HaDivadlo uvedlo začátkem ledna premiéru Ucha, stejnojmenné dramatizace
slavného trezorového filmu Karla Kachyni. Filmový scénář Jana Procházky
zdramatizovala jeho dcera Lenka Procházková, režie se ujal Ondřej Elbel.
Komorní drama v Elbelově podání nezobrazuje jen tísnivou atmosféru
komunistické doby, stává se zároveň i psychologickou sondou do vztahu
manželského páru procházejícího krizí.
Děj se odehrává během jediné noci, kdy manželé přicházejí domů
z oficiální vládní recepce. Elbel obsadil do hlavních rolí mladé herce
Martina Siničáka a Petru Bučkovou. Ti dokázali zobrazit nejednoznačné
charaktery svých postav, u nichž si divák není jist, zdali jsou obětí
totalitního režimu nebo jeho posluhovači. Martin Siničák v roli náměstka
ministra Ludvíka, jenž se právě dozvěděl, že byl zatčen jeho přítel,
působí značně nervózně. Neustále pobíhá z místnosti do místnosti,
hledá tajné dokumenty a snaží se zahladit jakékoli stopy, které by mohly
vést k odhalení jeho styků s disidenty. Snaží se utišit svou ženu Annu,
která ve svém alkoholovém opojení nevnímá žádné nebezpečí a hovoří
o všem zcela otevřeně, přestože si je vědoma odposlouchávacího
zařízení v jejich domě. Petra Bučková dokázala vytvořit ze své postavy
bezprostřední, lehkomyslnou ženu, pro kterou je rodina a manželství
důležitější než politické dění.
Ludvík je kariéristický typ člověka, jenž je vláčen soukolím
mechanismu státní moci. Mezi svými přáteli má odpůrce komunismu a sám
vlastní materiály, jež by mohly vést k jeho záhubě. Když je ale jeho
přítel zatčen, dostane strach o svou vlastní existenci a zbavuje se
dotyčných materiálů. Ludvík je cílevědomý muž, jenž je ochoten jít za
vyšším postavením i přes mrtvoly. Když manžele navštíví výše
postavený funkcionář, jenž je v inscenaci označen jen jako Muž (Cyril
Drozda), stane se z Ludvíka rázem podlézavá, až slizká figurka. Jeho
chování v přítomnosti Muže působí nejen směšně, ale až odporně
vlezle. Ludvíkovo jednání není dáno jen strachem z toho, že by ho mohli
zavřít. Ludvík vnitřně touží po moci, chce se dostat dál, což je
vykoupeno neustálým strachem z odposlouchávání – z neustálého
orwellovského dozoru Velkého bratra. Čím výš se člověk na politickém
žebříčku státní moci vyškrábe, tím se dostává i pod větší
kontrolu. Z rozhovorů mezi manželi vycházejí postupně najevo jejich
vlastní charaktery a problémy samotného manželství. Přestože je Anna
opilá a na první pohled naivní žena, v celkovém pohledu je
charakternější než Ludvík a dokáže si uchovat důstojnost i ve
zřejmém nebezpečí. Ludvíkovo podlézavé chování jí připadá
směšné. Přestože svého muže stále miluje, v situacích, kdy Ludvík
ztrácí veškeré zbytky své hrdosti a stává se z něj jen troska
vláčená politickým soukolím, Anna Ludvíkem otevřeně opovrhuje. Ludvík
se ji snaží před Mužem donutit k úlisnému chování, Anna si však
zachovává odstup a odměřenost. Naopak si vychutnává Ludvíka, který
v záchvatu nervozity uchopí sklenici s octem namísto s vodkou. Aby si
zachoval tvář před Mužem, musí ocet vypít.
Inscenaci doprovází atmosféra strachu. Z dialogů vyplývá, že kolem
domu manželů procházejí komunističtí aparátčíci, kteří bez skrupulí
odemknou jejich branku a chodí po zahradě. Ludvík s Annou jsou jako
zvířata uzavřená v kleci. Tísnivou atmosféru navozuje také klasická
hudba. Ta zaznívá zejména v situacích, kdy se kolem domu manželů stahují
komunističtí přisluhovači jako hrůzná smečka vlků obklopující svou
oběť. Hudba podbarvuje také chvíle, kdy se manželé spojí s komunisty
pomocí telefonu – Anna, kterou rozčiluje sebestředné chování jejího
muže, vytočí číslo jejich tu noc zatčeného přítele. Ve sluchátku se
však logicky neozve manželka zatčeného, ale neznámý strohý hlas muže,
jenž je u jejich přítele doma. Zároveň se osvětlení jeviště zbarví do
ruda, stejně jako v situacích, kdy kolem domu procházejí slídilové.
