Desetidenní filmový ráj skončil. Počet jeho návštěvníků, který se
přiblížil šesti tisícům, ukázal, že v České republice je
o přehlídku podobného typu stoupající zájem. Převedeme-li si ale toto na
první pohled nic neříkající číslo do každodenního festivalového
dění, vyjde nám rovnice, že čím více lidí, tím méně „lidsky“
komfortní festival.
Znát to bylo především u těch nejžádanějších titulů, jako byla
předpremiéra Turínského koně legendárního Bély Tarra, Kaurismäkiho
posledního díla Le Havre, snímku Rodina je základ státu Roberta Sedláčka
nebo experimentálního Nic proti ničemu Petra Marka. Netýkalo se to jen
předpremiér, ale i jinak atraktivních snímků – třeba restaurované
kopie Markéty Lazarové nebo živou hudbou doprovázeného Erotikonu Gustava
Machatého – kde půlhodinový předstih před začátkem promítání
ještě nezaručoval, že se divák dostane do sálu. Velký zájem vyvolávaly
i všechny další akce, na kterých bylo možné osobně zahlédnout některé
z pozvaných hostů. Mezi ně patřilo několik masterclasses postupně
věnovaných hvězdnému Emiru Kusturicovi, kameramanovi Turínského koně
Fredu Kelemanovi, svéráznému Finovi Akimu Kaurismäkimu nebo sympatickému
thajskému tvůrci Apichatpongu Weerasethakulovi.
Letní filmová škola se tak spíše než setkáním filmových nadšenců
stala velkým profesionálně vedeným festivalem, který si svůj obraz
začíná zakládat právě na počtu pozvaných hvězd a promítnutých
žádaných titulů. Neříkám, že je to dobře nebo špatně, konstatuji jen
holý fakt, který si v tomto roce zjevně uvědomil i festivalový štáb,
jenž chystá v nejbližších týdnech oslovit návštěvníky s anketou
zaměřenou právě na jejich spokojenost. Celý desetidenní festivalový
maraton jsem pro Nekulturu absolvovala i já. Kromě dnešního fotoreportu
vám z něj přineseme i rozhovor s letošním Talentem Visegradu Robertem
Sedláčkem a recenze na všechny předpremiérové tituly.
Slavnostní zahájení a předání cen
AČFK Emiru Kusturicovi a Otakaru Vávrovi
Chvíli poté, co Emir Kusturica obdržel výroční cenu Asociace českých
filmových klubů, putovala stejná soška z rukou žáka jeho učiteli Otakaru
Vávrovi. Aby unavený a těžce se pohybující Vávra nemusel na pódium,
vydal se první oceněný společně s moderátorem slavnostního zahájení,
členy festivalového štábu a chumlem fotografů za ním. „On už by
žádnou nechtěl. Co by ale chtěl, je kabriolet s otevírací střechou,“
odpověděla místo špatně slyšícího Vávry jeho manželka na dotaz, jaká
další cena by mu ještě udělala radost.
Nespokojený návštěvník
Druhé festivalové ráno. ZŠ Sportovní. Setkání u automatu na kávu.
„Koukám, že jste novinářka. Nechcete udělat rozhovor s nespokojeným
návštěvníkem?“ tázal se snídající mladík. Chtěla jsem, a tak Karel
spustil o svém frustrujícím festivalovém dni. Rumunský film Ryna ho
nebavil, jelikož neměl děj. „Proč oni takové filmy vůbec točí?“
pátral po vysvětlení. Za další velké zklamání označil lektorský úvod
k dalšímu rumunskému snímku Písečný sráz. „Ten chlap, co to uváděl,
toho řekl tolik, že už jsem se na to pak ani nemusel koukat!“ A aby toho
nebylo málo, ani noční program mu nevyšel. „Co jsem opravdu chtěl vidět,
bylo to japonský porno. A na to jsem se nedostal,“ zakončil Karel svoji
srdcervoucí zpověď. No není to pech?
Čekání na Emira
Do začátku masterclass Emira Kusturici zbývá ještě necelá půl hodina.
Sál už je však naplněn k prasknutí a vyvolení diváci si krátí čas
čtením festivalových listů nebo pozorováním písmenkové skládačky. Co
to asi bude?
Bilanční masterclass Emira
Kusturici
Dětské sny, studentská léta v České republice, Otakar Vávra, Černá
kočka, bílý kocour nebo evropské filmové prostředí byli jedněmi
z témat, o nichž se během své lekce filmu velmi dobrou češtinou Emir
Kusturica rozhovořil.
