Jsou dvě hodiny ráno a já zasedám ke svému
notebooku, abych sepsal nové dojmy a postřehy z prvního dne letošního
Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Doufám, že se
u psaní nezabořím do klávesnice a že vy pak neusnete ani u čtení tohoto
článku.
29. června, tedy den před zahájením festivalu, jsem si stihl koupit
festival karty, ale bohužel jsem měl jen deset minut na to, abych si vybral na
další den tři filmy (kasy zavíraly výjimečně v deset večer namísto
o půlnoci). Naivně jsem se tedy podíval do katalogu a zkusil pátrat po
zajímavých popiscích k jednotlivým snímkům. Už jste ale někdy do
katalogu filmového festivalu nahlédli? Desítky filmů se vás snaží
přemluvit několika větami, abyste navštívili zrovna je. Ve své zbrklosti
jsem se snažil vybrat alespoň film Půlnoc má
láska a opět se ukázalo mé štěstí. Samozřejmě, že zrovna
tento snímek byl jako jediný zrušen a nahrazen jinou projekcí. Unaveně jsem
vzdychl a nechal objednávání lístků na ráno.
Rezervace pomocí SMS zase nefungovala, což už je takový ohraný a
poněkud rutinní vtip společnosti Eurotel na každém ročníku filmového
festivalu. Byl jsem tedy nucen probudit své nožičky a docupitat k Thermalu.
Všude se překvapivě ještě pracovalo na přípravách a nikde nebylo ani
nohy. Připadal jsem si jako blázen, a možná že jsem tak připadal
i brigádníkům za pultíky.
Nakonec jsem získal všechny lístky, které jsem chtěl, až na snímek
El
método. „Nevadí, promítá se ještě 7. července, a tak není
důvod házet flintu do žita,“ řekl jsem si.
K poledni jsem našel pro všechny nemovité účastníky festivalu dobrý
tip, kde se celkem dobře a levně v Karlových Varech nadlábnout. Tím
místem je M klub restaurant v Moskevské ulici. Už venku vás upoutá
nabídka menu (polévka, pití, hlavní jídlo) za 65 Kč. Bohužel pokud
chcete využít nabídku ze tří jídel, musíte přijít minimálně před
dvanáctou. Já přišel pozdě a ovocné knedlíky už na mě nezbyly.
S prvním snímkem s názvem Novena
jsem byl zároveň poprvé konfrontován i s letošní znělkou
festivalu. Té se tentokrát ujal výtvarník Jan Skála, což se podepsalo
i na jeho výtvoru, a to nemyslím ve špatném slova smyslu. Celá
devadesátisekundová znělka je pojatá jako jakýsi obřad filmu, plný
drobných narážek a připomínek na minulé znělky festivalů. Že jste nic
takového nezpozorovali? Nebojte, i já osobně každým novým zhlédnutím
vylovím ze znělky nové detaily a lovit budu nejspíše do posledního dne.
Stejně si ale myslím, že znělku 39. ročníku, rozdělenou na
„baťůžkáře“, „kravaťáky“ a snoby, nepředčila zatím žádná
jiná. (A vím, že diváky byla vyhlášena za nejlepší znělku Tros Sketos,
ale já jsem mezi ně určitě nepatřil!)
Film šel v šlépějích jakési „nijakosti“ úvodní znělky. Ona
samotná rovnice – muž, co má problémy, plus žena, která má problémy,
plus jejich setkání rovná se oboustranná výpomoc – je přeci jen už
dosti ohraná a ani v tomto zpracování nepředvedla nic nového. I když
jsem odkojen Hollywoodem stejně jako většina mých vrstevníků, dokážu se
dívat na opravdu pomalé filmy, ale tenhle na mne byl prostě až moc.
Hned nato mě čekal film Housle.
Nebo spíše jsem čekal já na něj, protože jsem na něj sehnal lístek jen
pro svou přítelkyni. Naturalistický nástup filmu, který jen podpořila
černobílost snímku, mě doslova šokoval. Často totiž popis snímku
v katalogu vůbec neodpovídá konečné podobě, kterou zhlédnete. I přesto
mě ale Housle oslovily. Snímek je příhodně zařazen do sekce Jiný pohled a opravdu
nabízí jiný a zajímavý pohled na 70. léta v Mexiku, na revoluci a na
všudypřítomnou chudobu pomocí originálně vykonstruovaného příběhu.
Bohužel v malém sále, kde se tento snímek promítal, je slyšet hudba
z venku, což je chyba, která se na festivalu vyskytuje už několik let, a
já si pořád kladu otázku, proč s tím pořadatelé nic neudělají. Je to
přeci filmový festival a o filmy a jejich kvalitu jde přeci nejvíc.
Nevadí, pokud štěstí bude přát, přineseme vám i rozhovor s panem
Bartoškou a toho se nedovolím nezeptat.
Jedničkou dne byla přesto prvotina ruského režiséra Daniela
Syrkina – snímek Slepota. Skvělý příběh, který postupně odhaluje
nejen v retrospektivách tajemství, které mělo tajemstvím nejspíše
zůstat. Nádherný herecký výkon Tali Sharon jako slepé Ya’ry byl
opravdovým zážitkem pro všechny filmové nadšence. Přestože je její
postava slepá, vidí toho mnohem víc než ostatní a pomalu přichází na
příčinu sebevraždy své sestry. Tragický konec filmu je zaobalen do
poslední úsměvné stopy, která z vás před odchodem z kina celou
tíživost bleskurychle smyje. Pokud nevíte, na co jít, a tento snímek bude
ten den promítán, rozhodně vám ho doporučuji!
Letošní rok jsou pozdní večery ve znamení půlnočních filmů.
Rozhodl jsem se doplnit své mezery ve filmovém vzdělání a zajít na Noc živých
mrtvých od Geroge A. Romera, slavný zombie horor a milník hororového
žánru vůbec. I do tohoto druhu filmu totiž dokázal režisér zakombinovat
tematiku americké společnosti na konci 60. let. Snímek působí v dnešní
době přeci jen dosti archaicky, a tak když dvě z hlavních postav dorazí
na hřbitov, aby položily na hrob svého otce nové květiny, a jedna z nich
prohodí „Není tady živé duše,“ začal se celý sál nezadržitelně
řehtat.
Musím jít spát, zítra na mě ráno čeká v devět hodin film Rozhlédni
se a já nevím, jestli se dokážu vzbudit. Krásný den nebo dobrou
noc, podle toho, kdy článek čtete. Zítra opět na psanou.
Napsat komentář