Ucho v HaDivadle

HaDivadlo uvedlo začátkem ledna premiéru Ucha, stejnojmenné dramatizace slavného trezorového filmu Karla Kachyni. Filmový scénář Jana Procházky zdramatizovala jeho dcera Lenka Procházková, režie se ujal Ondřej Elbel. Komorní drama v Elbelově podání nezobrazuje jen tísnivou atmosféru komunistické doby, stává se zároveň i psychologickou sondou do vztahu manželského páru procházejícího krizí.
Čtěte takéDivadelní festival Apostrof o víkendu zahájí svůj 11. ročník
Děj se odehrává během jediné noci, kdy manželé přicházejí domů z oficiální vládní recepce. Elbel obsadil do hlavních rolí mladé herce Martina Siničáka a Petru Bučkovou. Ti dokázali zobrazit nejednoznačné charaktery svých postav, u nichž si divák není jist, zdali jsou obětí totalitního režimu nebo jeho posluhovači. Martin Siničák v roli náměstka ministra Ludvíka, jenž se právě dozvěděl, že byl zatčen jeho přítel, působí značně nervózně. Neustále pobíhá z místnosti do místnosti, hledá tajné dokumenty a snaží se zahladit jakékoli stopy, které by mohly vést k odhalení jeho styků s disidenty. Snaží se utišit svou ženu Annu, která ve svém alkoholovém opojení nevnímá žádné nebezpečí a hovoří o všem zcela otevřeně, přestože si je vědoma odposlouchávacího zařízení v jejich domě. Petra Bučková dokázala vytvořit ze své postavy bezprostřední, lehkomyslnou ženu, pro kterou je rodina a manželství důležitější než politické dění.
Ludvík je kariéristický typ člověka, jenž je vláčen soukolím mechanismu státní moci. Mezi svými přáteli má odpůrce komunismu a sám vlastní materiály, jež by mohly vést k jeho záhubě. Když je ale jeho přítel zatčen, dostane strach o svou vlastní existenci a zbavuje se dotyčných materiálů. Ludvík je cílevědomý muž, jenž je ochoten jít za vyšším postavením i přes mrtvoly. Když manžele navštíví výše postavený funkcionář, jenž je v inscenaci označen jen jako Muž (Cyril Drozda), stane se z Ludvíka rázem podlézavá, až slizká figurka. Jeho chování v přítomnosti Muže působí nejen směšně, ale až odporně vlezle. Ludvíkovo jednání není dáno jen strachem z toho, že by ho mohli zavřít. Ludvík vnitřně touží po moci, chce se dostat dál, což je vykoupeno neustálým strachem z odposlouchávání – z neustálého orwellovského dozoru Velkého bratra. Čím výš se člověk na politickém žebříčku státní moci vyškrábe, tím se dostává i pod větší kontrolu. Z rozhovorů mezi manželi vycházejí postupně najevo jejich vlastní charaktery a problémy samotného manželství. Přestože je Anna opilá a na první pohled naivní žena, v celkovém pohledu je charakternější než Ludvík a dokáže si uchovat důstojnost i ve zřejmém nebezpečí. Ludvíkovo podlézavé chování jí připadá směšné. Přestože svého muže stále miluje, v situacích, kdy Ludvík ztrácí veškeré zbytky své hrdosti a stává se z něj jen troska vláčená politickým soukolím, Anna Ludvíkem otevřeně opovrhuje. Ludvík se ji snaží před Mužem donutit k úlisnému chování, Anna si však zachovává odstup a odměřenost. Naopak si vychutnává Ludvíka, který v záchvatu nervozity uchopí sklenici s octem namísto s vodkou. Aby si zachoval tvář před Mužem, musí ocet vypít.

Inscenaci doprovází atmosféra strachu. Z dialogů vyplývá, že kolem domu manželů procházejí komunističtí aparátčíci, kteří bez skrupulí odemknou jejich branku a chodí po zahradě. Ludvík s Annou jsou jako zvířata uzavřená v kleci. Tísnivou atmosféru navozuje také klasická hudba. Ta zaznívá zejména v situacích, kdy se kolem domu manželů stahují komunističtí přisluhovači jako hrůzná smečka vlků obklopující svou oběť. Hudba podbarvuje také chvíle, kdy se manželé spojí s komunisty pomocí telefonu – Anna, kterou rozčiluje sebestředné chování jejího muže, vytočí číslo jejich tu noc zatčeného přítele. Ve sluchátku se však logicky neozve manželka zatčeného, ale neznámý strohý hlas muže, jenž je u jejich přítele doma. Zároveň se osvětlení jeviště zbarví do ruda, stejně jako v situacích, kdy kolem domu procházejí slídilové.