Emirův koncert – tak trochu bez
Emira
Vidět a především slyšet Emira Kusturicu a jeho kapelu The No Smoking
Orchestra se zachtělo celým třem tisícům fanoušků. S ohledem na to, že
Emir a jeho band předvedl kousek v hudebním světě zcela nevídaný a
spustil s téměř půlhodinovým předstihem oproti avizovanému začátku ve
22:00, velká většina návštěvníků si několik prvních skočných písní
vyslechla v dlouhé frontě před vstupem na Studentské náměstí, kde se
koncert odehrával. Po zdlouhavém čekání ve frontě během již rozjetého
koncertu bylo téměř nemožné dostat se přes dav po balkánsku rozjuchaných
lidí blíž k pódiu. Většina návštěvníků tak strávila koncert
přecházením z místa na místo s nadějí, že najdou skulinku, kterou
alespoň na chvíli zahlédnou na kytaru hrajícího Emira Kusturicu. Během
koncertu zazněly spíše méně známé písně a krom hraní se také hodně
povídalo a hudebně experimentovalo.
Cinepur stan nocí oživlý
Po skončení oficiálního programu ožívalo Hradiště programem nočním.
Oblíbeným místem k setkávání se stalo několik stanů v okolí kina
Hvězda. Nejvíce zaplněný byl obvykle Cinepur stan, který kromě večerních
promítání a vědomostních soutěží nabízel také hudbu s filmovou
tematikou, pohotovou obsluhu a výborné obložené housky. Stal se tak místem
určeným jak k příjemnému posezení a cinefilním debatám, tak
i k hýření a tanci.
Fero Fenič oceněný a
vzpomínající
Fero Fenič, známý především jako ředitel produkční společnosti
FEBIO a filmové akce Febiofest, zrežíroval v osmdesátých letech dva
celovečerní filmy uvedené na letošní LFŠ. Nejen za ně, ale i za celkové
zásluhy v oblasti kinematografie, které sahají až do roku 1989, obdržel
výroční cenu Asociace českých filmových klubů. Během děkovného projevu
zavzpomínal, kterak opouštěl místo ve studiu krátkých filmů
v Bratislavě a ve dveřích narazil na mladého kluka, který jeho místo
ihned dostal. „Je to můj dobrý kamarád, nejlepší slovenský režisér,
který mě mohl nahradit, Martin Šulík.“ Touto vzpomínkou uvedl
promítání nejnovějšího Šulíkova filmu Cigán, které následovalo.
Šulíkův Cigán se na LFŠ
líbil
Martin Šulík poté přišel na pódium, aby uvedl svůj nejnovější
snímek Cigán. Film, jehož dějová linka je inspirovaná Shakespearovým
Hamletem, se odehrává v chudé romské osadě na východním Slovensku.
Zatímco na karlovarském festivalu byl oceněn zvláštní cenou poroty,
hodnocení většiny českých kritiků bylo spíše negativní. Publikum na
Letní filmové škole se však přiklonilo spíše na stranu karlovarskou,
když po projekci zahrnulo Martina Šulíka nejen dlouhým potleskem, ale
i pochvalnými reakcemi, které hodnotily kladně především odvahu takový
film natočit a pravdivost zobrazení života slovenských Romů. Nekulturní
recenzi si můžete přečíst zde.
Boty inspirované filmem
Letošní LFŠ ozdobilo okolo patnácti výtvarných výstav rozmístěných
jak ve foyer kin a dalších promítacích prostor, tak i v galerii, divadle a
kavárnách. Jedny z divácky nejvděčnějších se staly dvě skleněné
vitríny umístěné v kině Hvězda. Ty ve svých útrobách skrývaly
výtvory hradišťských studentů oboru Design obuvi. Inspirací při návrhu
bot se jim staly filmy jako Casanova, Sladký život, Něco z Alenky a další.
Vznikly tak pestré modely poutající nejen originalitou, ale i precizností
provedení.
Sedláček a delegace uvádějí nový film
Rodina je základ státu
To, že režisérovi a scénáristovi Robertovi Sedláčkovi nebylo ještě
ani čtyřicet let, nijak nebránilo letošní LFŠ, aby jeho tvorbě jakožto
Talentu Visegradu věnovala retrospektivní sekci. Diváci tak měli možnost
zopakovat si nebo dokoukat jeho hrané snímky Pravidla lži, Muži v říji a
Největší z Čechů a seznámit se s jeho dokumentaristickými začátky.
