Dea Loher je u nás již pevně etablovanou autorkou. Na českých
profesionálních i amatérských scénách se v současnosti objevuje hned
několik jejích her s Tetováním v čele. Není divu, neboť Dea Loher umí
předestřít palčivá společenská témata, související zejména
s narušenými mezilidskými vztahy, s přímočarou razancí a bez
příkras.
Tetování, pojednávající o závažném a často tabuizovaném tématu
incestního zneužívání, spadá do kategorie psychologických dramat.
Autoritativní otec, jenž dlouho drží kopfrkinglovsky uhlazenou tvář a nade
vše ctí svá svérázná pravidla, po léta terorizuje své nejbližší. Co
provedl své ženě Julianě, jež se ocitla na prahu šílenství, si můžeme
jenom domýšlet, neboť nyní se jeho největší pozornosti „těší“
starší dcera Anita. Je jasné, že mladší Lulu bude další na řadě.
Ani jedna z žen se hlavě rodiny nedokáže postavit, sexuální
vydírání a psychická šikana se v rodině odehrávají tak nějak
s všeobecným srozuměním. Vedle matky, řečené Psí Julky, kterou
Miroslava Georgiovová prezentuje jako zlomenou ženu, které již opravdu není
pomoci, a vedle prozatím ušetřené Lulu (Natálie Holíková j. h.), která
je ještě dítě a z toho všeho nemá rozum, si největší tíhu situace
uvědomuje Anita (Tereza Dočkalová). Právě jí jednou svitne naděje, když
se jakoby ve snu – tento dojem nám podsouvá i čitelná scénická
kompozice navržená Karlem Špindlerem – seznámí s květinářem Paulem
Hodnotou (Josef Kaluža). Kalužův energický mladík, který se nebojí
hlasité konfrontace s dominantním otcem, nakonec Anitu z jeho lačných
spárů vyvádí. Tímto však cesta ke štěstí nekončí, neboť dcera si
s sebou odnáší doživotní otcovské znamení – jeho dítě.
K realizaci Tetování byl ostravskou Komorní scénou Aréna osloven
kmenový režisér spolku Kašpar Jakub Špalek, který místní soubor a
prostředí z pravidelných hostování svého spolku dobře zná. I to byl
možná důvod, proč svou první zdejší režii opřel o již notoricky
známý pilíř arénovských inscenací – herectví. Klíčové role otce
Wolfganga Tíhy a jeho dcery Anity byly svěřeny Dušanu Škubalovi a Tereze
Dočkalové. Prvně jmenovaný od počátku nasazuje jemný tón distingovaného
zvrhlíka, v jehož slovech, gestech a vůbec v každém pohledu je cítit
obscénní dvojsmysl. Na tomto základě pak povahu chlípného patris familiae
modeluje dále, ve znervóznělého a už nepokrytě vulgárního úchyla,
kterému berou jeho „hračku“. Anita Terezy Dočkalové je dospívající,
lépe řečeno do dospělosti vrženou dívkou. Je křehká a životem otužilá
zároveň. Dočkalová přesvědčivě vystihuje vnitřní svět neustálých
Anitiných dilemat, zda odejít, či neodejít z domova, nechat si otcovo
dítě, či ne, vrátit se, nebo nevrátit, zabít, či nezabít. K tomu jí
povětšinou bohatě stačí vytříbená mimika a práce s hlasem. Působí
přitom až neuvěřitelně přirozeně, neakademicky a lehce, jako by vše
hrála „na první dobrou“.
Ve světě, jenž poznal Rakušana Fritzla a jemu podobné, se již téma
Tetování nezdá být dvakrát senzační, proto v jeho případě vystupuje
do popředí forma spíše než obsah. Vyprávění Dey Loher je syrové,
opatřené jen minimem poetických obrazů a metafor, které převažují
hlavně v monologických, apollinairovsky tekoucích promluvách postav.
Některým replikám by se obzvláště v druhém dějství dala vytknout
určitá strojenost, která vyvěrá z urputné snahy autorky dotáhnout krizi
mezi aktéry dramatu k vrcholu.
Režisér Špalek upřednostňuje převážně civilní a ilustrativní
přístup. Příběh podává po lopatě, čímž mu uchovává jeho
naléhavost. Atmosféru dokresluje, ba někdy přímo vytváří, scénická
hudba Radka Pastrňáka pohybující se v širokém rozpětí od těžkých,
industriálně znečištěných rockových frází po úzkostně plačtivé
kytarové melodie. Hra Dey Loher a v tomto duchu ani Špalkova inscenace
nesměřují k definitivnímu rozřešení a katarzi. Konec, kdy exaltovaná
Anita bere do rukou zbraň, zůstává záměrně otevřený, takže po
závěrečném zatmění z diváků nepadá napětí a svíravost rodinného
dramatu.
Tetování se v kontextu produkce Komorní scény Aréna z posledních let
nedá zařadit k inscenacím mimořádným. Přesto nasazenou laťku nikterak
neshazuje a opět umožňuje vyniknout výjimečné herecké generaci tohoto
divadla.
Komorní scéna Aréna
Dea Loher: Tetování
Překlad: Petr Štědroň
Režie: Jakub Špalek
Scéna: Karel Špindler
Kostýmy: Vladimíra Fomínová
Hudba: Radek Pastrňák
Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
Hrají: Dušan Škubal, Miroslava Georgievová, Tereza Dočkalová,
Natálie Holíková, Josef Kaluža
Premiéra 10. května 2009, psáno z reprízy
4. září 2009
Napsat komentář