Scéna Pavla Boráka zobrazuje dům Ludvíka a Anny. Vyvýšené pódium ve
tvaru kříže odděluje dům od zbytku prázdného prostoru, jenž představuje
zahradu kolem domu. V pravé části domu se nachází kuchyň
s omšelou linkou, dřezem, stolem a několika židlemi. Vlevo je koupelna
s vanou a záchodem. Střed domu tvoří chodba, v jejíž zadní části jsou
dveře do ložnice. V chodbě je kromě stolku s telefonem zavěšen rudý
provázek s odposlouchávacím zařízením, které je tak neustále přítomno
nejen v rozhovorech manželů, ale i fyzicky přímo před očima diváků.
Ludvík neustále připomíná Anně, aby na chodbě a v jiným místnostech
kromě kuchyně a koupelny nemluvila otevřeně o politických věcech. Anna na
to ve svém podnapilém stavu často zapomíná nebo přímo naschvál ve vzteku
křičí do „ucha“ na chodbě. Přesto se snaží ve střízlivějších a
klidnějších stavech dodržovat pravidla a hovořit jen v místnostech,
o nichž si manželé dlouhou dobu myslí, že jsou bezpečné. Jaké je však
jejich překvapení, když naleznou „ucho“ i v koupelně a v kuchyňské
lince. Ve svém vlastním domě se tak stávají vězni, přicházejí
o poslední zbytky svého soukromí.
Dramatizace se od filmové verze výrazně neodchyluje. Chybějí zde
filmové retrospektivy ze stranického večírku, o jeho průběhu se
dozvídáme z hovoru Ludvíka a Anny. Skupina komunistických představitelů
je na jevišti zosobněna jen Mužem, z reakcí manželů je však jasné, že
se jich za okny v zahradě pohybuje více. Herci stáli před nelehkým úkolem
ztvárnit postavy, jež na stříbrném plátně vytvořily herecké osobnosti
Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová. Siničák s Bučkovou se tak nemohli
vyhnout srovnání se svými filmovými předchůdci, svých rolí se ale
zhostili výborně a filmovým hvězdám mohou směle konkurovat. Anna
v podání Bučkové je zranitelnější, není to jen její křehkou fyzickou
konstitucí, ale i celkovým postojem a chováním. Bohdalové Anna byla
rázná žena, která si od svého muže nenechá jen tak něco líbit.
Neustále Ludvíka komanduje a ignoruje jeho prosby o diskrétnost, když jí
Ludvík neustále připomíná přítomnost odposlouchávacího zařízení.
Anna ztvárněná Bučkovou připomíná někdy spíše rozmazlené dítě,
které dělá vše jen natruc. Ludvík Martina Siničáka je oproti
Brzobohatému slizčí a podlézavější, z jeho chování čiší nejen
strach, ale i cílevědomá snaha o moc. Brzobohatého Ludvík jakoby si
stále zachovával známky charakteru, Siničákův ztrácí jakékoli zbytky
vlastní osobnosti.
Elbel ve své inscenaci zachovává mrazivou tíseň komunistické doby,
v níž si člověk nemůže být jist vůbec ničím a je nucen k neustálé
ostražitosti a podezíravosti vůči svému okolí. Podařilo se mu na jevišti
vytvořit klaustrofobickou atmosféru komunistického režimu, v níž člověk
snadno ztrácí svou vlastní identitu a stává se jen hračkou v rukách
představitelů státní moci. Přestože člověk nemusí s režimem
souhlasit, může se velmi lehce stát sluhou svého vnitřního nepřítele.
Úzkost a strach o svůj život dokážou snadno lámat charaktery. Pokud je
navíc člověk ambiciózní a touží po vyšším postavení, jeho osud je
v této situaci zpečetěn.
HaDivadlo
Lenka Procházková a Jan Procházka: Ucho
Režie: Ondřej Elbel
Scéna a kostýmy: Pavel Borák
Hudba: Josef Klíč
Hrají: Pavla Bučková, Martin Siničák a Cyril Drozda.
Premiéra: 6. ledna 2010, psáno s reprízy
10. února 2010.
Napsat komentář