Písecký festival se přehoupl přes svou polovinu a spolu s ním také polevila organizace. Nezbývá nám než konstatovat, že z hlediska koordinace programu s potřebami hostů se písečtí ještě mají co učit. Škoda jen, že se učí praxí.
Ale začněme pěkně od začátku. Ráno jsme (nevyspalí a s mlhou v zádech) vyrazili do kina Portyč na další šňůru soutěžních filmů. Jak byl včerejšek komediální, tak se dnešek nesl ve znamení deprese. Pořadatelé se (jistě s dobrým úmyslem) rozhodli, že nebudou filmy rozřazovat pouze podle žánrů, ale rovněž přihlédnou k jejich emoční intenzitě. Na pořadu dne byly především tzv. features, tedy krátké hrané filmy, které se většinou zabývaly těžkými tématy lidského utrpení a smrti. Doprovázelo je několik animovaných snímků, které ovšem atmosféru nijak neodlehčily, protože téma bylo stále stejné. Nicméně kvalitou si nezadaly s včerejší projekcí ani v nejmenším a většina z nich byla plným právem zařazena do soutěžního klání.
Nejzajímavějším studentským dílkem dne se pro nás stal film Guy in a Field australského režiséra Johnie Stanleyho který velmi originálně představil vnitřní svět muže bezprostředně po autohavárii. Nevinná, leč geniální expozice, promyšlená pointa a zároveň skvělé herecké výkony se spojily v neočekávaný celek věrně zachycující myšlenkový proces člověka, který postupně procitá z prvotního šoku a zvolna se dozvídá krutou pravdu o situaci, v níž se ocitl. A to vše prosím téměř beze slov, což se dnes jen tak nevidí.
Příjemným překvapením byl také animovaný film německého režiséra Jana Koestera Our Man in Nirvana. Jednoduchý příběh rockového zpěváka, který se po smrti octne v Nirváně a podstoupí test, zda je hoden setrvat, se pochlubil především zajímavou vizualizací, kde se prolínala fantasmagorická počítačová animace s klasicistní stínohrou.
Americký režisér Erick Fefferman soutěžil s filmem o boxerovi v důchodu, který se rozhodne naposledy vstoupit do ringu, s názvem Lights Out. Americká škola se zde skutečně nezapřela a hra světel a stínů, podpořená vlezlou kytarovou melodií značně připomínala sugestivní televizní šoty amerických kandidátů do senátu. Což rozhodně není špatně, neboť výsledek je značně sugestivním kouskem a nejednomu divákovi vehnal slzy do očí.
Tnutím do živého se také ukázal být snímek Labyrint (režie: Viktor Vojkan (ČR)). Hraný dokument kombinovaný s mlžnou vizí očistce si vzal na mušku problematiku lidí, kteří trpí rakovinou a v očekávání smrti si postupně procházejí všemi vývojovými stupni lidské psychiky v takovéto situaci. Celé dílo pak působilo dojmem umně zorganizované koláže, jejíž depresivita a dopad na diváka gradují až ke konečné katarzi.
Oproti výše zmíněným jsme kroutili hlavami nad nominací filmu Dobrý pocit (režie: Jindřich Fila (ČR)), v němž nesmělý mladý chlapec hledá vlastní hodnotu na stránkách knihy o komunikaci, v obchodním centru a na diskotéce, aby ji posléze našel v totálním začlenění se do společnosti za cenu ztráty vlastní identity. Nápad nešpatný, nicméně dílko poněkud postrádalo soudržnost a celé se rozpadlo na jednotlivé scény, z nichž každá byla točena v jiném filmovém žánru. Výsledný efekt tak sice ukazuje, že autor umí natočit filmy různých žánrů, ovšem potřebuje ještě chvíli zrát, aby byl schopen také „mezi řádky“ vložit nějaký zajímavý podtext a nikoliv nám jen na stříbrném podnose přinést téma dnešní zkažené uniformní mládeže.
