Zrovna jsme se procházeli lesem, obklopujícím Karlovy Vary, když začal zničehonic hořet. Utíkali jsme, co nám nohy stačily, mobilní telefony jsme jako na potvoru nechali na privátě, a tak jsme nemohli zavolat hasiče. Plameny se hnaly na celé město a už to vypadalo, že bude navždy po filmovém festivalu, když jsem se probudil a zjistil, že jsem zaspal hned dva snímky najednou. Zavrtal jsem se ještě více do peřin a přál si, aby i tohle byl sen, ale bohužel… Stalo se.
Letošní filmový festival je pro nás jiný v jedné zásadní věci. Máme větší výběr filmů, doprovodných akcí a větší šanci na získání jakýchkoliv lístků, nemluvě o rautech, které se konají v Karlových Varech v hojném počtu. A čím větší šance, tím méně jí využíváte oproti lidem, kteří se za ní musí pídit, špehovat, rvát se a předbíhat. A to všechno kvůli nejcennějšímu papírku zde v Karlových Varech, který konkuruje i bankovkám samotným – lístku do kina. Už dávno jsou pryč ty dny, kdy jsem stál fronty pro zájemce o film bez lístku. Dávno jsou pryč pětifilmové maratony. Tak trochu si svou pohodlnost každé ráno vyčítám, stýská se mi po starém „baťůžkářském“ životě, ale ono, ruku na srdce, kdo by stál hodinu řadu na nějaký film, když ví, že si ho může s trochou štěstí pustit o jedno patro výše v televizi?
Na Sugarland Express budu tedy muset zajít při jiné příležitosti. Oproti tomu film Angel, promítaný v rekonstruovaném kině Čas, se mi povedlo na zítřejší den zamluvit ve Video roomu, stejně 
tak jako snímek My Kid Could Do That pro Lucii Radimerskou. Zítra tedy můžete čekat krátké anotace obou filmů. Vytoužených snímků nám tedy zatím na filmovém festivale uteklo opravdu jen poskrovnu.
Ale zpátky ke kinu Čas, které jsme už jednou navštívili při projekci druhého pásma Pojarových filmů. Oproti minulému roku doznalo
opravdu velkých změn, především nových a pohodlných sedaček, klimatizace (která ale zatím není potřeba, přes den je tu čím dál tím větší zima) i jemných světýlek svítících na cestu lidem, kteří nezvládnou zhlédnout snímek až do konce nebo kteří potřebují nezadržitelně na toaletu. Celý sál tak budí dojem letadla za letu.
První pásmo Pojarových filmů se konalo v druhém nejnověji rekonstruovaném kině Panasonic (bývalé kino Drahomíra). Jestli bylo druhé pásmo více pohádkové, první pásmo bylo veskrze celé
laděno do filosofičtějších intencí a bylo to znát i na znuděných dětských diváčcích, kteří odcházeli v průběhu projekce s nasupenými obličeji. A neodpustím si ještě jedno srovnání, které jsem tak trochu nakousl v předchozích řádcích. Nejkomfortnější stále zůstává kino propagující značku Panasonic, ono – dát si pivo nebo kafe k projekci docela potěší, přesto by neměli pořadatelé zapomínat i v těchto jarních dnech na klimatizaci, která je v sále po několika minutách opravdu potřeba.
Druhý snímek s názvem Lo que sé de Lola (Co vím o Lole) byl i naším posledním snímkem dne a nutno říci, že nám jeho kvalita přivodila minimálně hodinový splín z celého letošního filmového festivalu. Na tom se podílelo i zdejší počasí. Nevíme, čím to je, ale letošní rok se nám zajímavé a neotřelé zápletky dějů, známí a oblíbení režiséři či herci hledají opravdu o dost hůře. A pokud se přeci jen povede, máme smůlu, že všechny snímky běží ve stejný čas v čtyřech různých kinosálech souběžně.
Uvidíme, snad bude zítřek lepší a opět rozjitří naše filmové zanícení. Do té doby přeji všem čtenářům deníku NeKultura.cz hezký den!
