Vybrat pro inscenování starých osvědčených kusů osvědčeného
režiséra se zdá být sázkou na jistotu. Zvlášť je-li onen režisér znám
jako dvorní režisér daného autora. Andrej Krob režíroval Havlovu
Žebráckou operu již pětkrát. Popáté se tohoto textu chopil v brněnském
HaDivadle. A výsledek?
Podstatný je už začátek inscenace. Tedy podstatný svou
neopodstatněností. Divák spolu s číšníkem (Jiří Hájek) sleduje
zbytečně dlouhý záznam z Krobova uvedení Žebrácké opery v roce 1975,
promítaný na plátno (po zbytek inscenace nevyužité). Už na tomto místě
se nabízí jedno Proč. A toto Proč směřuje k samému meritu věci: Jak
interpretovat a inscenovat Havlovy starší hry v současnosti? Režisér Krob
v programu k inscenaci vyvrací pochybnosti, že „Havlovy hry patří
minulosti“. A v tom jsme s ním zajedno. Ale živost a aktuálnost těchto
dramat spočívá především v tom, jak lze jejich poselství a přesahy
aplikovat i na současnou společnost (současnou politiku, například).
K základnímu tématu boje o moc dovedeného do absurdních extrémů by dnes
jistě bylo možné snadno najít paralely.
Krob k textu Žebrácké opery přistoupil s odmítnutím
jakékoliv nové interpretace či posunu (a nemluvíme zde pouze o možnosti
radikální aktualizace textu). Jak jeho text v programu vysvětluje, zřejmě
tak činil v bezmezné úctě k Havlovi a jeho dílu, které je třeba
inscenovat tak, jak zamýšlel autor (podotkněme, že Havel psal Žebráckou
operu v roce 1972). Kýžených škrtů, které by dodaly inscenaci větší
spád a tempo, se Havlův text v Krobově režii nedočkal. Výsledný tvar tak
působí, že by stejně mohl vypadat i v onom roce 1975, k němuž odkazuje
(jako by záměrně orientoval vyznění hry zpět do minulosti – a přitom
přece Havlovy hry minulosti nepatří!). Před více než třiceti lety byl ale
společenský kontext naprosto jiný a divák byl léty normalizace vycvičen
k brisknímu rozkrývání významů i v případě, že před něj postavili
třeba otevřenou krabici od bot.
Režie ale neinvenčně klopýtne na více místech. Když při prvním
komicko-tragickém projevu přistaví před jednoho z mafiánů řečnický
pult, je to efektní a vtipné. Když je ale pult vysunut poněkolikáté,
zcizující efekt se vyčerpá a komika vyšumí. Jistě, opakování
k Havlově hře patří. Mělo by ale mít povahu variace podtrhující
absurditu a paradoxy, které ve zkorumpované společnosti vládnou. Na diváka
v HaDivadle ale nezřídka spíše dýchne nuda.
Přitom Havlův text rozhodně netrpí nedostatkem vtipu.
Ten rozehrávají herci jen zčásti. Jánu Sedalovi jako MacHeathovi se to
místy daří, někdy ale vypadává z textu a sebejistota nezbytná pro jeho
roli se vytrácí. Přesto je jako nezdolný donchuán a řečník
přesvědčivý a s Cyrilem Drozdou jako Peachumem poskytují inscenaci
základy, na nichž z velké části stojí. Základy scény (Jan Dušek)
vycházely z požadavku co největší funkčnosti. Koncentrace různorodých
prostor na jednom místě technicky dosaženo bylo. Přesto (anebo možná
právě proto) herci nepůsobí při přesunech mezi jednotlivými částmi
scény přirozeně. Místy jako by i na ně dolehlo nadbytečné zmnožení
podobných situací a začínali se nudit.
Sázky na jistotu mají své výhody – většinou představují záruku
něčeho solidního. Zpravidla neurazí. Nedávají však prostor experimentu,
nenesou s sebou vzrušení z nejistých očekávání. A mohou se vyčerpat.
To vše platí i pro Krobovu Žebráckou operu v HaDivadle. Divák neodchází
uražen – solidního, tradičního ztvárnění Havlova dramatu se mu
dostalo. Není ale ani zasažen něčím novým, omráčen nečekaným, probuzen
neotřelým. A tak je jen otázkou osobního vkusu, zda sázet či nesázet na
jistotu a kvůli čemu vlastně do divadla chodit.
HaDivadlo
Václav Havel: Žebrácká opera (Hra o čtrnácti obrazech na
téma Johna Gaye)
Režie: Andrej Krob
Scéna a kostýmy: Jan Dušek
Hudba: Mario Buzzi
Hrají: Ján Sedal, Cyril Drozda, Marie Ludvíková, Julie Válková, Karel
Beseda, Ilona Baráth, Miloslav Maršálek, Vanda Drozdová, Eliška Mesin
Boušková a další
Premiéra: 11. ledna 2009
Psáno z reprízy 16. dubna 2009
Napsat komentář