Jen před nedávnem skončil XIII. ročník jihlavského festivalu
dokumentárních filmů, který se již brzy po svém zrodu stal
nejvýznamnější a největší akcí svého druhu ve střední a východní
Evropě a záhy se zařadil po bok prestižních festivalů ve Varšavě,
Kodani, Nyonu a Lipsku. Jak proběhl, se dočtete v následujících
řádcích.
Hned po příjezdu do Jihlavy byste těžko uvěřili, že se tady něco
velkého bude dít. A po pravdě – mnohé tomu nenaznačuje ani v průběhu
samotného festivalu. Jenom klikatá bílá čára běhá po městě sem a tam,
v centru se zjeví několik zjevně cizích maníků a zjevně podomácku
vyrobených poutačů. Překvapivě ani někteří Jihlavané nemají ponětí
o tom, jak významná událost se v jejich městě již tolik let koná.
Festival dokumentárních filmů, na jehož již XIII. ročník jsme se vydali
podívat, totiž není o masách, bombastičnosti a reklamě, ale o kvalitě,
inteligenci a uvolněné, takřka rodinné atmosféře.
Letošní ročník, probíhající od úterý 27. 10. až do neděle
1. 11., se nesl v znamení ekonomické krize, která už přes rok válcuje
svět. To však vůbec neznamená, že by to bylo vidět na kvalitě, řeč je
o tematickém zaměření vícera celovečerních dokumentů, které se snad
dostanou i do širší kinodistribuce. Festival samotný nesl zcela výstižně
název Rekonstrukce. A to jak vnímaného světa, tak pravdy i filmů, které
se jí snaží dopídit – nebo naopak.
Filmy promítané v rámci festivalu se letos dělily do více než deseti
sekcí, především hlavních soutěžních klání světových dokumentů
(Opus Bonum), filmů z nejnovější produkce středoevropských zemí (Mezi
moři), českých snímků uplynulého roku (Česká radost) a děl
experimentálních (Fascinace). Nesoutěžní byla přehlídka českých
protektorátních filmů, kubánských dokumentů uplynulého půlstoletí nebo
retrospektivy u příležitosti padesátého výročí založení maďarského
Studia Bély Balázse. Případné zájemce odkazuji na přehledné stránky
festivalu.
Kromě množství filmů je jihlavský festival význačný taky značným
počtem zajímavých hostů, především z hlediska velice přístupných,
sdílných autorů filmů a dokumentaristů. Z těch českých (a samozřejmě
i slovenských), kteří ho berou jako milou povinnost, zmiňme jenom namátkou
Víta Janečka, autora vítězného filmu loňského ročníku Ivetka a
hora, nebo Lindu Jablonsků, jejíž film Vítejte v KLDR je
jedním z mála dokumentů, které se probojovaly až k uvedení do kin. Dále
jste mohli vidět kupříkladu Jana Gogolu, Jaroslava Vojteka nebo Martina
Marečka, kteří přišli uvést své filmy v soutěži (a kteří si všichni
nějaké ocenění posléze i odnesli). Vzácným hostem byl při zahajování
festivalu legendární český režisér Vojtěch Jasný, který se stal
hlavním hrdinou až úzkostlivě uctivého dokumentu Život a film
španělského režiséra Arkaitza Basterru. Podobně zavítal ze sousedního
Slovenska Pavel Branko, nestor slovenské filmové kritiky, protentokrát ne
jako kritik, ale překvapivě jako objekt dokumentování režisérky Zuzany
Piussi ve filmu Hrdina našich dní.
Z osobností světového jména vzpomeňme především kontroverzního
i zasloužilého dánského dokumentaristu Jorgena Letha hned v několika
rolích. Jednak jako oceněný, pak jako jednočlenná porota hlavní soutěže
Opus Bonum a taky jako hrdina nebo objekt zájmu několika dokumentů jiných
režisérů – v počtu pěti, které pojednávaly o jeho filmech, soukromí
i pracovní metodě. Z poslední doby je známý jako hrdina filmu podobně
velkého experimentátora na poli hraného filmu, svého krajana a žáka, Larse
von Triera, který mu připravil rafinovanou překážkovou jízdu ve filmu
Pět překážek. Své filmy přišli uvést a jemně prodiskutovat
(nutno říci, že debata se málokdy rozvířila) například Joost van der
Valk a Mags Gavan, tvůrci hiphopového dokumentu zvnitřku haagského
černošského gangu Crips nebo ruský režisér Vitali Manski, známý jako
autor portrétů M. Gorbačova, B. Jelcina a V. Putina, který naposledy
zaměřil svou pozornost úplně jinam a strávil týden s Jeho Svatostí
Dalajlámou (Sunrise / Sunset). A to jsme ještě mnohé opomněli!
V zájmu stručnosti je to ale nevyhnutelné, když uvážíme, že se
letošního ročníku zúčastnilo na 600 hostů, což je číslo skutečně
imponující.
Po všech zmíněných pozitivech je na místě podívat se i na opačnou
stranu. Minusem byl mnohem menší rozpočet letošního ročníku festivalu.
