Brněnská Polárka je divadlo, které se zaměřuje převážně na tvorbu
pro děti a mladší diváky, a tak není divu, že se tamější dramaturgie
semtam rozhodne zařadit kus, který se kromě uměleckých ambicí natahuje
i po hodnotách spíše vzdělávacích a výchovných. V současnosti je
takovýmto počinem autorské představení režiséra Jana Jirků Bitva
u Lipan.
Nejen synekdochický název, ale také stručný popisek inscenace uvedený
na webových stránkách divadla mohou vzbudit představu, že půjde
o zdivadelnění jedné z neopomenutelných kapitol našich dějin
i školních osnov – husitství. Leckterý kantor se pak se svou třídou na
představení vypraví v očekávání názorné ilustrace velké epochy,
v níž budou náležitě vyzdviženy všechny významné dějinné události a
jasně popsány úlohy osobností, které je „vytvářely“. Možná si také
řekne, že by nebylo od věci, kdyby žákům v hlavě utkvělo i nějaké to
datum. Ale inscenace Jana Jirků se této koncepci již od základů
vzpírá.
Předně se nezabývá tzv. velkými dějinami, tedy dějinami států,
společenstev či ideologií, ale do centra dění staví obyčejného
člověka. Klíčové události husitské éry nazírá očima jejich
současníka, konkrétního – byť smyšleného – jedince jménem Janek
Tlamka, který je do varu doby spíše vržen, než že by do něj skočil
dobrovolně a s rozběhem. Na jeho případě, který jistě nelze považovat
za vykonstruovaný a ojedinělý, lze dobře pozorovat myšlení a pocity
„bezejmenného“ jedince v soukolí dějin, a případně si přitom –
v konfrontaci s vlastními poznatky – uvědomovat nejednoznačnost
historických soudů. Zaostřením na život tuctového a přesto
neopakovatelného jedince se pak na jevišti uplatňuje – samozřejmě
s jistou dávkou umělecké licence a nadsázky – trend popularizace jedné
z odnoží historických věd, jenž je v posledních letech zřetelný i ve
výuce dějepisu, totiž zájem o tzv. malé dějiny. Naznačené pojetí
oživuje historickou látku a z výšin vědeckých abstrakcí a schémat ji
snáší na zem, blíže a srozumitelněji dnešnímu člověku a tím spíše
mládeži a dětem. Zároveň se svou povahou vyhýbá jakékoli dogmatice a
nahlodává školometsky zploštěné teze, třebaže mnohdy zneklidňujícím
způsobem.
Jirků realizuje svou hru tradičním literárně-divadelním postupem –
vyprávěním. Husita Janek Tlamka (Miroslav Černý), hned v prologu
představení v proslulé bitvě u Lipan umírá. Ocitá se
v jakémsi očistci, kde svým „spolučekatelům“ líčí, jak k jeho
smrti ve válečné řeži došlo. Na jejich naléhání Janek předkládá
obšírnou retrospektivu – vzpomíná, jak se při kázání mistra Jana Husa
poprvé setkal s „královstvím nebeským“, které na něj kupodivu nesvitlo
z kazatelovy moudré řeči, ale z očí krásné Mařenky (Marie
Vančurová). V důsledku toho se bezelstný Janek husitské myšlence oddává
spíše z lásky k dívce (a částečně také vlivem sugestivní síly
jednolitého davu) než z vlastní zaslepenosti. Hlavně zpočátku jde do
bitev především proto, že se to od něj žádá. Postupem času se Janek
s reformačními myšlenkami sám ztotožňuje a je hrdý na to, že je božím
bojovníkem. Jeho bytostné přesvědčení o pravdivosti je přitom v očích
diváka problematizováno a parodováno (například scénami řádění
zfanatizovaných husitů v duchu hesla „Kdo není s námi, je proti nám!“
či typicky „českou“ záměnou emblematického kalichu za moravský
kalíšek). Smrt syna v bitvě a prodlení s očekávaným příchodem
království božího na zem vedou nakonec k vychladnutí a vystřízlivění
Janka a Mařenky a k jejich dezerci z Tábora. Odcházejí někam, „kde
budou moci mít vlastní políčko a klid“. Po náhlém úmrtí ženy při
porodu se však odevzdaný Janek laxně účastní lipanské bitvy,
kde padne.
