Aneb ohlédnutí za brněnskou částí 9. ročníku českého gay a lesbického filmového festivalu. V tomto ročníku si mohli návštěvníci rozšířit obzory nejen sledováním filmů promítaných v kině Art a sále B. Bakaly, ale i návštěvou četných přidružených programů: výstav, přednášek či party… A jak se dařilo obory a zážitky rozšiřovat a jaký byl ročník, jehož heslem bylo Přežít?
Mezi dny 31. 10.–8. 11. jsme se mohli v sálech již tradičních festivalových prostor: kina Art a Sálu B. Bakaly veřejně nestydět za to, že se dokážeme stydět. Pořádající občanské sdružení STUD připravilo již tradiční přehlídku nejen filmů s netradiční tematikou. Slůvko nejen záměrně zdůrazňuji, přestože jde primárně o filmový festival, jeho návštěvníci se mohou dle libosti proplétat i četnými výstavami, doprovodnými besedami a koncerty.
A přitom všem přemýšlet, jak přežít v životě po… Po čemkoli, místo těch pár teček si každý jistě dosadí svůj vlastní problém, metu, hranici, zlom, událost… zkrátka cokoli, co nám ten život dělá o trochu složitější. A v životě po festivalu si možná leckterý návštěvník přizná, že je vlastně úplně normální, že jsme na tom všichni úplně stejně.
Na což ostatně upoutává i festivalová znělka Janka Růžičky, působící možná trochu depresivně, a rozhodně velice odlišně. A to je jenom dobře, protože celý festival ostatně je i o smývání hranic mezi odlišnými a normálními, o odkrývání tabu a černých skřínek, které má každý z nás v sobě.
Za brněnskou část se tato myšlenka naplnila beze zbytku. Na celé atmosféře bylo hodně znát, že „tady je festival doma“, foyer sloužila jako místa setkání starých známých, mezi nimiž se mísili vysokoškolští studenti – věrní brněnští návštěvníci téměř všeho artového. A díky působivě zakomponovaným výstavám v blízkosti kaváren si o gay a lesbické tematice se zájmem přečetl cestou na toaletu i náhodný kolemjdoucí, který by na žádný film (jsme zase zpátky u studu) sám nezašel: zejména bych chtěla vyzdvihnout dokumentární výstavu Historie gay a lesbického hnutí v ČR a výstavu fotografií Libuše Jarcovjákové zachycující atmosféru utajeného pražského nočního klubu T-club v letech 1983–1985.
Samotná filmová sekce pak nabídla širokou škálu různých pohledů na danou tematiku, divák se mohl zasnít při francouzském hudebním filmu Písně o lásce, zamyslet u amerického filmu o vzájemném hledání sebe sama a cestě k tomu druhému v příběhu dvojčat – Červený bez modré. Anebo navštívit mnohé a vesměs velice kvalitní dokumenty, např. Za okrajem šablony, který se zaměřil na televizní zábavu a její využití právě GLBT postav.
Hlavní festivalová soutěž proběhne v tomto týdnu v Praze, mezinárodní porota ve složení Tomáš Baldýnský, Tereza Brdečková, Joäo Ferreira (ředitel lisabonského gay a lesbického festivalu), Manuela Kay (hlavní redaktorka německého lesbického magazínu L-MAG) a Ivo Procházka (psychiatr a sexuolog) bude hodnotit a vybírat z dlouhých hraných filmů, kterých je v soutěži celkem osm. Takže pokud se chcete podívat na svět jinýma očima, máte ještě možnost.
Rozhovor s Kristýnou Malíkovou – dobrovolnicí, kterou jsem zastihla u queer shopu v brněnském kině Art
Jak ses vůbec ty sama dostala do dění okolo Mezipater?
Tak o tomto festivalu vím od začátku, co jsem přišla studovat do Brna – tedy tři roky. Pak jsem se dozvěděla, že má tehdejší spolužačka má na starosti PR festivalu (pozn. Kateřina Hořčicová) a té jsem se přímo zeptala, že mě tahle tematika zajímá a jestli by bylo možné se na festivalu podílet jako dobrovolník.
Mimo jiné ses podílela na podobě letošních anonymních dotazníků, které mají diváci možnost vyplnit. Co si od nich slibuješ a liší se třeba – z loňské zkušenosti – pražské a brněnské publikum?
Já jsem pouze poupravila minulé verze, hlavní věc, o kterou nám jde, je získat přehled o publiku, jaká skupina na filmy chodí, jak je příp. orientovaná, jak se o festivalu dozvěděli a teď tam je nově i otázka, co by na festivalu chtěli vidět příště a proč vlastně na festival přišli, co je k tomu vedlo. Zejména tady v Brně tvoří tu hlavní diváckou základnu stálá komunita, která se pravidelně schází právě během konání festivalu.
Pokud zůstaneme u publika; změnilo se nějak v průběhu let?
Publikum se v zásadě nemění, snad jen – ale to hlavně v Praze – jsme zaznamenali nárůst počtu.
Je to primárně filmový festival, ale nabízí i četný doprovodný program, bude to tak i nadále?
Určitě, doprovodné akce jsou hodně důležité – mnohdy je to pro diváky vůbec první velká příležitost seznámit se blížeji s queer tematikou, takže v akcích chceme pokračovat. Do budoucna bychom se chtěli zaměřit i na hudební akce, party…
Festival je původně brněnský, hlavní část se koná ale v Praze – není trochu škoda připravit o to Brno?
Tak škoda to je, ale jinak to ani nejde… Zejména zahraniční hosty je těžké přemluvit, aby jeli do Brna, a v Praze je i větší medializace, větší návštěvnost. Co se ale týká programu jako takového, jsou obě části rovnocenné.
Napsat komentář