Becket, jak ho inscenuje hostující režisér Janez Starina v brněnském
Městském divadle, je takové představení, po kterém člověk vůbec nemá
chuť zabývat se jeho formou, ale je rozdrážděný k přemýšlení
o zapeklitém příběhu, který viděl. Uměl bych si dobře představit, že
v příznivých poměrech by se po uvedení podobné inscenace rozpoutala
živá diskuze nad jejími tématy. V případě Becketa by totiž bylo hodně
o čem se bavit.
Tomáš Becket je mladý intelektuál obklopený blby tvořícími dacanský
dvůr jeho přítele a kumpána, anglického krále Jindřicha II. (pohybujeme
se ve 12. století). Netuší příliš, co se sebou, a tak hledá smysl
existence podobně jako jeho okolí v děvkaření, chlastu, lovu a
všeobecném požitkářství. Díky svému vzdělání a inteligenci to
dokáže v grandiózním stylu, to ano, ale také díky svým talentům umí
vycítit prázdnotu, která se za hýřivým životem skrývá. Prázdnotu,
kterou by toužil naplnit službou – jen zatím neví čemu. To se mu
vyjasní ve chvíli, kdy Jindřich Tomáše postupně dosadí do těch funkcí,
ve kterých se hodí mít chytrého kamaráda. Ne právě intelektuální král
ignoruje Becketova varování a je záhy překvapen, jak se věci začínají
komplikovat. Becket totiž bere své role vážně a snaží se v nich
obstávat se ctí. Což vrcholí ve chvíli, kdy se z Becketa po
Jindřichových čachrech stává rovnou arcibiskup anglický. Tomáš Becket
konečně nalézá podstatu své zodpovědnosti. Opouští zcela svůj
dosavadní životní styl a místo králi začíná sloužit pravdě, vůči
níž se cítí jako služebník boží zavázán. Netrvá dlouho a
z nejlepších přátel jsou nepřátelé na život a na smrt. Zmíněné
dějové body jsou spíše orientační, než že by byly vyčerpávajícím
popisem tematicky bohaté Anouilhovy hry. Linku o tom, jak talentovaný
člověk nachází zodpovědnost, kterou za své schopnosti a možnosti nese,
považuji za nejcennější. Je to model zcela univerzální životní otázky,
v dnešní době obzvláště palčivě pokládané, protože se týká nejen
šlechty, ale skoro každého.
Francouzský dramatik Jean Anouilh sám sebe nepovažoval za génia, ale za
řemeslníka divadla. To se dobře projevuje v propracovanosti rozsáhlého
textu, který postupně rozvádí motiv za motivem a skládá z nich jako
z cihliček úctyhodnou syžetovou tvrz plnou věží, ochozů i tajných
chodeb. Slovinský režisér Starina, pravidelný host Městského divadla Brno,
suverenitu Anouilhova slova ctí. Nehraje na efekt, neruší žádnými
zbytečnými výmysly na „osvěžení“ divákovy pozornosti, téma
neshazuje. Pomáhá divákovi ponořit se do zajímavého příběhu dvou mužů
na pozadí kusu evropských dějin. Scéna (výtvarník Jože Logar) je prostá,
až na detaily složená pouze z šedých klecových stěn, které zvedáním a
spouštěním otevírají či zahalují hloubku stupňovitě se zvedající
scény. Dobře ovšem evokuje strohost a nesvobodu středověkého života.
Becket je především inscenací dvou herců. Tedy vlastně dvou plus
dvou – což postupně vysvětlím. Je myslím jasné, že jádro příběhu
leží na postavách krále Jindřicha a samotného Becketa, což dává
výbornou příležitost k hereckému koncertu Petru Štěpánovi a Petru
Gazdíkovi. Vytvářejí dvojici už na pohled nesouměrnou. Štěpán hraje
krále hlavně tělem: je to chlap energický, rázný, hlučný, prchlivý.