Projekcí téměř třetiny filmů všechny přítomné taktéž sugestivně provedla dvojice školou povinných výrostků, kteří si v sále stihli řádně zašustit, zakrkat a zahrát na honěnou, než se několika srdnatým pořadatelům konečně podařilo je vyvést ven. Nemusím samozřejmě zmiňovat, že následoval druhý pokus těchto malých sabotérů vetřít se do přízně publika a strhnout pozornost od nepohodlných soutěžních snímků. A tehdy začaly naše pochybnosti o kompetenci zdejších pořadatelů nabývat reálných rozměrů.
Z kina jsme se rozhodli zamířit na několik doprovodných akcí, což jsme asi dělat neměli, neboť jako správní šťouralové jsme odhalili další nedostatky v organizaci festivalu. Hned na začátku nás rozesmutnila zpráva, že Norbert Auerbach a jeho přednáška se nekonají ze zdravotních důvodů (pořadatelé, zdá se, zašli s tématem deprese, které tak krásně naplánovali na pátek třináctého, ještě dál) a že náhradní program se nekoná. Využili jsme tedy čas k malému občerstvení a vyrazili na podrobnější prohlídku města, přesněji hledat Putimskou bránu, tolik proslulou z oné lidové písně. K našemu překvapení nejenže pořadatelé již několik století úspěšně zamlčují veřejnosti fakt, že žádná brána není, ale dokonce nebyli schopni ani pro účely festivalu dát cihlu k cihle a nějakou tu díru ve zdi postavit. Prošli jsme se tedy alespoň Putimskou ulicí, kterou někdo narychlo spíchnul z několika dlažebních kostek, a vydali se na promítání pásma reklam a videoklipů do Halabala café. Natěšeni na solidní nářez klipového střihu a propagačního humoru jsme vlezli do malého zakouřeného kumbálku, kde krom projektoru a plátna veškerý prostor zabrala dvacítka teenagerů s černými visačkami (v Písku se tak značí pořadatelé a jejich pomocné síly). Jelikož nebylo kde si stoupnout, natož pak sednout, obrátili jsme se na patách a opustili tuto soukromou párty placenou z peněz sponzorů festivalu.
Chuť jsme si spravili teprve projekcí Jan Špáta in memoriam, kde Olga Sommerová s citem a dojetím uvedla tři snímky tohoto úžasného dokumentaristy, a následnou večeří v nedaleké mexické restauraci, kde personál ještě nenačichnul entuziasmem všudypřítomných černých visaček.
Zlatým hřebem večera byla (čti: měla být) přednáška Michala Viewegha v již osvědčeném RW Café. Obvyklý časový posun o půl hodiny se konal kvůli kolizi s jinou akcí, která nespadala mezi ty festivalové, a tedy s největší pravděpodobností také nefigurovala v organizačním plánu. Když se konečně oblíbený český prozaik dostal k mikrofonu, vypadal značně rozladěn náhlým zjištěním, že by měl přednášet něco o psaní filmového scénáře. Nebyl by to ovšem Viewegh, kdyby s humorem z této zapeklité situace nevybruslil a po improvizovaném zodpovězení několika otázek, z nichž některé poskytl další z řady najatých sabotérů – tentokrát ovšem důvtipně maskovaný za padesátníka plnovousem, nevybruslil. Po veřejném přečtení povídky mu už diváci zobali z ruky a z původní katastrofy se vyklubal vcelku příjemný večer.
Pátek třináctého, třetí (čti: krizový) den, nefungující technika, náhlá onemocnění, tematické dusno a mnoho dalších faktorů se nejspíš podepsalo na dnešním částečném selhání. Na obranu pořadatelů se sluší podotknout, že se většinou jedná o studenty, kteří s pořádáním podobných akcí nemají valné zkušenosti. Ovšem jedná se již o šestý ročník akce s mezinárodní účastí a člověk by předpokládal jistou míru profesionality alespoň stran technického dohledu, který by měl po Písku roztroušené a kocovinou zkoušené studentstvo alespoň v rámci možností usměrnit. Ale zítra je taky den a oba svorně doufáme, že se povede.
Napsat komentář