Charlie Kaufman

Začnu z trochu jiného soudku než přímo z toho filmového. Někdo, kdokoliv, vymyslí nový druh koláče, poskládá dohromady všechny vhodné ingredience, sepíše časy míchání a pečení, systém ozdobení a vytvoří báječný recept na zbrusu novou sladkou pochoutku. Jediný háček je ovšem v tom, že nemá tušení, jak to vše provést a uvařit, napíše tedy svůj nápad na kus papíru a na "scénu" přichází mistr kuchař. Ten je nakonec za celý projekt nejvíce oslavován, chválen a především jemu vždy patří ten nejmohutnější potlesk. Jakožto budoucího potenciálního pisálka se mě toto opomínání trochu dotýká. Autor právě takových úchvatných scénářů, který se mi svými recepty vryl do duše, jenž svůj neobyčejný rukopis rozhodně nezapře a na jehož filmy chodím, ať je točí, kdo chce, je Charlie Kaufman.

Charles Stuart Kaufman se narodil v listopadu roku 1958 na Long Islandu a byl vychováván dle normálních židovských tradic. Už v dětství trávil svůj volný čas inscenováním a hraním her pro své rodiče a také vytvářením krátkých filmových příběhů. Kaufman byl vždy velmi zdrženlivý a plachý, ovšem mezi svými kamarády oblíbený a nálepku outsider si nikdy nezískal. Už v té době neschovával svoji zálibu v komediích, obdivoval Lennyho Bruce, bratry Marxe a Woodyho Allena, v jehož divadelní hře "Zahraj to znovu, Same" (premiéra na Broadwayi roku 1969) ztvárnil ve školním představení hlavní roli. Právě za zásluhy v dramatickém sboru získal stipendium Diane T. Weldon. Po maturitě přesídlil do New Yorku, kde začal studovat film. Mezi jeho spolužáky patřil například budoucí režisér Chris Columbus (dnes můžeme znát "jeho" snímky Sám doma či Harry Potter), ale především s Paulem Prochem Charlie vytvořil dlouhotrvající přátelství. Cesta za slávou do Los Angeles zprvu vypadá beznadějně, ale nakonec se na Charlieho usmívá štěstí v podobě Davida Mirkina (například komedie Heartbreakers z roku 2001), který mu nabídl práci na podivném sitcomu Get a Life!, který studio Fox vysílalo v letech 1990–1992. Kaufman se pokouší i o vlastní pilotní příběhy, mezi nimi i Depressed Roomies o dvou mužích, kteří žijí v jednom bytě, které si ovšem několik televizních režisérů vybavuje jako příliš temné a divné na to, aby mohly být vysílány.

Zatímco čeká na další příležitosti, začíná Kaufman psát filmový scénář – "příběh o muži, který se zamiluje do někoho, kdo ale není jeho žena", což byl zřejmě hlavní zlom v jeho kariéře. Příběh se díky Kaufmanově vynalézavosti rozvijí do obrovských rozměrů, nechává svého hrdinu stát se loutkářem a kvůli legračně znějícímu jménu Malkovich zasévá úrodnou půdu a otvírá dveře do světa slávy a filmu, snímek V kůži Johna Malkoviche. V Hollywoodu jeho scénář vzbuzuje rozruch, ale producenti se příliš obávají toho, jak tento divný příběh zrealizovat (což mě vůbec neudivuje), ačkoliv na ně tento rozpačitý a tajuplný "mladík" udělá dojem. Nakonec scénář kupuje společnost, kterou vlastnil Michael Stipe, člen skupiny R.E.M., a věci s příchodem režiséra Spika Jonze, (který se proslavil videoklipy Fat Boye Slima a Beastie Boys) získávají na rychlosti. Risk je zisk, tudíž se nakonec Kaufman–Jonze stávají uznávanou dvojicí a jejich první společný snímek je oceněn hned třemi nominacemi na Oskara (režie, scénář a ženský herecký výkon ve vedlejší roli). Příběh je důkazem, že ve světě otřepaných lovestory a stále stejných zápletek je ještě spousta místa pro neokoukané nápady, stačí jen trocha fantazie a psychické lability (v dobrém slova smyslu). V roce 2002 následovaly ne jeden, ale hned tři celovečerní filmy. Ne příliš divácky úspěšný snímek Human Nature pod režijní taktovkou Michela Gondryho, který česká distribuce celkem nevhodně pojmenovala Slez ze stromu, se může zprvu zdát jako nechutná či primitivní záležitost ve stylu Caveman či jako pouhá parodie na klasický příběh Tarzana a Jane, ale po hlubším zamyšlení zjístíte, že ačkoliv vše Charlie Kaufman podává nenápadně skryté pod notnou dávku humoru, hlavní myšlenkou je zkaženost lidstva a příběh ukazuje lidi jako pokrytce a zrůdy. Ačkoliv scénář opět neztrácí na originalitě a nápaditosti, přesto na mě působil jako slabší, nikoliv však špatná část Kaufmanovy dočasné tvorby.

