
Hrají: (české znění) Saša Rašilov, Otakar Brousek st., Nela Boudová, Tereza Bebarová, Michal Holán, Libor Bouček
Délka: 91 minut
Premiéra v ČR: 2. 6. 2011