Dětský divák je jak známo divák specifický; je nezkušený a
nepoučený, čili vesměs nezatížený jakýmikoliv předsudky; bývá
nesoustředěný a roztěkaný, a nezřídka je to také divák z donucení.
Proto je nutno o jeho přízeň neustále vehementně zápasit. Jan Jirků jako
ostřílený herec a režisér řady dětských představení si tuto
skutečnost očividně uvědomuje. Poměrně krátké představení (se
stopáží zhruba 60 minut) napěchoval spoustou nápaditých výstupů, které
publiku téměř nedopřejí oddychu. Akce střídá akci, v rychlém sledu na
sebe navazují nebo se synchronně prolínají různorodé divadelní formy
zahrnující činohru, pohybové divadlo, loutkové etudy, stínohru, hudební
čísla atd. Hranice mezi nimi přitom není ostrá; postupy typické pro
určité divadelní odvětví jsou kombinovány či doplňovány technikami
příznačnými pro oblast jinou. Všichni aktéři musí být univerzály,
kteří jsou schopni tyto různé způsoby jevištního projevu propojovat.
Herci tak třeba do jednání přibírají různé druhy loutek (od
jednoduchých symbolických „špalíčků“ po mechanické modely
křižáckých jízdních formací), hrají na různé rytmické nástroje,
zpívají a tančí; hudebníci zase mnohokrát opouštějí svá stanoviště
kolem čtvercové plošiny uprostřed jeviště a účastní se herecké akce
na ní.
Na scéně je např. působivě a zároveň vtipně upálena papírová
marioneta představující Jana Husa (jakkoli se zdá, že mučednická smrt
nemůže být vtipná); vzápětí je hejtman Jan Žižka v pozici surfaře
velkolepě přinesen na prkně čtveřicí svých bojovníků, načež jim za
použití loutek demonstruje geniální plán jak proti Zikmundovým
křižákům využít cepů a vozových hradeb (sebelepší kantor by husitskou
válečnickou taktiku asi nevysvětlil lépe). Nevídaný je i závěrečný
obraz Ježíšovy poslední cesty – herec Lubomír Stárek s křížem na
ramenou jako pavouk přelézá po opěradlech diváckých sedadel napříč
celým hledištěm. Zesílená spektakulárnost scénických výjevů možná
trochu zavání rozmarnou exhibicí, v kontextu dětského divadla je ale
pochopitelná, neboť je bezesporu jedním z klíčů k získání
náklonnosti dětského diváka.
Jak již bylo naznačeno, efekt inscenace je poměrně „hlasitý“.
Všichni herci i hudebníci na malém jevišti spíše přehrávají, než že
by se projevovali zvláště odstíněně, v rozměrech detailů a nuancí.
Větší stylizace, náznakovost až karikatura, je patrná zejména u postav
vedlejších (Žižky, Zikmunda, Prokopa Holého, Papeže, Pána, Kněze a
jednotlivých husitů) trojice Václav Hanzl, Jan Kruba a Jan Šprynar spolu
s vystupujícími hudebníky. Král Zikmund tak hovoří s typicky německým
akcentem, přičemž pro jadrnou nadávku nejde daleko; papež je sebestředný
cholerik, křičící, že je „jediný pravý ze všech papežů“; kněz je
vylíčen jako násoska a la Haškův feldkurát Katz…
Pohled na husitské dějiny očima Jana Jirků je bezesporu přínosný.
Nesnaží se být za každou cenu didaktický a v žádném případě není
učebnicový, přesto – a možná právě proto – nemalé poučení
o českých dějinách přináší. Jirků ve své inscenaci předkládá
poutavě a barvitě společenskou atmosféru husitství, aniž by zůstával
pouze u faktografie (ovšem neignoruje ji). Z tohoto pohledu nemůžeme
pochybovat, že Bitva u Lipan je bitvou vítěznou.
Divadlo Polárka Brno
Jan Jirků – Bitva u Lipan
Režie, scéna a kostýmy: Jan Jirků
Hudební spolupráce: Jakub Dvořáček
Návrhy a výroba loutek: Michal Gregor
Dramaturgie a produkce: Bronislava Krchňáková
Hrají: M. Černý, L. Stárek, P. Bučková (M.
Vančurová), V. Hanzl, J. Kruba, J Šprynar ad.
Premiéra: 31. května 2008; psáno z reprízy
12. ledna 2010
Napsat komentář