Začátek konce ságy jménem Harry Potter

Bezesporu jeden z největších fenoménů poslední doby. Knihy, co
rozhýbaly jinak lakonické davy, filmy, na které čekal svět, a pro jednu
generaci příběh, jenž s ní dospěl a ona dospěla s ním. I tak se dá
nahlédnout na první část závěrečného dílu filmové série – Harry
Potter a relikvie smrti – část 1, je ale potřeba si předtím
připomenout, co jsme doposud měli šanci číst, vidět a mimo to i v rámci
mánie kolem toho všeho zažít – jedno bez druhého by totiž asi těžko
fungovalo.

Knihy o nezletilém kouzelníkovi s jizvou na čele a kulatými obroučkami
začínaly jako taková trochu jiná, ale v jádru přece jen pohádka, vcelku
vlastně klasika – sirotek s nejasnou minulostí bydlí v přístěnku pod
schody v rodině své tety, kde všichni skáčou kolem rozmazleného
bratránka s pupkem a uvažováním na úrovni tasemnice. Situace se zdá
zoufale bezvýchodná, pak ale přichází Harryho jedenácté narozeniny a
začnou se dít věci. Kdo si něco podobného nikdy nepřál?

Mudlové i famfrpál aneb knihy ještě pro děti

Rowlingová v prvních dvou knihách (Kámen mudrců a Tajemná
komnata) mírně řečeno tlačila na pilu, z Harryho udělala tak
dokonalého hrdinu, že to ani lidské nebylo, jeho kamarádi i ostatní
postavy jen tak přicmrndávali, na nějakou detailnější charakterizaci
téměř nezbyl prostor. Ovšem i tak šlo o příběhy napsané čtivým
jazykem, kterým se podařilo oslovit dětské duše a nastartovat jejich hlad
po dalších dílech kouzelnické série. Lákadlem byla mimo jiné až
puntičkářská propracovanost kouzelnického světa, který mohl existovat
klidně za nejbližším rohem, pod víkem kanálu, ve vedlejší místnosti.
Autorka nic nenechala náhodě, vše měla domyšlené, a tak si při čtení
člověk nekladl otázky, jak je co možné – knihy si neříkaly o jeho
shovívavost, fungovaly jako dobře promazaný stroj, kdy všechno někam
pasuje, což se s definitivní platností potvrdilo i u dalších
dvou dílů.

Kult Harryho Pottera sílí, svět mu leží u nohou

Vězeň z Azkabanu a Ohnivý pohár patří k nejlepším
z potterovských knih. Těm, co se čtou jedním dechem a přes noc –
strhující příběh, do detailu promyšlené zápletky, které pracují
s informacemi, co člověk přehlédl a často skoro zapomněl. Nával
nadšení stoupá s nečekanými odhaleními a spojitostmi, Rowlingová si
přímo lebedí ve splétání, své čtenáře utáhne na nudli a v pravý
čas ohromí. Harry je najednou klukem z krve a kostí – má nejen dobré
vlastnosti a je jasné, že bez Hermiony a Rona by daleko nedošel, v ději
přichází na řadu i vkusně podané první lásky a zamilování.

Více prostoru je také věnováno charakterizaci postav, které sice
nehrají hlavní role, ale i tak mají vcelku důležitou úlohu – dvojčata
Weasleyovi jsou skutečně vtipní kluci a ne proto, že se to o nich píše,
ale proto, že zkrátka jsou, plastičnosti se dostává i už od počátku
ambivalentnímu profesorovi Severusi Snapeovi a mimo to zlo v podobě Lorda
Voldemorta a jeho nohsledů Smrtijedů je tu najednou skutečně zlem,
pohádkové zabarvení příběhu Harry Pottera pomalu mizí, začíná
nemilosrdná fantasy sága popisující téměř až mytický příběh
dneška.

Kterým směrem z vrcholu?

Dál pak vychází pátý díl Fénixův řád – nejdelší a
nejslabší pokračování Harryho Pottera, které přineslo i do tábora těch
největších nadšenců zklamání. Děj se rozsypal do několika nepříliš
silných linií, v knize jsou hluchá místa, v některých momentech
nastává dokonce zmatek. Všechno zachraňuje postava nelítostné byrokratky,
rádoby morální diktátorky a zaměstnankyně ministerstva Dolores
Umbridgové. Hlad čtenářů po pokračování a jejich nadšení dělat tak
trochu šílené věci, jádro síly fenoménu Harry Potter, se přesouvá
z knih právě na ně – přes noc překládají téměř osm set stran
anglického originálu, aby pak stejně před knihkupectvím čekali, až vyjde
oficiální verze českého vydání. Kromě toho v tento moment už HP
fenomén přiživují vedle knih i jejich postupně vznikající filmová
zpracování.

