Už se dlouho nestalo, že by nějaký tuzemský film před jeho uvedením do
kin provázelo tak veliké haló. Aloisi Nebelovi byla silnou mediální
masáží přisouzena nálepka výjimečného projektu, který musí udělat
díru do světa. Možná i proto bylo ještě před českou premiérou
rozhodnuto o tom, že bude naším oficiálním oscarovým kandidátem.
Většina dosavadních kritických ohlasů se zatím shodla na tom, že Nebelova
výtvarná stránka je na domácí poměry něco unikátního. O dost menší
konsenzus ale zavládl při diskuzích o jeho celkových kvalitách.
Adaptace černobílého komiksu
tvůrců Jaroslava Rudiše (spisovatel) a Jaromíra 99 (výtvarník a hudebník)
popisuje životní etudy mlčenlivého výpravčího Nebela (Miroslav Krobot),
pracujícího na sklonku revolučního roku 1989 v zapadlé jesenické
zastávce Bílý Potok. Film, jehož scénář napsali sami autoři komiksu, si
nejvíce zakládá na podmanivé vizuální stránce. Ta vznikala náročnou
technikou rotoskopingu, jejíž výsledky šlo v minulosti zhlédnout
například v Temném obrazu s Keanu Reevesem. Jedná se o metodu animace
využívající jako podklad pro konečný snímek živou hereckou akci.
Už první záběry filmu tak nabízejí neobyčejný exkurz do opuštěných
lesů deštivého Jesenicka. A následná sekvence démonického příjezdu
lokomotivy jenom potvrzuje, že Alois Nebel nabízí opravdu mimořádnou
podívanou. Oku lahodící jsou zejména pasáže, kdy zamyšlený Lojza stojí
v pokoji, kolem něhož projíždí vlak, a jeho světlo na okamžik zahltí
celou místnost. Obraz rovněž výtečně doplňuje vhodně zvolená ambientní
hudba. Problém ale nastane zhruba po půl hodině, když se ona neobyčejná
stylizace začne poněkud okoukávat a divák zesílí svá očekávání
ohledně děje.
Nevadí, že rychlost vyprávění není
vysoká, to k podobně laděným příběhům patří. Horší je, že velkou
část stopáže se poněkud nevstřícně nakládá s informacemi, což
vytváří určité nejasnosti ohledně chápání několika scén. Ve filmu se
kupříkladu od začátku vyskytuje postava němého muže (Karel Roden),
o kterém se dlouhou dobu vůbec nedozvíme, kdo vlastně doopravdy je.
Nezřetelně působí i zamlžené flashbacky z roku 1945. Dezorientace
v ději dohromady s klimbajícím tempem tak zákonitě přináší
pocit nudy.
Podobně záhadné zůstává chování některých vedlejších postav,
obzvláště v samotném závěru, v němž se těžko hledá třeba jasná
motivace pro počínání starého Wachka (Alois Švehlík). Ti, kteří četli
původní komiks, budou pravděpodobně takovýmto jemným nuancím rozumět
daleko lépe a celé dílo jim bude připadat zdařilejší než těm, kdo
předlohu neznají. To ovšem jen potvrzuje skutečnost, že tvůrci selhali ve
schopnosti dobře a srozumitelně vyprávět příběh.
Přitom je vidět, že zde tkví
ohromný potenciál. Protože tam, kde se děj neskrývá pod tajemný
žánrový kabát, nabízí několik výborných, civilně laděných momentů.
Příkladem budiž velká část Nebelovy pražské eskapády na Hlavním
nádraží. Vánoční večer, který Alois tráví s paní Květou (Marie
Ludvíková), ukazuje dvě zestárlé opuštěné duše, kterak si k sobě
postupně hledají cestu. Divák tedy alespoň tuší, co se před jeho očima
odehrává, a nemusí pociťovat nechtěný zmatek.
Alois Nebel by tedy ve výsledku neměl být považován za novou štiku
v rybníku české kinematografie. Nicméně si zaslouží alespoň
částečnou pochvalu, protože domácím filmařům ukázal, že u nás lze
točit snímky, které vypadají světově. Pohled na deštěm zkrápěnou či
sněhem zapadající krajinu nebyl už dlouhou dobu ve filmu obohacen o tak
magický rozměr.
Alois Nebel
(2011)
Režie: Tomáš Luňák
Scénář: Jaroslav Rudiš, Jaromír Švejdík (Jaromír 99)
Kamera: Jan Baset Střítežský
Hrají: Miroslav Krobot, Karel Roden
Délka: 87 minut
Premiéra v ČR: 29. 9. 2011
Napsat komentář