Prostě mladý, rozmazlený, ale pro svoji nezkrotnou veselost a přímočarost
vlastně sympatický chalan. Štěpán tak neustále kypí prudkými gesty,
nervním přecházením po scéně, výbuchy nekroceného veselí, hněvu
i zoufalství. Becket se sice také umí bavit ve velkém, ale jeho pohyby jsou
uměřenější, promyšlenější. Jsou to pohyby intelektuála, který
nejdříve myslí a teprve poté jedná. Který zná svoji nedostižnou
duševní převahu nad všemi přítomnými, na které si může dovolit cokoli
hrát. Gazdík se v roli nezpotí tak jako Štěpán, jeho nástroje jsou
jemnější – především mimické, uplatněné obzvláště ve chvílích,
kdy musí být vůči Jindřichovi obezřetný, protože upřímnost by nebyla
příliš taktická. Takřka neustále vidíme, že jeho vnitřní život je
(oproti králi zcela opačně) jiný než ten vnější.
Gazdík má ale jistou nevýhodu v dramaturgickém výkladu své postavy.
Jindřich je totiž až do konce člověk vnitřně rozpolcený mezi svojí
královskou pýchou a láskou k Becketovi – trpí, pere se sám se sebou,
tedy žije. Zatímco Becket postupem času žít přestává tím, jak se
odevzdává své službě. Čest Boží se mu totiž nestává jen smyslem jeho
života, ale nakonec i dogmatem. V Becketovi se tak všechno vnitřní
hledání příliš narovnává a upírá jen jedním směrem. Čímž se v tu
chvíli stává plochým, jednoznačným a pro jeviště nezajímavým. Škoda
takového dramaturgického kiksu. Nakonec tedy, tak jako jeho postava vítězí
v boji politickém, v pomyslném klání hereckém vyhrává po zásluze
Štěpán, který udrží celou inscenaci vzrušující až do konce i za
Gazdíka.
To jsou tedy hlavní role, co ale ti „plus dva“? Odpověď se nachází
v kolonce obsazení úplně dole. Tam jsou nenápadně vypsána dvě jména:
Michal Isteník a Jaroslav Matějka. Tato již pověstná dvojka dokonale
sehraných klaunů má spolu v tomto představení dohromady asi dvacet
výstupů, obvykle v rolích nějakých podržtašků, poslů, šašků nebo
podobných zbytečných postav (i když v jednu chvíli sami hrají celé dvě
soupeřící armády!). Každý z těchto výstupů je výbornou klauniádou,
ať již pantomimickou nebo slovní, zaplavující jeviště vlnou herecké
energie; trochu jiného typu než jakou nás zásobuje dvojice zmíněná
výše, ale podobně intenzivní. Takové prokládání děje díky citlivé
režii nenarušuje celkovou atmosféru, až na malé výjimky (například
scéna o zprávě z Becketova soudu kvůli němu přichází o obrovský
emoční potenciál). Každopádně je zcela zasloužené, že při děkovačce
stojí Isteník s Matějkou jako jediní po boku hlavním představitelům,
zatímco zbytek ansámblu dělá „křoví“.
Existují inscenace tak prázdné, že napsat o nich byť dvě, tři
stránky je skoro nadlidský úkol. Becket patří k těm, o kterých se na
takovém prostoru dá něco nanejvýš naznačit, poněvadž plně by jejich
podnětnost vytěžila možná až středně dlouhá monografie.
Městské divadlo Brno
Jean Anouilh: Becket aneb čest boží
Překlad: Jiří Žák
Úprava: Janez Starina, Matic Starina, Jiří Záviš
Režie: Janez Starina
Dramaturgie: Jiří Záviš
Scéna: Jože Logar
Kostýmy: Andrea Kučerová
Hudba: Mirko Vuksanovič
Hrají: Petr Gazdík, Petr Štěpán, Miroslava Kolářová,
Jana Musilová, Hana Holišová, Pavel Kunert, Ján Jackuliak, Josef Jurásek,
Jakub Przebinda, Rastislav Gajdoš, Stanislav Slovák, Viktor Skála, Ladislav
Kolář, Jan Mazák, Jaroslav Záděra, Eva Ventrubová, Vojtěch Blahuta /
Lukáš Janota, Michal Isteník, Jaroslav Matějka…
Premiéra: 22. 5. 2010
Psáno z reprízy: 2. 6. 2010
Napsat komentář