Krom toho se jim naskytla ojedinělá příležitost zhlédnout „film, který
vlastně ještě ani neexistuje“ – televizní drama z policejního
prostředí Sráči. Ten bude mít premiéru až v roce 2012. Největší
odměnou pro Sedláčkovy fanoušky se však stala předpremiéra jeho nového
celovečerního filmu Rodina je základ státu, která je již teď některými
médii chápána jako zatím nejlepší Sedláčkův film, alespoň co se
divácké atraktivnosti týče. Sedláček jej přišel uvést společně
s dalšími, jež se na něm podíleli – hereckými představiteli Evou
Vrbkovou a Jiřím Vyorálkem, kameramanem Petrem Koblovským a producentem
Radimem Procházkou. „To je poprvé, co mám tady v Hradišti na
předpremiéře plný sál,“ komentoval hned po příchodu spokojeně
Sedláček. Nebyl by to však on, aby mu pozitivní přístup vydržel nadlouho
„Zjistil jsem, že filmy lidi nepolepší, proto se je snažím svými filmy
alespoň znejisťovat a mást. To je jediný způsob, jak je udržet
v sále.“ K úplnému doražení publika poté zahlásil, že „Rodina je
základ státu splňuje podmínky toho, jak si jednodušší lidé představují
film, a ať se tedy líbí.“ Sedláček tím opět potvrdil, že je samorost,
který nemá potřebu zalíbit se za každou cenu.
Sedláček a Vrbková diskutují po
projekci
Že se účastnící LFŠ jen tak nedají, se projevilo hned během diskuse
po skončení filmu. Ačkoliv během projekce reagovala většina publika
pozitivně a „sedláčkoviny“ vzbuzovaly hlasitý smích, po projekci
následoval spíše vlažný potlesk a několik rýpavých komentářů. Kritika
směřovala na příliš dospělácký projev dětských herců nebo stejnou
dikci filmových postav. Na další otázky reagoval Sedláček spíše
vyhýbavě s použitím oblíbených frází, jako že „rodina je jediný
způsob, jak v dnešní době přežít, ale žít se v ní nedá“ nebo že
„hranici zodpovědnosti má každý sám v sobě.“ O tom, jestli se nám
podařilo z Roberta Sedláčka dostat něco víc, se můžete přesvědčit
v rozhovoru, který na Nekultuře brzy zveřejníme. Rodina je základ státu
bude mít svoji oficiální premiéru 20. 10. 2011. Můžeme tak napjatě
sledovat, jestli se naplní očekávání diváckého úspěchu, nebo půjde
opět o další, pro českého většinového diváka nestravitelný film.
Václav Kadrnka a jeho autorských
Osmdesát dopisů
Osmdesát dopisů debutujícího absolventa FAMU Václava Kadrnky ukazují
zvláštní paradox nejen českého filmového průmyslu. Osobní artový
snímek, který byl premiérově uveden na festivalu v Berlíně a čeká ho
cesta na další evropské filmové festivaly, je u nás téměř bez
návštěvníků. Ani jeho jediná projekce na LFŠ nedokázala zaplnit sál
v Redutě. Nijak to však nesnížilo dojem z atmosférické osobní zpovědi,
která odhaluje pocity kluka na prahu dospělosti ze stísněných
normalizačních let v bývalém Československu. Po skončení projekce
propukla výjimečně uvolněná a inspirativní diskuse. Návštěvníky
zajímaly podrobnosti nejen z tvůrcova života, ale i života jeho rodičů
i okolnosti natáčení a následné postprodukce. Pro Václava Kadrnku se
reakce podobného druhu mohou stát hnacím motorem pro další práci, která
je, jak se svěřil, po neúspěchu jednoho z jeho dalších rozpracovaných
projektů, ve fázi stagnace.
Modifikace lidské tváře jako hlavní
vizuální motiv LFŠ
Letošnímu vizuálu LFŠ, který byl aplikován jak na plakát, festivalové
listy a znělku, dominoval jednoduchý nápad modifikace lidské tváře.
Hlavním motivem plakátu byla dívčí tvář se zjednodušenými rysy, bohatou
černou hřívou, celá ve výrazně růžovém tónu. Ta měla asociovat nejen
pomyslný filmový ráj, do kterého zvala na konci krátké festivalové
znělky, ale i hrdinky filmů Gustava Machatého, kterému byla věnována
jedna z retrospektiv. Další symbolikou, kterou tento plakát zahrnuje, je
i možná záměna – tentokrát obyčejné návštěvnice, jejíž identita
byla během závěrečného ceremoniálu odhalena, a filmové hvězdy, kterou se
tváří být. O festivalu to má mimo jiné říkat i to, že chce klást
minimální hranice mezi pozvané hvězdy a obyčejné návštěvníky. Nutno
však podotknout, že některé hvězdy tyto hranice kladly samy.
Štáb festivalových minut
v akci
Tým těchto lidí běhal od rána až do noci po Uherském Hradišti, aby
zaznamenal všechny podstatné události dne, zpovídal hosty a návštěvníky
a vše nakonec skládal do pestré mozaiky festivalových minut. Ty krátily
čekání v sále před začátky projekcí. Letošní festivalové minuty lze
ocenit především za švih, vtip a příjemný projev moderátora Josefa
Kubánika.