Scéna Pavla Boráka zobrazuje dům Ludvíka a Anny. Vyvýšené pódium ve tvaru kříže odděluje dům od zbytku prázdného prostoru, jenž představuje zahradu kolem domu. V pravé části domu se nachází kuchyň s omšelou linkou, dřezem, stolem a několika židlemi. Vlevo je koupelna s vanou a záchodem. Střed domu tvoří chodba, v jejíž zadní části jsou dveře do ložnice. V chodbě je kromě stolku s telefonem zavěšen rudý provázek s odposlouchávacím zařízením, které je tak neustále přítomno nejen v rozhovorech manželů, ale i fyzicky přímo před očima diváků. Ludvík neustále připomíná Anně, aby na chodbě a v jiným místnostech kromě kuchyně a koupelny nemluvila otevřeně o politických věcech. Anna na to ve svém podnapilém stavu často zapomíná nebo přímo naschvál ve vzteku křičí do „ucha“ na chodbě. Přesto se snaží ve střízlivějších a klidnějších stavech dodržovat pravidla a hovořit jen v místnostech, o nichž si manželé dlouhou dobu myslí, že jsou bezpečné. Jaké je však jejich překvapení, když naleznou „ucho“ i v koupelně a v kuchyňské lince. Ve svém vlastním domě se tak stávají vězni, přicházejí o poslední zbytky svého soukromí.

Dramatizace se od filmové verze výrazně neodchyluje. Chybějí zde filmové retrospektivy ze stranického večírku, o jeho průběhu se dozvídáme z hovoru Ludvíka a Anny. Skupina komunistických představitelů je na jevišti zosobněna jen Mužem, z reakcí manželů je však jasné, že se jich za okny v zahradě pohybuje více. Herci stáli před nelehkým úkolem ztvárnit postavy, jež na stříbrném plátně vytvořily herecké osobnosti Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová. Siničák s Bučkovou se tak nemohli vyhnout srovnání se svými filmovými předchůdci, svých rolí se ale zhostili výborně a filmovým hvězdám mohou směle konkurovat. Anna v podání Bučkové je zranitelnější, není to jen její křehkou fyzickou konstitucí, ale i celkovým postojem a chováním. Bohdalové Anna byla rázná žena, která si od svého muže nenechá jen tak něco líbit. Neustále Ludvíka komanduje a ignoruje jeho prosby o diskrétnost, když jí Ludvík neustále připomíná přítomnost odposlouchávacího zařízení. Anna ztvárněná Bučkovou připomíná někdy spíše rozmazlené dítě, které dělá vše jen natruc. Ludvík Martina Siničáka je oproti Brzobohatému slizčí a podlézavější, z jeho chování čiší nejen strach, ale i cílevědomá snaha o moc. Brzobohatého Ludvík jakoby si stále zachovával známky charakteru, Siničákův ztrácí jakékoli zbytky vlastní osobnosti.
Elbel ve své inscenaci zachovává mrazivou tíseň komunistické doby, v níž si člověk nemůže být jist vůbec ničím a je nucen k neustálé ostražitosti a podezíravosti vůči svému okolí. Podařilo se mu na jevišti vytvořit klaustrofobickou atmosféru komunistického režimu, v níž člověk snadno ztrácí svou vlastní identitu a stává se jen hračkou v rukách představitelů státní moci. Přestože člověk nemusí s režimem souhlasit, může se velmi lehce stát sluhou svého vnitřního nepřítele. Úzkost a strach o svůj život dokážou snadno lámat charaktery. Pokud je navíc člověk ambiciózní a touží po vyšším postavení, jeho osud je v této situaci zpečetěn.

HaDivadlo
Lenka Procházková a Jan Procházka: Ucho
Režie: Ondřej Elbel
Scéna a kostýmy: Pavel Borák
Hudba: Josef Klíč
Hrají: Pavla Bučková, Martin Siničák a Cyril Drozda.
Premiéra: 6. ledna 2010, psáno s reprízy 10. února 2010.


