Jan Mikulášek se již nějakou dobu řadí k nejžádanějším českým
divadelním režisérům. Pro své osobité vidění a nezaměnitelný rukopis
bývá stále častěji oslovován, aby po svém přečetl a snad i nově
vyložil stěžejní dramatická i literární díla. Z posledních jeho
výrazných interpretací světové klasiky, které byly uvedeny na prknech
některých (a bůhvíproč zatím jenom) moravských divadel, připomeňme
např. rodinného Hamleta Husy na Provázku, munchovskou Hedu Gablerovou
Národního divadla moravskoslezského či kritikou i diváky velebeného
Evžena Oněgina v podání Divadla Petra Bezruče. Dalším kouskem ze série
Mikuláškových výkladů stálic literárně-dramatického kánonu je
i Oidipus Národního divadla moravskoslezského.
Jan Mikulášek v souvislosti s přípravami inscenace poznamenal, že
vnímá Sofoklovo drama mimo jiné jako svébytnou antickou detektivku. Svým
pojetím nechce jen znovu vykřesat obligátní oidipovskou otázku, zda a proč
je člověk zodpovědný i za činy, které spáchal v nevědomosti, ale jde
mu i o mnohem prozaičtější cíl – pobavit diváka napínavým způsobem
kladení této otázky. S touto premisou se Oidipus stává svérázným
vyšetřovatelem dobírajícím se krůček po krůčku k stopám vraha, jenž
zabil jeho předchůdce na thébském trůnu, vyšetřovatelem, v jehož
úsilí se protínají očekávání, spojená se společenskou funkcí ve
státě, s vnitřní touhou po poznání sebe sama. Takto dvojnásobně
zesílený tlak vyvíjený na hlavního hrdinu při řešení vlastního
případu je příčinou jeho silných psychických poryvů a pnutí, jejichž
zachycení je velkou příležitostí a výzvou pro představitele
titulní role.
K jejímu alternování byla vybrána poměrně rozdílná dvojice
herců – Igor Orozovič a Jan Hájek. Na jedné straně mladičký student
posledního ročníku pražské DAMU, na druhé již ostřílený bard, sólista
činohry Národního divadla v Praze, původně působící na prknech
Národního divadla moravskoslezského. Touto volbou byla předem připravena
půda pro různé varianty náhledu na Oidipův charakter. A skutečně,
v Orozovičově postavě spatřujeme přímočarého a navzdory vrozené
inteligenci ještě neotrkaného mladíka, který pro hysterický výkřik či
neuvážené gesto nejde daleko. Naproti tomu Jan Hájek ukazuje Oidipa
potměšilého a komplikovanějšího. Patrně díky bohatším hereckým
zkušenostem hraje thébského panovníka spíše svou osobností, přičemž se
nebojí ve své roli více rozhýbat. Odstup, který si Hájek od postavy
drží, mu dovoluje prozkoumávat různá zákoutí její duše a celkově
problematizovat její motivace. Rád balancuje na tenké hraně expresivního
projevu a bohapustého patosu – zkouší vypjaté hlasové intonace,
ostřejší gesta, ale i mnohoznačnější pohledy. Ovšem nedá se říci,
že by Orozovičův Oidipus byl slabší, je zkrátka jiný. Při vnucujícím
se porovnávání obou výkonů se však pokorněji a tedy přirozeněji
hrající Orozovič jeví jako relativně monotónnější.
Ve vedlejší a přesto podstatné roli Oidipova spoluvládce Kreónta se
skví Tomáš Jirman. Své postavě, která je dlouho křivě obviňována
z mocenských úkladů, zachovává dekorum a aureolu čestného a poctivého
muže. Místy se dokonce jeví jako důvtipnější a pragmatičtější než
sám Oidipus. Za zmínku stojí i dobré výkony rozvinuté na menším
prostoru – zejména výkon Anny Cónové v roli Oidipovy ženy a matky
Iocasté a Jana Fišara jako slepého věštce Theirésia.