Jeho další dílko bylo inspirováno knihou televizního showmana Chucka Barrise, který v Americe několik let uváděl svůj velmi populární TV pořad "Gong Show". Jeho biografické fiktivní memoáry, jež se staly bestsellerem, vyvolaly mezi lidmi veliký skandál, avšak v Kaufmanovi touhu po realizaci. Temného příběhu se po dlouhém období plném odmítajících gest ujal sám v režii začínající George Clooney pod producentskou záštitou Stevena Soderbergha (Erin Brockovich, Dannyho parťáci I. a II.). Tak vznikl další celovečerní "trhák", tragikomedie s opět pochybným českým překladem Milujte svého zabijáka – Confessions of Dangerous Mind (2002). Clooney svou režii podřídil scénáři a vytvořil tak na debut celkem kvalitní snímek místy připomínající Tarantinovu krutou absurditu, jindy Formanova Muže na Měsíci. Život showmana Chucka Barrise, kazícího svými stupidními pořady americkou společnost a zároveň zločince vraždícího pro CIA, už sám o sobě zní jako kvalitní podívaná vybočující z nudné řady, ale ve společnosti Kaufmanova pera, vynikajících herců a Cloonyeho režijního smýšlení ovlivněného bratry Coenovými (Bratříčku, kde jsi?, Big Lebowski) se nedá na neúspěch ani pomyslet.

Ani při vytváření dalšího ze svých scénářů se Charlie nenechal zastrašit či omámit zářivými reflektory Hollywoodu (ačkoliv možná zprvu takový záměr měl) a psal opět se svým skromným sebevědomím a nepochopitelnou jistotou po "kaufmanovsku". Koho by také napadlo čerpat inspiraci pro scénář z vlastní neschopnosti či bezradnosti ba dokonce z vlastní psychické nestability. Znovu, jako vždycky, Kaufman uhodil hřebíček na hlavičku a na svou cedulku na triku si pod originální a bizarní může připsat ještě nepředvídatelný a geniální. Premiéra filmu Adaptace roku 2002, jehož režie se opět ujímá Spike Jonze, přinesla první velký zájem médií a očekávanou (nebo ne?) slávu. Zatímco v Kůži Johna Malkoviche pronikal Kaufman do hlavy Johna Malkoviche, o čtyři roky později nechává v Adaptaci diváky nahlížet přímo do nitra svého. Úkol vytvořit scénář podle reportážní knihy Susean Orleansové Zloděj orchidejí, která popisovala pracovní metody Johna Laroche, známého pašeráka květin, nebyl lehký. Kaufman se do práce pustil po svém a napsal především o sobě a svém fiktivním dvojčeti Donaldovi. Autor mísí skutečné události s těmi fiktivními, mate diváky a svou mystifikaci pak dotáhne do takového extrému, že titulky filmu uvádí Charlieho a Donalda Kaufmanovy jako scenáristy. Charlie Kaufman získal cenu BAFTA za scénář (pod nímž je právě podepsán se smyšleným bratrem Donaldem), Chris Cooper za svůj herecký výkon obdržel Zlatý glóbus a Oskara, Meryl Streepová byla oceněna Zlatým glóbem a Spike Jonze si odvezl Stříbrného medvěda z MFF v Berlíně. Ačkoliv je považován za jak jinak než šílený, snímek má opět úspěch, novináři stíhají stydlivého scenáristu, zavalují ho otázkami a Kaufman se ubírá do ustraní.