I když přibyla zajímavá rozšíření jako například festival ve vašem
obýváku, snížení počtu promítacích sálů se odrazilo negativně na
samotném průběhu, jelikož se snad až stovky dokumentuchtivých diváků
nevešly do přecpaných malých sálů kina Dukla. Jihlava je samozřejmě taky
o setkávání profesionálů, stále je to ale především přehlídka pro
diváky. I když jich není ani zdaleka tolik jako hostů festivalů hraných
filmů, není dobré, když se na filmy diváci nedostanou. Zvlášť v tomto
specifickém případě, kdy jde o filmy, s nimiž se v běžné distribuci
nesetkáme a dost možná je zájemci nebudou mít možnost tak brzo
zhlédnout – jestli vůbec někdy. Tuto situaci si ale naštěstí
organizátoři dobře uvědomují a litují toho, o čemž mluvil i ředitel
festivalu Marek Hovorka na závěrečném ceremoniálu. Nelze jim to tedy
vyčítat a můžeme jenom doufat spolu s ním, že se situace do příště
změní, jak s promítacími místy, tak s financováním festivalu.
Co se týče programové nabídky, filmů nabídl festival přibližně
stejný počet jako vloni, i když bylo víc filmů krátkých a
středometrážních. Nechyběly divácky vděčné hity, které se snad
dostanou i do širší kinodistribuce a kterým se budeme věnovat v jednom
z dalších článků, jako nejnovější dílo provokujícího demagoga a
šoumenského agitátora Michaela Moorea O kapitalismu s láskou,
pokračování výčinů dvojice mediálních recesistů Yesmeni opravují
svět nebo Jídlo, akciová společnost o kořistnickém pozadí
amerického potravinového průmyslu. Celkový duch aktuálních „velkých“
dokumentů byl výrazně protikapitalistický a festival i jím potvrdil svou
aktuálnost. Vedle nich to pak byly kupříkladu famózní Králík po
berlínsku a neméně nápadité Disko a atomová válka, které
patřily k nesporným vrcholům festivalu. Jejich kvalitu, fundovanost,
originalitu a hravost i radost z tvoření dokazuje i fakt, že Králík
a la Berlín, o dějinách poválečného Německa z pohledu králíků
čtyřicet let uzavřených mezi hradbami Berlínské zdi, se jako první
dokument z východní Evropy probojoval do užšího výběru kandidátů na
Oscara. Druhý film je estonskou osobní výpovědí se širokými přesahy do
historie médií, kultury i studené války o tom, jak se vedly tajné boje
o duše lidí za pomoci pop-music, Dallasu, Knight Ridera, Emanuely a jiných
„výdobytků“ západního světa.
Závěrečný ceremoniál v sobotu večer proběhl za tradičního – a
tradičně skvělého, nápaditého a vtipného – moderování kluků
z VOSTO5 v uvolněném duchu. Úsměv na rtech pak poněkud zmrazila
Doktrína šoku osobitého britského tvůrce hraných
i dokumentárních filmů Michaela Winterbottoma, která výrazným způsobem
akcentovala problémy řešené vícero dlouhými dokumenty uvedenými na
festivalu. Ty nicméně neposbíraly ocenění, ale to nikdo ani nečekal,
jejich charakter je na to příliš zaujatý. Cenu Opus Bonum udělil Jorgen
Leth íránskému režisérovi Tamadonovi Mehranovi za film Basídž
o příslušnících polovojenské organizace, o kterou se opírá íránský
režim. V kategorii Česká radost zvítězil Jan Gogola s filmem Mám
ráda nudný život. Nejlepším středoevropským dokumentem se stala
slovenská Hranice, ve které se režisér Jaroslav Vojtek osm let
věnoval vsi na východě Slovenska, která je šedesát let rozdělena
hranicí. Cenu diváků získal aktivistický Auto*Mat Martina Marečka.
Zájemci můžou kompletní seznam stejně jako jakékoli další informace
lehce najít na stránkách festivalu.
Zcela jinou kapitolou, která ale k veškerým podobným akcím
neodmyslitelně patří, je noční život festivalu. Jak už to bývá, kromě
promítání filmů mohli zájemci navštívit více doprovodných akcí
hudebních, výtvarných i divadelních. Jak je právě u této kulturní
události zvlášť zdůrazňováno, nejde jen o to film vidět, ale taky se
nad ním zamyslet. Možnost diskutovat se samotnými tvůrci považují
organizátoři festivalu za stejně důležitou jako setkávání diváků a
výměnu názorů, i když ke skutečné diskuzi snad kvůli studu dojde jen
málokdy. Je ale hezké a chvályhodné, že neformální atmosféra teď již
tradičního jihlavského festivalu tomu hodně napomáhá. Člověk se tak
mnohé dozví, seznámí se a vedle toho užije i spoustu legrace.
Po skončení promítání tak mohl všímavý divák kromě jiného
dokumentovat vliv alkoholu na mladé a inteligentní lidi nebo jeho podivuhodné
a známé účinky na vlastní organismus. Jak padla noc, spořádaná
atmosféra se zvolnila ještě víc, nejednou až ve zběsilou zábavu. Zatímco
se město v srdci Vysočiny stalo tichou scenerií, Divadelní stan byl
dějištěm nesčetného množství simultánních dějů různé kvality. Není
se co divit, podzim v Jihlavě je sice barevný a krásný, ale chvílemi již
pořádně přituhuje a nějaký ten melancholický – a někdy mrznoucí –
déšť k padajícím listům bezpochyby patří. Zážitek z prožití
celého týdne v Jihlavě by byl bez stálého příjemného rozptylování a
odvádění pozornosti od filmů samotných o mnohé ochuzený. Nám tak
nezbývá než dokumentárnímu festivalu popřát neuvadající kreativitu a
energii a těšit se na další ročník, klidně opět protikapitalistický,
ale již bez důsledků finanční krize.
Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava,
27. 10.–1. 11. 2009
Foto: Antonín Matějovský
Napsat komentář