Od brněnského Městského divadla člověk očekává spíše kousky snáze
stravitelné. Zpráva o tom, že jako první letošní premiéru nachystalo hru
zlého muže rakouské dramatiky Thomase Bernharda, vzbudila proto mlsné
očekávání. Jeho tvorba má totiž do odpočinkové pořádně daleko. Vydat
se s Bernhardem do vratkého světa moderního (anti)dramatu, kde jsou
tradiční divadelní postupy přísně zakázány a hlavním heslem se stává
všeobecná provokace, to je velmi sympatická odvaha při obohacování
repertoáru.
Režisérka Hana Burešová se v první řadě snaží ze
silně monologického a nedějového textu vytáhnout až překvapivé
množství akce. Pomáhá jí k tomu chytrý tah se zmenšením jeviště na
stupínek vymezující těsné prostory ředitelovy maringotky. Tady i ve dvou
postavách může vzniknout pěkně hutná atmosféra. Čehož s chutí
využívají herci. Ti se výborně perou se silnou stylizací (zdůrazněnou
výraznými kostýmy podtrhujícími poetiku cirkusové grotesknosti), v níž
neupadnout do trapnosti není nelehký výkon. Radost budí například Viktor
Skála, který coby žonglér s vlezle ostentativními, přejemnělými gesty a
náběhem k roztěkané hyperaktivitě obléhá se svými kariérními
požadavky tvrz ředitelovy zatrpklé netečnosti s mrštností armády
krvesajných lobbistů. Jednak nás tím výborně uvádí do světa podivných
existencí v Carribaldiho cirkuse a vztahů mezi nimi, jednak
výsostně baví.
Jenže skotačit zdaleka nestačí, poněvadž Bernhardovy hry jsou přece
jen především tragikomedie, a zarputile kritické. Bernhard si za svého
života nebral servítky. Vedle rýpání do nacistické minulosti (ale
i přítomnosti!) Rakouska, kterým budil největší rozruch, zamýšlel se
nekompromisně také nad rolí umělce, nad smyslem jeho existence. O to se
snaží i Síla zvyku skrze postavu ředitele cirkusu Carribaldiho, kterému
nedávají spát megalomansky absolutní touhy po dokonalém umění. Těm
v absurdních projevech despotizmu podřizuje své zaměstnance, svoji rodinu,
ba i sám sebe. Jenže jím vytvořené umělecké galeje všichni kolem (opět
včetně jeho samotného!) nenávidí a odcizená snaha o umění vyznívá
naprázdno. Co z tragiky této situace v MdB zažijeme?
To je otázka hlavně na velkého šéfa Carribaldiho, respektive jeho
představitele Jana Mazáka. Ten bohužel zůstává příliš těsně uvězněn
v expresivitě fanatického despoty, a ředitele tak jaksi zplošťuje.
V takto univerzálně cynické podobě totiž není mužem, který zbloudil na
cestě za velkým ideálem, ale prostě sadistickým magorem. Mazákovu
Carribaldimu chybí vnitřní boj člověka, jehož brutální nešvary jsou
smutně propleteny s touhou po krásném umění. Všechny hodnoty a sny jsou
pro něj frází. Právě jen tím sterilním zvykem. Proto různé průniky
skutečnosti do jeho uzavřeného světa (například nutkavé vzpomínky na
smrt dcery provazochodkyně nebo záchvěvy zoufalé naděje spojené
s refrénovitým odvoláváním se na Augšpurk, cíl příští štace) na
jevišti MdB působí chladně a neškodně kloužou kolem něj.
Takové zahlazení hran ale jen bolestivě podtrhuje monotónnost textu.
Představení se tak postupně samo chytá do pasti, kterou Bernhard svým
nedějovým stylem líčí, a stává se s blížícím se závěrem čím dál
náročnějším soubojem s nudou. Která nakonec pohlcuje i veškerý vtip.
Tento rozpačitý výsledek mimo jiné ukazuje, že ospravedlnit zpupnou formu
moderního dramatu před podezřením ze samolibé samoúčelnosti není snadné
ani pro ostřílenou režisérku Burešovou.
Ale zkoušet se to musí!
Otištěno: Časopis Host, Brno, 10/2009
Městské divadlo Brno
Thomas Bernhard: Síla zvyku
Režie: Hana Burešová
Překlad: Josef Balvín
Kostýmy: Zuzana Štefunková – Rusínová
Dramaturg: Štěpán Otčenášek
Scéna: Tomáš Rusín
Pohybová spolupráce: Jiří Bilbo Reidinger
Hudební spolupráce: František Školař
Fotografie: Jef Kratochvil
Hrají: Jan Mazák, Viktor Skála, Barbora Jelenová, Igor
Ondříček, Michal Isteník
Premiéra: 12. září 2009
Napsat komentář