Jako zatím poslední projekt z Kaufmanova ateliéru se nám představuje Věčný svit neposkvrněné mysli (název inspirován citáty dvě stě padesát let mrtvého tuberkulózního trpaslíka, básníka Alexandera Popea) v hlavní roli s Kate Winsletovou a excelentním Jimem Carreym, který přišel do našich kin v létě 2004. Opět trefa do černého. Režie se ujímá Michel Gondry, který Kaufmanův možná tentokrát největší chaos zvládá s bravurním klidem a svou formální stránkou doplňuje drobnou nedokonalost té obsahové. Netradiční milostný příběh provětral umírající žánr soudobé romantické lovestory a bylo od začátku realizace jasné, že Kaufman se nespokojí s pouhým "miluji tě – já tebe taky" ve stylu klasických hollywoodských komedií se srdcervoucím happyendem. Příběh naprosto běžné dvojice, která si nechává vymazat paměť, společně se pak motá v bludném kruhu vzpomínek a poté se snaží znovu najít svou lásku, vyvolává rozporuplné emoce. Přestože Kaufman opět vytvořil fantaskní vynález, pro dnešní techniku zatím nemožný, věc jako taková je nám každému více než blízká. Každý by si přál zapomenout, ale nejde to. Ani filmový fiktivní stroj na výmaz paměti nedokáže něco takového a zklame. Tak snímek sice končí happyendem, jak tomu u podobných filmů bývá, ale divák neodchází z kina naštván na filmové tvůrce, protože "život přeci není jako ve filmu", ale opouští sál se zamyšlením nad znepokojivou současností i nad tradičními lidskými hodnotami, k nimž na prvním místě patří právě láska.

Nezbývá mi než si položit otázku, v čem spočívá ta záhada Kaufmanovy "popularity"? Jeho příběhy překypují neustále něčím novým a originálním, a přesto vnímavému divákovi blízkým, od neskutečného portálu vedoucí do něčí hlavy, atraktivní chlupaté ženy a bláznivého doktora učícího krysy stolovat, přes televizního showmana žijícího dvojím životem a schizofrenního scenáristu, po záhadný "lék" na vymazání lidských vzpomínek. Každý Kaufmanův fanoušek by si jistě přál ponořit se hluboko do autorova podvědomí a objevit ten nám dosud nepochopený zdroj témat. Jedno je jisté, přesně takový scenárista Hollywoodu rozhodně scházel. Kaufman si pohrává se situacemi, které by pouhý člověk nedokázal zrealizovat ani ve svých nejbláznivějších snech. Ačkoliv jsou příběhy často fiktivní, s trochou science-fiction, jeho myšlenky jsou skutečné, postavy v jádru opravdové, takové jako my všichni, dialogy pravdivé a živé. Jeho příběhům nechybí vtip, cit ani inteligence a ve všech se odráží autorův život, jeho pohnutá mysl a především dualita každého lidského vědomí a povahy. Touha být někým jiným, rozpor mezi lidskými a zvířecími pudy, nemožnost žít dvojí život, chtíč milovat, ale zároveň zapomenout, láska, nenávist, všechno má své dvě strany mince. Všichni to vědí, nemluví o tom, bojí se, Kaufman z toho čerpá. Každý teď jen napjatě očekává, s čím nám tento talentovaný mužík s Allenovskou nápaditostí, Salingerovým rukopisem a povahou šedého rozpačitého kačátka vyrazí dech tentokrát. (Bude to horor 🙂 Běžné filmové konzumenty jeho pero neosloví, pro všechny ostatní je filmovou lahůdkou dnešní doby. Takový je Charlie Kaufman.