Špinar v Klicperově divadle Maškarádu nekřísil

Před dvěma hodinami dozněl premiérový potlesk Maškarády v Klicperově
divadle. Lermontovovo drama bylo ve své době cenzurou tvrdě potíráno a jeho
autor své dílo několikrát přepracoval ve snaze dostat ho na jeviště.
Nyní si jej v Hradci Králové vzal tvůrčí tým soustředěný kolem
talentovaného režiséra Daniela Špinara jako výzvu k novému pojetí,
které rozhodně nejde ruku v ruce s představou inscenování „ruské
klasiky“.

Maškaráda však neměla ani příležitost se touto inscenační klasikou
stát a svého uvedení se dočkala až mnoho let po dramatikově smrti. U nás
byla hra poprvé přeložena Františkem Táborským jako Maškarní ples až
v roce 1929, živěji pak působí překlad Emanuela Frynty ze začátku
padesátých let. Před čtyřmi lety uvedlo Slovácké divadlo v Uherském
Hradišti Maškarádu v novém překladu Aleny Morávkové a režii Oxany
Smilkové. Staršího Fryntova překladu se při uvádění Maškarády v roce
2004 držel režisér Petr Kracík v Městském divadle Brno a
také Radovan Lipus před rokem ve Švandově
divadle. Zatímco předešlé uvedení Maškarády akcentovaly zejména
romantizující hráčskou vášeň bezstarostných aristokratů nebo se nechaly
unést zvukomalbou Fryntova verše a dotvářely ji scénickou hudbou či
stylizovaným pohybem, v Hradci Králové pojali verš a hráčskou vášeň
jako pouhou kulisu dramatické situace ústící v lidskou tragédii.

Původní protiaristokratický podtext hry nám dnes již příliš neřekne.
Bezstarostnost tehdejší vyšší vrstvy, s níž se oddávala večírkům a
spřádání intrik, kolikrát prostoupila také naše životy, každý den
podobná lehkost „užívání si života“ sálá z televizních obrazovek.
Při sledování Maškarády se tedy před námi neděje nic tak strašlivého a
současně nic, co by se nedalo vyřešit jedním smířlivějším hovorem
(ostatně, jak Lermontova žádala tehdejší cenzura). Žárlivému Arbeninovi
však není autorem pochopitelně dopřán a drama se neodvratně blíží
svému naplnění jako společensky kritická tragédie, která dnes působí
především na úrovni osobního selhání žárlivce, jenž je na základě
jednoho ztraceného náramku a milostného dopisu stižen nenávistí více než
othellovskou. Z této dramatické linky hradecká Maškaráda těží
nejvíce.

Drama uzavřela scénografka Lucie Škandíková mezi
šedivé stěny vyložené prázdnými rámy. S úsporností dvou
postranních dveří si vystačila po větší část představení. Ke konci
první poloviny při žalostném výkřiku baronesy Štralové se zadní stěna
prosvítí, aby se v druhé půlce ukázala jako pouhý těžký závěs nebo
dokonce aby zmizela úplně. Takové řešení je sice umírněně decentní,
funkčně však naprosto splňuje vše, co se od něj žádá. Ve vteřině
s pomocí divákovy představivosti se scéna mění z měšťanského bytu na
plesový sál apod. To vše bez nutností větších přestaveb. Herci zpravidla
potřebné části nábytku či rekvizity přinášejí sami, leckdy pracují
s rekvizitou imaginární jako mnohem účelnější divadelní zkratkou.

Dramaturgicko-režijní koncepce kromě vážnější linky dramatu sleduje
také komické momenty, které jsou záměrně podtrženy jakousi odhalenou
trapností. Zvlášť momenty, kdy služba obtěžkána podnosem s šálky a
kabelkou svádí zápas s lampou a vlastní rovnováhou, načež podnos a
kabelku vrazí do rukou vcházejícímu a nechápavě zírajícímu Kazarinovi
s tím, že jej ohlásí. Podobných momentů servíruje dramaturgyně
Jana Slouková s režisérem Špinarem více. Ty děj nejen
odlehčují a dodávají aristokratické vážnosti lidský rozměr, ale také
celé drama zvnějšku glosují a zcizují, čímž dávají dostatečný
prostor k zamyšlení. Um, s kterým tvůrci mísí vážné a nevážné, cit
pro temporytmus (např. ve scénách hráčů „mastících“ karty) a
čitelné zkratky (roznášení klevet hlavám vykukujícím ze dveří a
obrazů) je obdivuhodný.

Sebejistota, s níž Daniel Špinar ke své režijní
práci přistoupil, je dána jeho smyslem pro výrazné jevištní obrazy a
metafory, blížící se těm, na které je hradecké publikum zvyklé
z režií Vladimíra Morávka. Přesahují je však svojí
hloubkou vycházející nejen z vizuální představy a divadelního
ztvárnění emocí prožívaných postavami, ale také z citlivější práce
s herci, jejichž postavám je režisérem přisouzena v mnohém větší
životnost. Škoda vypjatějších chvil, kdy se zvláště v monolozích
ústřední čtveřice postav v návalu velkých emocí plazí při zemi či na
posteli. Takové herecké výrazové prostředky jsou sice na první pohled
jasně čitelné a dávají divákovi na odiv vnitřní sklíčenost trpících
postav, jevištně jde však o znak, který se brzy vyčerpá a lehce se
stává prázdným gestem. Jistě by se našel mnohem organičtější výraz,
který by i hercům dal více prostoru pro jejich vyjádření a vážnější
rovině inscenace větší působivost (zvláště v závěru).

Z hereckých výkonů na premiéře nejvíce zaujala Pavlína
Štorková, která z role ženy Arbenina Niny učinila citlivou a
vnímající bytost, jejíž veškerý vnitřní život spočívá na jejím
manželovi, a zvládla polohy jemně laškovné přes vážnější až
k nevyhnutelné smrti.

Svým celkovým vyzněním je hradecká Maškaráda příležitostí také
pro ostatní herce, jejichž výkony se budou v průběhu repríz jistě
cizelovat. Pole jim připravené je na dobré úrovni včetně výrazné hudby
Jiřího Hájka, která svým pojetím přenáší část děje
do současných tanečních klubů. Je tak patrné, že resuscitace klasiky se
v Klicperově divadle zas jednou nekonala a jeho produkce se tak posouvá
o kousek blíž „zlatým letům morávkovským“. Špinar v Klicperově
divadle Maškarádu nekřísil, ale rovnou jí vdechl nový
bohatší život.

Klicperovo divadlo, Hradec Králové
Michail Jurjevič Lermontov: Maškaráda

Režie: Daniel Špinar
Dramaturgie: Jana Slouková
Scéna: Lucie Škandíková
Kostýmy: Linda Boráros
Hudba: Jiří Hájek
Pohybová spolupráce: Radim Vizváry

Hrají: Ondřej Malý, Pavlína Štorková, Vojtěch
Dvořák, Kamila Sedlárová, Filip Richtermoc, Jiří Zapletal, Kristýna
Kociánová, Martina Nováková, Jakub Tvrdík a další.
Premiéra dne 24. října 2009 v Klicperově divadle, psáno
z premiéry.