Princem dvojí krve se příběh Harryho Pottera vrátil
k pointovanému a hlavně strukturovanému ději bez odboček, aby sedmým
pokračováním Relikvie
smrti Rowlingová svou ságu zakončila. Suverenita jejího
vyprávění v posledním pokračování utáhla i to, že se neodehrává ve
Škole čar a kouzel v Bradavicích.

Na všech sedm potterovských knih se nelze dívat jen jako na obyčejnou
sérii, jde především o literaturu, která rostla a vyvíjela se se svým
čtenářem. I proto zůstává otázkou, zda každý díl Harryho Pottera
obstojí či má obstát samostatně anebo jen jako součást celku
fenoménu.

Na stříbrném plátně

Podobně tomu bylo a je i u filmových zpracování: Chris Columbus
nenastavil vysokou laťku a oba dva první díly posunul oproti předloze
ještě o kus blíž k pseudopsychologickému kýči. Při natáčení Kamene
mudrců bylo předem jasné, že půjde o úspěšný snímek – fanoušků
Harryho Pottera přibývalo geometrickou řadou, a tak namísto hledání
adekvátní formy, jak lze pojmout knihu o Harry Potterovi, se spíše
soustředil na líbivost a učesanost, aby to celé pěkně vypadalo.
Zjednodušil, místy až zbagatelizoval vyznění knih a některé momenty
přesladil srdceryvnými scénami typu návrat Hagrida v závěru Tajemné
komnaty, kdy se studenti v celé slavnostní síni zvednou a hajného dojemně
objímají.

Musí se ale nechat, že už první film byl typově přesně obsazený –
výbornými volbami byli například Alan Rickman coby profesor Snape, Robbie
Coltrane jako Hagrid nebo Maggie Smithová hrající profesorku
McGonagallovou.

Od pohádky až na hranice hororu

Režisér třetího pokračování – Alfonso Cuarón se rozhodl film
o Harry Potterovi konečně umělecky stylizovat, vznikl tak výtvarně
i herecky zajímavý a hlavně diametrálně jiný tvar, než jaké byly první
dva filmy, ale vedle krásných obrazů vymizel příběh – příliš se
škrtalo, poprvé se skutečně bojovalo s prostorem, do filmu se nevešly ani
dvě třetiny knižního příběhu. Na druhou stranu – devizou snímku byli
dětští hrdinové, kteří se namísto statování v pěkných kostýmech a
lokacích pomalu stávali herci, aby u režiséra Mikea Newella ve čtvrtém
díle – Ohnivý pohár – tuto svou nelehkou cestu dokonali.

Newell filmové zpracování slavné knihy výrazně potemnil, přestal brát
ohledy na případného malého diváka a o to víc se zaměřil na
uvěřitelnost dějových fakt, postavy postupně zcivilněly, přiblížily se
běžnému člověku, přestaly se pitvořit, být jen pohádkovými bytostmi.
Celku pomohl i lépe zvládnutý scénář, který z předlohy vyjmul
skutečně to pro děj nejdůležitější.

Nečekaně dobrá volba – Nenápadný Brit jménem Yates

Na práci Newella navázal David Yates, který dotáhl poetiku potterovských
filmů svým způsobem do dokonalosti, snad i proto na něj padlo rozhodnutí,
aby filmové zpracování celé ságy dokončil. Není to špatný nápad,
zvládl se výborně popasovat s nepříliš dramatickým Fénixovým
řádem a i z Prince
dvojí krve udělal film, který splnil víc než jen očekávání, že
bude dalším pokračováním. Potom asi ani nebylo překvapením rozhodnutí,
že poslední kniha Relikvie smrti bude rozdělena do dvou filmů – sice se
nelze nepodivit tomu, že ne nejdelší předloha, ale ta poslední bude mít
dvě pokračování, to už je ale věc vedlejší.

Recenze filmu Harry Potter a Relikvie smrti – část 1:
První
část posledního dílu aneb Není cesty zpět