Těžko říct, co ještě se dalšího podaří inscenátorům vyždímat
z ruské hry Antona Pavloviče Čechova Strýček Váňa. Režisér Martin
Františák slavný text na jevišti zlínského divadla vyložil jako hořce
současnou tragikomedii mužského pokolení s tu více, tu méně
kulminující krizí nejen středního věku. Paradoxně tímto přístupem
v celku posílil vyznění ženských postav (do nichž jsou mimochodem
obsazeny oproti ostatním velmi mladé herečky), které se na pozadí chlapsky
opileckého tlachání a hlubokomyslných vzlyků o životě ukazují jako
zajímavé osobnosti marně hledající silné protějšky.
Na statku, kde se kdysi tvrdě pracovalo a život měl smysl, se dneska
všichni velkolepě nudí, až jsou z toho k smrti znavení. Přijela totiž
honorace z města, egoistický profesor na penzi Serebrjakov (Dušan Sitek) a
jeho krásně mladá žena Jelena (Kateřina Králová), a najednou není čas
na nic jiného než na obdiv a pozorování jejich velkopanských manýrů. Čas
plyne, minuta za minutou se ztrácí v bezedné lhostejnosti každodenního
neštěstí a mezi tím vším splínem marně hledá svou životní cestu
nehezká Soňa (Michaela Doleželová), jediná, která nemyslí jen na sebe,
dře se od rána do večera, neutlouká čas, aby nějak přežila, ale
skutečně žije. Jako jediná dokáže ještě stále prožívat cit, vroucně
milovat – bohužel ale životem zdrchaného doktora Astrova (Luděk Randár).
Kdysi to býval krasavec a elegán, dneska z jeho ideálů zbyly trosky
prolité vodkou. V alkoholovém zapomnění žije i Váňa, Ivan Vojnickij
(Radoslav Šopík), kterému dojde absurdnost celé téhle beznadějné rodinné
situace v té chvilce, kdy mu rozmařilci z města chtějí prodat domov, aby
dál nemuseli nic dělat. Jelena (Kateřina Králová) je nešťastná už tak
dlouho, že si na to snad i zvykla. Před časem podlehla chvilkové romantice,
vdala se za dětinského profesora a dneska se baví sváděním kohokoliv, jen
aby se alespoň – proboha živého – něco málo dělo, k opravdové
nevěře ale sílu nemá – a tak její skepse narůstá společně s pocitem
nutné životní změny.
Martin Františák hlavní téma inscenace neustále zcizuje režijními
schválnostmi, které ale ve výsledku podtrhují vykloubenost celého
příběhu, vede herce k niternému prožitku, kdy velké vnitřní emoce
zakončují jednoduchým, ale všeříkajícím fyzickým gestem. Postavy často
„pouze“ stojí na jevišti a svou přítomností dotvářejí jevištní
obraz, barevně melancholickou atmosféru, k jejíž apelativnosti přispívá
dekadentní i osudová hudba Nikose Engonidise. Jako jakési odosobnění
funguje také výprava Marka Cpina přenášející celou hru kamsi do estetiky
první republiky, kdy jsou všichni tak zvláštně zastarale krásní a
zadumaní jako na zašedlých fotografiích z rodinné pozůstalosti.
Nedokážu dost dobře odhadnout, jak na tohoto Strýčka Váňu budou
reagovat diváci Městského divadla Zlín, já osobně ho považuji za
esteticky neobvykle zvládnutý intimní pohled do duše současného člověka,
který na prahu čtyřicítky hledá a nenachází, takže mu nezbývá než
doufat a jít dál.
Městské divadlo Zlín
Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa
Překlad: Leoš Suchařípa
Režie: Martin Františák
Dramaturgie: Jana Kafková, Marta Ljubková
Výprava: Marek Cpin
Hudba: Nikos Engonidis
Hrají: Radoslav Šopík, Dušan Sitek, Kateřina Králová,
Michaela Doleželová, Helena Čermáková, Luděk Randár, Zdeněk Julina, Jana
Tomečková, Lukáš Rajča a Petr Lukáš
Premiéra: 6. února 2010, recenze psaná z reprízy
4. března 2010
Napsat komentář