Perfekcionistický Jean-Pierre Jeunet , člověk, mezi jehož idoly patřil
Jacques Prévert, Tex Avery a Marcel Carné, se narodil 3. 9. 1953 ve
francouzském městě Roanne. Už v devíti letech si vytvořil Jeunet svoje
první oblečky a vyzbrojen baterkou a loutkami sehrál první představení pod
svou taktovkou.
V mládí zcela propadl kresleným groteskám a komiksům, které ovlivnily
jeho tvorbu a dovedly ho až k práci u filmu. Recenze na animované filmy
začal psát do časopisů, jako je „Charlie menusel“, „Fantasmagorie“,
„A suivre“ nebo do slavného komiksového magazínu „Fluide
Glacia“.
Po seznámení s kreslířem Marcem Carem na Annecy’s Animation Festival
natočil svůj první krátký animovaný film „L’Évasion“ (1978), na
němž se Caro hluboce podepsal. Jejich spolupráce vydržela dlouho, ale
okolnosti je donutily se (v dobrém) rozejít. Do té doby se ovšem ještě
stihli vrhnout na reklamy a hudební klipy, kde nasbírali dostatek
zkušeností, aby natočili další animovaný film „Le Manége“ (1980). Rok
nato vznikl první krátký černobílý hraný snímek Jeuneta a Cara. Opravdu
si s ním vyhráli, vždyť trvalo rok a půl, než vytvořili zbraně a
kostýmy do této fantaskní 26 minutové válečné záležitosti. Nakonec se
však píle vyplatila a za „Le Bunker de la derniére rafale“ (1981)
dostali několik festivalových cen.
Ty umožnily Jeunetovi přijít s celovečerním snímkem, na který byli
nuceni diváci čekat deset let,
„Delicatessen / Delikatesy“ (1991),
stylizovanou morbidní komedií o řezníkovi, který žije ve
světě, kde je nedostatek masa. A tak zabíjí cizince a jejich maso
prodává. Až přijede mladík, který se zamiluje do řezníkovy dcery. Není
divu, že tento velice osobitý příběh se setkal s nečekaným úspěchem
jak u diváků, tak u kritiků a Jean-Pierre Jeunet začal mít volné ruce.
(Ještě dodávám, že v Čechách vyšel film konečně i na DVD.) Před
Delikatesami však stihl natočit ještě dva krátké filmy. „Pas de
repos pour Billy Brakko“ (1984), který byl založen na Carových
komiksech a který byl oceněn Césarem za nejlepší krátký film v roce
1985. A „Foutaises“ (1989), kde se poprvé setkal s hercem Dominiquem Pinonem
, který Jeuneta provází prakticky celým zbytkem jeho filmové kariéry.
Herec zde díky obrazové montáži vypráví, co má a co nemá rád. Tento
motiv se později vyskytuje i v jeho předposledním filmu 
„Le
Fabuleux destin d’Amélie Poulain / Amélie z Montmartru“ (2001), kde
objevil výbornou, v té době ještě poměrně neznámou herečku Audrey Tautou .
Původně Amélii měla hrát Emily Watsonová , která od projektu z osobních důvodů
odstoupila. Audrey do filmu vnesla své osobní kouzlo a jakousi
„rarachovitost“, a tak můžeme být nakonec rádi, že roli ztvárnila ona.
Možná i díky tomu film vyhrál například hlavní cenu filmového festivalu
v Karlových Varech.
Děj se odehrává v jednoznačně idealizované Paříži, za což sklidil
drtivou kritiku hlavně mezi francouzskými recenzenty, kteří se ve
špinavých pařížských metrech pohybují dennodenně. Krásná Amélie
pracuje jako servírka v jedné kavárně na Montmartru. Žije ve vlastním
světě snů a realitě se nehodlá podívat do tváře. Místo toho se snaží
pomáhat všem okolo sebe, ale dlouho nedokáže pomoct sama sobě. Až do
chvíle, než přijde podivný mladík jménem Nino Quincapompoix. Láska na
sebe nenechá dlouho čekat, a jelikož je Amélie stydlivá, zaplétá ho do
svého bludiště představ. Každý záběr v tomto kouzelném, snílkovském
filmu je proveden s typickou jeunetovskou citlivostí pro barvu, evokující
melancholickou náladu. Sám Jeunet o něm říká, že to byl jeho vysněný
osobní film, ve kterém mu bránila jen spolupráce s Carem. Otázkou také
je, do jaké míry Amélii ovlivnilo
to, že se v té době Jeunet po
několika letech opět zamiloval.
Ještě předtím však Amélii předcházely dva úplně odlišné snímky.