Ulovili jsme Apichatponga!
Sympatického Apichatponga Weerasethakula, režiséra na letošním festivalu
v Cannes oceněného snímku Strýček Búnmí, bylo po několik dní možné
zahlédnout, jak korzuje mezi kinem Hvězda a Domem kultury, aby zde po projekci
svých snímků ochotně diskutoval s diváky. Oproti ostatním hostům –
drsnému Kaurismäkimu a unavenému Kusturicovi – působil Apichatpong
spíše jako zahraniční filmový nadšenec. Byl vždy v dobré náladě,
sdílný, kdykoliv se ochotný podepsat svým fanouškům nebo jen tak
zapózovat na ulici, jak to učinil pro naši fotografku Markétu
Svitákovou.
Nic proti ničemu nemá Petr Marek a Johana
Švarcová
Režisér Petr Marek točí filmy už od svých dětských let. Záliba
v natáčení na video nebo osmimilimetrový film mu zůstala až dodnes, kdy
si tento formát i dokumentaristické postupy přenesl do své celovečerní
hrané tvorby. Takový je i jeho nejnovější snímek Nic proti ničemu,
který vypráví o setkání několika dospělých, kteří byli v dětství
adoptováni. Do jejich komunity se vmísí pár, který by naopak dítě
adoptovat chtěl. Nejen kvůli jejich intervenci vznikají kuriózní situace,
které se každá postava snaží, dle své vlastní logiky, řešit. Právě
díky Markově stylu natáčení může mít divák pocit, že sleduje neuměle
sestříhaný záznam srazu, který se skutečně odehrál. Režisér uvedl film
za podpory herecké delegace, do níž patřila i Johana Švarcová, která
ztvárnila ženu uvažující o adopci.
Kaurismäki vlastní rukou
Při příležitosti návštěvy významného finského režiséra Akiho
Kaurismäkiho na letošní LFŠ vznikla kniha Aki Kaurismäki: Světla
v soumraku, která českému čtenáři přibližuje z různých úhlů
pohledu dílo tohoto filmaře. Edice Iniciály, v rámci níž vyšla, si klade
za cíl vydat každý rok jednu monografii tvůrce, který bude hostem LFŠ.
Speciální příležitostí pro každého, kdo si během „filmovky“ knihu
zakoupil, bylo získat do ní podpis od samotného Kaurismäkiho. Nebyl by to
on, aby autogramiádu nezahájil se zpožděním a obešel se na ní bez své
oblíbené elektronické cigarety.
Kaurismäkiho drsná
masterclass
Moravské víno, snaživý moderátor a těžko ukočírovatelný Aki
Kaurismäki. Jeho masterclass by se dala shrnout větou „Klidně se ptejte,
ale smysluplné odpovědi nečekejte.“
Kaurismäki přebírá ocenění za zpěvu
finské lidové
Posledním oceněným letošního LFŠ se stal finský režisér Aki
Kaurismäki. Místo klasické děkovné řeči poznamenal, že děkuje za
pořádání akce „na které se nestřílí“ a poté se jal zpívat finskou
lidovou píseň. Doprovodila ho přitom tlumočnice a její rychlopřeklad do
češtiny, který zvládla pobrukovat v rytmu podobném originálu.
Jeden z „rýmů“ zněl takto:
„Vezmeš si mě, holčičko? Já jsem krásný chlapeček.“
Přežili jsme to a můžeme
slavit!
Stejně jako o slavnostní zahájení i o slavnostní zakončení byl mezi
běžnými diváky obrovský zájem. Jelikož ne-VIP návštěvníkům patřilo
jen několik málo horních řad, šanci usadit se měli jen ti, kteří
přišli s alespoň třičtvrtěhodinovým náskokem. Hlavním lákadlem nebyl
ani tak samotný ceremoniál, během nějž se hlavně děkovalo sponzorům a
festivalovému štábu, ale předpremiéra nového Kaurismäkiho snímku Le
Havre. V něm předvádí u něj nezvyklou porci dějovosti, humanismu a
pozitivní energie. „Je to hrozná sračka a kdo máte rádi filmy, raději
odejděte včas ze sálu,“ varoval Kaurismäki těsně před začátkem
projekce a rozšířil tak rejstřík svých divnohumorných hlášek, kterými
častoval publikum a novináře v průběhu celého festivalu.
Poslední noc
Slavnostní zakončení se samozřejmě neobešlo bez oblíbených
statistik – například že otrav alkoholem bylo po dobu trvání LFŠ šest.
Těžko říct, jestli je toto číslo pravdivé, jisté ale je, že po
závěrečné noci by se tento počet minimálně o jeden kus zvedl.
Foto: Markéta Svitáková, Lenka
Marešová
Napsat komentář