V pečlivě stylizované inscenaci se klade náležitý důraz na jevištní
pohyb a obrazovou kompozici herců. Nápaditým způsobem jsou v prostoru
vedeni a rozmisťováni především členové thébského sboru, který tak na
jevišti rozhodně nefiguruje v pozici pověstného křoví. Skupina navzájem
zaměnitelných jednotlivců reprezentující řeckou obec, tedy entitu, jež
byla v antickém světě spolu s vůlí božstva alfou a omegou veškerého
rozhodování v zemi, organicky zachycuje proměny vztahu obyvatelstva ke
svému vůdci. Jednou se představitelé sboru úzkostně tisknou ke zdi
v napětí vyvolaném nepříznivou věštbou, aby si pak uvolněně mohli
„odfrknout“ při dočasném zaplašení podezření. Jindy zase například
symbolicky chovají Oidipa v kočárku, aby jej pak znechuceni vyklopili a
svorně se od něho odvrátili. V krátkém výstupu s pastýřem, jenž měl
pohodit Oidipa v horách, se dokonce promění ve stádo ovcí, čímž
vytvoří jeden z nejvtipnějších obrazů inscenace.
Režisérova tradiční spolupráce se scénografem Markem Cpinem dala
vzniknout spektakulární vizuální podívané. Tady si však dovolím
podotknout, že tandem Mikulášek-Cpin, proslulý svým důsledným
promýšlením a podtrhováním obrazové stránky inscenací, do českých
luhů pouze dováží trend, který se v moderním evropském divadle stal již
takřka podmínkou sine qua non. V našem prostředí, které se po léta
vyvíjelo izolovaně a jaksi zahleděno samo do sebe (a jen s mírnou
nadsázkou řečeno si doposud vystačí s několika židlemi, narychlo
stlučenými kulisami a recyklovanými dekoracemi), pak jakékoli smělejší
„obrazoborectví“ trčí ještě více. Výtvarná ambicióznost
samozřejmě sama o sobě ještě nepřináší uměleckou kvalitu; pokusy
o odvážnější vize však ze své podstaty nabízejí – na první
pohled – jinou divadelní estetiku, než na kterou byl našinec dlouho
zvyklý, což lze kvitovat s povděkem. Prostor jeviště je ze stran i shora
omezen bílými stěnami s otvory různých geometrických tvarů, z nichž se
podle potřeby vysouvají designově pozoruhodné objekty, které doplňují
výpovědi jednotlivých osob (například dlouhý světelný tubus dotěrně
zkoumající sebezpytujícího Oidipa). Šikma vzpínající se mezi bočními
stěnami svým vzdálenějším vrcholem vytváří piedestal, na němž se
v kombinaci s barevným nasvěcováním mohou zjevovat působivé siluety,
ilustrující události v popředí. Hra se světlem, s jeho intenzitou a
barvou je vůbec rozvíjena velkoryse, ale ne samoúčelně. To dokládá
například výmluvné a téměř bez přerušení trvající zatmění poté,
co se Oidipus v afektu oslepí.
Navzdory svému modernímu (a jak jsem zmínil v Česku stále ještě
bezmála avantgardnímu) provedení je scéna k antickému světu zároveň
pietní. Spolu s klasicizujícími kostýmy a stylizovanou sošností herců
dokáže evokovat milieu řeckých paláců, chrámů s jejich sloupovím, ale
také prostorná veřejná prostranství. Oidipus tak není vytržen ze svého
domovského prostředí s křečovitou snahou po modernizaci. Naopak, pouze
decentně je z historizujícího časoprostoru příběhu vykračováno
výraznější rekvizitou (objevuje se např. rubikova kostka, nástěnné
hodiny, stylové černé brýle) či použitím dvou známých hudebních hitů.
Překvapivě nic z toho však nepůsobí rušivě; naopak jsou tímto způsobem
zakládány až nečekané paralely (příklad za všechny: citace písně
Johnyho Cashe Hurt ve chvíli Oidipova zoufalého sebepoškození).
Zkrátka na scéně moravskoslezského divadla vznikla silná inscenace,
která má potenciál promlouvat ke všem věkovým skupinám diváků, aniž by
se jim lacině podbízela. Čistě kombinuje prvky nejpevnější tradice
(jejímž jádrem je nádherný, přesto již poměrně archaický Stiebitzův
překlad) s výdobytky moderního divadla (především co se týká stránky
vizuální).
Národní divadlo moravskoslezské
Sofokles – Oidipus
Překlad: Ferdinand Stiebitz, Jaroslav Pokorný
Úprava textu: Marek Pivovar, Jan Mikulášek
Dramaturgie: Klára Špičková
Režie, hudba a výběr hudby: Jan Mikulášek
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Hrají: Jan Hájek/Igor Orozovič, Anna Cónová, Tomáš Jirman, Jan
Fišar, Miroslav Rataj, Petr Hruška, František Strnad a d.
Premiéra 20. 6. 2009
Napsat komentář