Ve filmu „La Cité d es enfants
perdus / Město ztracených dětí“ (1995) zachází v experimentování
oproti Delikatesám ještě dále. Hlavní není příběh, kde bláznivý
vědec krade dětem jejich sny. Jeunet staví do popředí vizuální stránku
filmu, což je pochopitelné v době, kdy se francouzskou kinematografií
šíří tzv. „cinéma du look“, která se vyznačovala absencí dialogů,
osobním vizuálním stylem a novými fantaskními světy. Za zmínku stojí
i to, že kostýmy navrhoval Jean-Paul Gaultier, módní návrhář, známý
svými výtvory například z filmu „Pátý element“. Po tomto snímku se
Jeunet a Caro rozešli a my si můžeme dokola klást otázku, zda bohudík, či
bohužel.
Doteď mi není jasné, jak mohla vzniknout spolupráce Jeuneta –
režiséra, který nebyl nikdy zvyklý na přílišnou gradaci příběhu – a
Hollywoodu (konkrétně 20th Century Fox), který na takto vystavěném
příběhu prakticky stojí. A tak se ještě 
před Amélií pustil do projektu „Alien:
Resurrection / Vetřelec: Vzkříšení“ (1997), který je mu kritiky
nejvíce vytýkán. Nejvtipnější je ale skutečnost, že už o filmu
Vetřelec z roku 1980 napsal Jeunet tehdy toto: „Vetřelec je velice
příjemná komedie, v níž se astronauté vracející se z Měsíce snaží
chytit svého kocoura, který se schovává v raketě. Aby se jim to povedlo,
použijí řadu chytrých triků, a jeden z nich dokonce najde kostým
příšery s dlouhými drápy, která vystraší jejich mazlíčka. Po
několika nehezkých nehodách získá hlavní hrdinka kocoura nazpět a nechá
planetu Crypton explodovat.“ Je nutno však říci, že celá sága
Vetřelce se vyznačuje tím, že jednotlivé díly se od sebe liší jak
příběhem, tak vizuálním pojetím, a tak v této věci Jeunetův osobitý
Vetřelec určitě nezklamal. Navíc se mu do něj povedlo obsadit své dva
oblíbené herce: opět Dominiqua Pinona a Rona Perlmana .
Posledním snímkem, který ještě nyní můžeme zhlédnout v kinech, je
„Un
long dimanche 
de
fiançailles / Příliš dlouhé zásnuby“ (2004). Mluví se o něm jako
o „Amélii v zákopech a bez humoru“. Je tedy jasné, že pokud divák
čeká Audrey Tautou v další „améliovské“ pohádce, nejspíš bude
filmem přinejmenším zaskočen. Po Amélii se dá ale podle mého názoru
hovořit o jakési recyklaci tvůrčích námětů.
Jean-Pierre Jeunet se nedá popsat několika slovy. Je to muž plný
rozporů, což se odráží i v jeho filmové tvorbě. A tak není divu, že
na jedné straně je podepsán například pod filmy jako „Amélie
z Montmartru“ nebo „Město ztracených dětí“, jež se sobě nápadně
podobají. A to nejen například Dominiquem Pinonem, podle kterého už se tak
trochu dá rozpoznat Jeunetův film, ale poetické barvy a puntičkářská
scénografie jsou v těchto filmech prakticky totožné, i když u Města
ztracených dětí zachází Jeunet až do jakéhosi experimentu. Do
experimentu, kde se záběry mění z roztomilé „hračičkovitosti“ do
pokřivených vypouklých záběrů, které nahánějí strach. Podobnost je
navíc autorem potvrzena i úplnou shodností titulků na začátku obou
snímků. Co ale především oceňuji je, že režisér do svých děl hodil
malé, jen tak lehce nakousnuté nápady, nad kterými jeden nepřestane
žasnout. A často by se dala z těchto malých zpestření jinak úchvatné
vizuální podívané vytvořit klidně i zápletka pro další film.
Na druhé straně jsou to hollywoodské filmy typu Vetřelec: Vzkříšení
nebo Příliš dlouhé zásnuby, v nichž si svoji osobitost naštěstí
pořád udržuje, leč je v nich Hollywood jaksi cítit. Jean-Pierre Jeunet se
v nich už orgasticky nerozplývá nad obrazem, ale snaží se najít silný,
stupňovaný příběh. Nedokáže se jím však řídit úplně, a tak se
i tyto filmy odlišují od typické americké komerční produkce.
Jeho snímky však zaručeně poznáme podle typizovaných, možná až
karikovaných postav, na něž má určitě vliv Jeunetova vášeň pro komiks a
grotesky. Jeho figury trpí obrovským klubkem zlozvyků, jež balancují na
hranici úsměvnosti a nesouhlasu.
Díky své originalitě, smyslu pro barvu, karikatuře, rozmanitosti
příběhů a poetickému citu pro scénografii Jeunetovy filmy stojí určitě
za zhlédnutí.
Napsat komentář