Když se něco nepovede malým rybám nebo notorickým kazičům dobrého
umění (Zdeněk Troška opět triumfoval), nejedná se o žádnou tragédii.
Pouze naplňují kvótu. U některých jmen jsme si ale zvykli na vyšší
standard. Podívejte se na přehlídku sedmi slavných režisérů, kteří se
loni dopustili smutného přešlapu a donutili diváky přemýšlet nad jejich
schopnostmi. Vzpomínka na to, jakými počiny nás uhranuli, činí uplynulý
rok o to bolestnější.
M. Night Shyamalan – Poslední vládce větru
V nejlepší formě: Šestý smysl, Znamení, Žena ve
vodě
Novodobý Hitchcock zažívá konstantní a strmý pád popularity u filmových
fanoušků. U jeho prvních filmů se dalo skvěle bát a Žena ve vodě byla
chytrá hra s pravidly mýtů, ale o dalších snímcích se už v dobré
společnosti ani nedá mluvit. V Posledním vládci větru dosáhl dna, které
může trumfnout jenom filmem, u nějž budou diváci umírat.
Nejsměšnější dialogy roku a uspěchaný scénář smršťující události
jedné seriálové sezony nezachrání ani ucházející akce.
Ridley Scott – Robin
Hood
V nejlepší formě: Vetřelec, Blade Runner, Království
nebeské
S historickými filmy má už takové zkušenosti a dokázal pro ně najít tak
vhodnou stylizaci, že byste pro další žánrový snímek těžko hledali
lepšího kandidáta. Jenomže s Robinem Hoodem to přehnal tak, že atmosféra
středověku z filmu sálá, ale mýtus okolo titulní postavy vyprchal a
divák se jen modlí, aby aspoň častěji machroval s lukostřelbou.
Nejhorší jsou ale moderní mravy, kvůli kterým se do boje pouští i Cate
Blanchett, a to v čele vojska poníků a dětí.
Tim Burton – Alenka
v říši divů
V nejlepší formě: Střihoruký Edward, Velká ryba,
Sweeney Todd
Excentrický umělec s citlivou duší zaprodal svůj talent společnosti,
z níž kdysi utekl, neboť ho nutili pracovat na tuctovém animovaném filmu
o lišce. Představivost Tima Burtona je nedozírná, ale když vymění
rukodělnou praxi za umělohmotné digitální triky, nechá Johnnyho Deppa
tajtrlíkovat v jeho nejkřiklavěji divné roli a nosný příběh se ztratí
ve změti pastelových nesmyslů, je zle. Úplně nejhůř je ale tehdy, když
se na konci všichni sejdou a oslaví své vítězství tancem. Ať žije
Disney, zabil krále.
Woody Allen – Užívej
si, co to jde
V nejlepší formě: Manhattan, Annie Hallová, Vicky
Cristina Barcelona
Jedinečný autor, který je málem známější jako neurotik než režisér a
scenárista, přes pokročilý věk a nadměrně dlouhou filmografii plodí rok
co rok nový film. Nelze se potom divit, že nápady se vymačkají a místo
čerstvých pomerančů zbude oschlá kůra. Allenovu Užívej si, co to jde
chybí štiplavější a nápaditější humor i promyšlenější filosofie,
která padá s teatrálností celého podání. Nejsmutnější je, když sebe
a Scarlett Johanssonovou, jeho poslední múzu, nechá dublovat
jinými herci.
Lasse Hallström – Milý
Johne
V nejlepší formě: Pravidla moštárny,
Čokoláda
Hallström dokázal vždy dojmout, ale velmi vkusně a umně – s Pravidly
moštárny aspiroval na Oscary. Jenomže sladkobolnost začíná převažovat, a
jestli se vám nelíbilo dojímat se nad smutným pejskem v předcházejícím
roce, příklad tragicky vyděračského melodramatu vás snadno dorazí.
Ústřední dvojice milenců si projde všemi možnými katastrofami, jaké si
jen dokážete vymyslet, a Amanda Seyfried předvedla nejfalešnější herecký
výkon. Na konci nepláčeme ani tak dojetím jako smíchy.
Luc Besson – Tajemství
mumie
V nejlepší formě: Leon, Brutální Nikita, Pátý
element
Luc Besson v devadesátých letech zažehl novou jiskru ve francouzské
kinematografii a jako producent v tom pokračuje dodnes. Tolik akčních
fláků Francie ještě neviděla, ale když se osobně pouští do režie,
ztrácí již veškerou soudnost. Série o Minimojích nyní doplnil
dobrodružstvím Adély Blanc-Sec. Adaptace divného komiksu s kořeny
v sedmdesátých letech pojal v rozpustilém stylu příšerně nezávazných
a blbých komedií jako Agenti dementi. Hnusné vizuální triky zahalují
hlavní hrdinku, které se dobrodružství v jakékoli podobě vyhýbá velkou
oklikou, a přepísklý humor nelze brát s nadhledem, když nezná míru.
Jean-Luc Godard –
Socialismus
V nejlepší formě: U konce s dechem, Bláznivý
Petříček, Alphaville
Doba, kdy jméno Jeana-Luca Godarda skutečně znamenalo něco významného,
odezněla spolu s posledním nádechem francouzské nové vlny. Pak se dal na
dráhu politické angažovanosti a Socialismus je toho nejposlednějším
důkazem. Postrádá většinu aspektů běžného filmu. V experimentálním
stylu smíchává všechny možné filosofické problémy a formální postupy,
aniž by se myšlenkám skutečně věnoval a měl zájem je divákovi předat.
Film určený jedinému člověku, který jej skutečně pochopí a ocení –
samotnému režisérovi.
Napsat komentář