Bratislavská VŠMU se v rámci studentského festivalu Zlomvaz představila
mimo jiné i s inscenací hry Williama Shakespeara Oko za oko. Anotace lákala
na inscenaci kombinující prvky renesance a současného divadla,
shakespearovský verš spojený s moderním inscenačním jazykem a dokonce na
groteskní postavičky, připomínající dvojrozměrný cartoon. Znělo to
lákavě, bohužel se však v průběhu představení dostavilo zklamání.
Žánr hravé a stylizované grotesky se totiž tvůrcům nepodařilo naplnit a
aktuálně působily snad jen určité prvky kostýmů, což je
trochu málo.
Propojit dobovost se současnými postupy a vysát z tématu hry aktuální
poselství je úkol nelehký. Vlastně se kvalitní zpracování dobového textu
podle mého názoru řadí k těm nejtěžším úkolům v divadelní praxi
vůbec. Režisér Peter Weinciller se s touto skutečností potýkal a nemohu
říci, že by zcela neobstál. Avšak do aktuálnosti a modernosti měla
inscenace bohužel daleko. Možná to do značné míry zavinila
dramaturgie – a to hlavně výběrem tohoto složitého a nepříliš často
uváděného dramatického textu. Děj tragikomedie se točí kolem mocenských
bojů mezi vévodou a jeho regentem, řeší se morální dopad extrémně
zpřísněných zákonů, avšak nakonec je snad přece jen zlo potrestáno.
Akcentem na pohybové prvky inscenace značně poukazovala na inspiraci
komedií dell´arte. Ovšem slušných akrobatických kousků by mohlo být
i více. Patřily totiž k tomu nejzábavnějšímu, co mohli diváci
v průběhu odpoledne zhlédnout. Pohybové pestrosti pomáhala scénografie,
která spočívala v abstraktní víceúčelové konstrukci s několika
oponkami, připomínající jarmareční, místy až pimprlové jeviště.
Vtipně byly řešeny otvory v základní desce, překryté dekly, které
sloužily chvíli jako vchod do nižšího poschodí, chvíli jako symbol
uvěznění či spoutání, chvíli jako latrína. Kostýmy využívaly principu
několika základních barev, které přesně symbolizovaly jednotlivé postavy,
případně spřátelené strany v mocenském boji. Takové striktní
rozdělení charakterů podle barev (oranžová – záporný hrdina a jeho
parta, zelená – kladné postavy) však většinou nejde dodržet zcela
přesně, a tak se toto řešení stává jen svazujícím a v podstatě
rušivým elementem. Navíc byly všechny dobové části kostýmů
(zestylizované renesanční rukávy, nohavice a čepce) zhotoveny z lesklého
saténu, což vizuální stránku inscenace posouvalo zpět někam do
osmdesátých let minulého století. I když je pravda, že jediným ryze
současným a aktuálním prvkem v celé inscenaci vůbec byly moderní mikiny
s kapucou, které se v kostýmech propojovaly s dobovými prvky.
Při představení se přesto diváci pobavili několika vtipnými gagy
především pohybového charakteru. Delší dialogy však byly zdlouhavé a
nudné. Je ovšem třeba vyzdvihnout kvalitní a zábavné herecké výkony
všech představitelů větších i menších rolí (i když herečka Elena
Kolek-Spaskov přece jen o něco více vynikala nad svými kolegy). Herci však
podle mého názoru nebyli zcela správně režijně nasměrováni do jednoho
konkrétního žánru a neměli tak volné pole k tomu naplno se rozjet.
Myslím, že by hravě zvládli i tu slibovanou cartoonovou grotesku, která
ale bohužel nakonec zůstala pouze na papíře.
Je mi sympatická snaha popasovat se s náročným textem, ne vždy jsou
však výsledky tohoto snažení jisté. Jsem zvědavá, jaké zajímavé pokusy
uvidím na Zlomvazu příště!
VŠMU
William Shakespeare: Oko za oko
Režie: Peter Weinciller
Dramaturgie: Miriam Kičiňová, Dária Fehérová
Scéna: Miroslav a Jaroslav Daubravoví
Kostýmy: Dorota Cigánková
Hudba: Pavol Kajan
Hrají: Elena Kolek-Spaskov, Přemysl Boublík, Matúš Krátky, Martin Križan,
Juraj Ďuriš
Psáno z reprízy 16. května 2009.
Napsat komentář