Tak tu máme poslední den festivalu. Konečně, nebo bohužel? Abych se přiznal, tak podle mě trochu obojí. Jsem rád, že už mám za sebou denní program vyplněný pouze pachtěním se za filmy. Na druhou stranu – není to krásné, když jediným problémem na těch osm, devět dnů je jen jak se dostat na nějaký dobrý film? Každým rokem, stejně jako letos, mi dělá problémy vrátit se z festivalu do každodenní reality.
Ráno jsem toho moc neudělal, takže pokud čekáte opět dlouhý popis filmů, které jsem stihl zhlédnout, raději si přečtěte jiný článek. Musíte vzít v potaz, že letím do Řecka na víc jak čtrnáct dnů, a tak přeci jen musím věnovat nějaký čas baleni, které tak nesnáším.
Přeci jen jsem ale zhlédl jeden film. Vstal jsem pozdě k poledni a 3-Needles jsem stihl krásně i se snídaní (nebo spíše s tím mým věčným "snídaňoobědovým" hybridem) a ranní hygienou. I když jsem šel na film už trochu se skepsí a váhal, jestli nejít na vlak domů, přesto mě překvapil. A velmi. Skládá se totiž ze tří poměrně delších příběhů z různých končin světa, kde jsou zcela odlišná náboženství a žebříčky priorit. Každý ze tří příběhů by podle mého svou kvalitou vydal i na dobrý krátký film, ale zřetězením tohoto tématu celý snímek nabývá na atmosféře a tíživosti, s kterou nám chce sdělit, jak nebezpečný dokáže být virus HIV a jak jsou v jiných končinách lidi třeba úplně bezmocní, nebo dokonce nevědí, že něco takového vůbec existuje. Nebýt trochu vysvětlujícího konce pro "méně chápavé" diváky a jakéhosi monologu, kde i z diváka dělá režisérka svatého, bych ze sálu odešel s tím příjemným mrazením na zátylku.
Pak už mi ale nezbylo, než se rozloučit s celým festivalovým životem, naposledy se podívat na stěny Thermalu, z kterých vlály zbytky strhaných plakátů, s krvácejícím srdcem dát na Last minute pokladnu šťastlivcům po dvou lístcích na Otravného chlapa a Jestřáb neumírá (oba snímky jsem chtěl strašně moc vidět) a vydat se na kodrcající motoráček, který ze mě za cestu do Mariánských Lázní zatím s jistotou všechnu nostalgii a stesk po festivalu doslova vyklepal.
Až z televizního přenosu slavnostního ukončení jsem se dozvěděl výsledky letošního ročníku. Vztekám se jen u hlavní sekce, na film Sherrybaby jsem šel ten den docela z nouze, vůbec se mi nelíbil ani tematicky, ani zpracováním, takže nechápu, jak mohl vyhrát hned dvě ceny. Takže jsem zase neuspěl. Po prvním festivalu, který jsem navštívil a správně tipnul, že vyhraje Okno naproti, se mi můj prorocký výkon ještě nepovedl zopakovat. Aspoň porotě děkuji za režisérské ocenění filmu Repríza.
Děkuji těm, co se mnou čtenářsky vydrželi všechny ty dny, a příští rok se snad zase u článků z filmového festivalu v Karlových Varech setkáme, nebo ještě lépe, přímo na samotném festivalu. A na závěr již jen slíbená ocenění:
Dnes večer byl slavnostně zakončen 41. ročník MFF KV. Velkou cenu – Křišťálový glóbus – získal snímek Sherrybaby režisérky Laurie Collyer, která si cenu osobně převzala. Zvláštní cenu udělila hlavní porota Ex-aequo filmům Vánoční strom a Kráska v nesnázích. Cenu za režii si za film Repríza odnesl norský režisér Joachim Trier. Za herecký výkon byli oceněni herečka Maggie Gyllenhaal (film Sherrybaby) a herec Andrzej Hudziak (film Pár osob, krátkej čas). V soutěži dokumentárních filmů zvítězil v sekci do 30 minut film Z pohledu penzionovaného nočního hlídače režiséra Andrease Horvatha a v sekci nad 30 minut Ex-aequo Koloběh života (Megacities remix) – cenu převzal režisér Timo Novotny – a mexický snímek V jámě. Milena Andonova získala hlavní cenu soutěže Na východ od Západu za svůj snímek Opice v zimě. Ceny za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii si letos, kromě Andyho Garcii, odnesli ještě americký producent Robert K. Shaye a český režisér Jan Němec.
.:Předchozí den:.
Napsat komentář