Foto: Lucie Radimerská, NeKultura.cz
Krátké anotace zhlédnutých snímků:
Co vím o Lole (Lo que sé de Lola)
Sekce: Horizonty
Snímek svou zbytečnou zdlouhavostí ne nepodobný Tomu druhému. Vzhledem k tomu, že se oba filmy nacházejí v sekci Horizonty, začínám se obávat, jestli nebudou v letošním roce oblíbené snímky využívající směsice dokumentárního i fikčního přístupu ke konstruování příběhu. Špatná kvalita snímku Co vím o Lole mě mrzí o to víc, že samotný děj obsahuje několik opravdu skvostných zápletek či obrazů. Ty jsou ale zasazeny do moře nudných pasáží, v kterých se po chvilce utopí a vy nemáte šanci si je zapamatovat. Úžasný je snad jen výkon Loly Due?asové, která si odnesla z Cannes cenu za nejlepší herecký výkon ve snímku Pedra Almódovara Volver.
Balablok (Balablok)
Sekce: Pocta Břetislavu Pojarovi
Krásný animovaný snímek o nenávisti a předsudcích k někomu odlišnému. Snad nikdy v životě jsem neviděl téma rasismu zpracované tak jemným, poetistickým způsobem. I přesto však ze snímku ke konci vyplouvá důrazný apel.
Bombománie (Bomb-mania)
Sekce: Pocta Břetislavu Pojarovi
Protiválečný snímek, který se snaží upozornit na fakt, že nebezpečí války a nenávisti plyne již z výchovy v dětství, která se může zvrhnout v něco hrůzného, přestože se tváří nevinně jako krádež tří látek při hodině chemie. Za zmínku také stojí výborná gradace a absurdní konec, který nechá s nadsázkou zničit celou Zemi.
Darwin antidarwin aneb Co žížala netušila (Antidarwin)
Sekce: Pocta Břetislavu Pojarovi
Vtipný animovaný film, který si hraje s myšlenkou darwinovské teorie evoluce a vzápětí ji celou obrací úplně naruby. Člověk se tak vývojem dějin obrací zpět k žížale, která se před nebezpečím snaží zakopat do země.
E („E“)
Sekce: Pocta Břetislavu Pojarovi
Možná až zbytečně moc doslovný příběh o tom, jak mocipáni za pomoci své síly tvoří nové pojmy a vynucují i své dojmy. Určitým zlehčením tohoto snímku, který Pojar točil, když pobýval v Kanadě, je na konci pták v kleci, který tvrdohlavě šíří pravdu, stejně jako je tomu za totalitních režimů.
Lev a písnička (The Lion and the Song)
Sekce: Pocta Břetislavu Pojarovi
Povídková alegorie o nesmrtelnosti umění je pojata velice osobitě (především díky loutkám Zdeňka Seydla).
O skleničku víc (A Drop Too Much)
Sekce: Pocta Břetislavu Pojarovi
Zprvu poučně působící příběh o motorkáři, který neměl pít alkohol. I toto nudné téma je však mistrně rozvedeno do jemných i dramatických odboček, který z O skleničku navíc tvoří poutavý krátkometrážní film.
Romance z temnot (Nightangel)
Sekce: Pocta Břetislavu Pojarovi
Podle mého názoru jeden z nejpovedenějších Pojarových animovaných snímků. Možná i proto, že z jeho obvyklé tvorby opravdu velice vybočuje. Za nejúžasnější považuji pasáž, kdy se před slepou hlavní postavou objevují předměty, kterých se dotkne. Po chvíli se tato vizualizace dohání ad absurdum, kdy se zdi a nábytek mění každou chvíli a prostor nabývá až kafkovsky magického nádechu.
Festival v číslech k 10 hodině 4. července 2007:
Počet akreditovaných návštěvníků: 9 654.
Největší část tvoří běžní návštěvníci s 8 231 prodanými Festival Passy.
Filmových tvůrců a profesionálů se akreditovalo již nad 883.
Bylo již prodáno 96 135 vstupenek a proběhlo 256 projekcí.
Napsat komentář