Mladý nezávislý brněnský Buranteatr, který tvoří především
nedávní absolventi JAMU, považuje Tennessee Williamse za autora sobě
blízkého. Koneckonců svůj divadelní život zahajoval zhruba před pěti
lety právě jeho Tramvají do stanice Touha. Snad i proto si „Burani“
vybrali Williamsovo rané komorní drama, v němž se silně odráží
Williamsův životní příběh. Ten je vystavěný kolem otázky, která se
podle programu stala i heslem inscenace: „Jak se dostat ze zatlučené rakve
a nevyrvat ani jeden hřebík?“ Neboli jak napravit svůj zpackaný život a
neublížit lidem, které máme rádi?
Byteček, v němž se celý děj odehrává, vytvořila na maličkém
jevišti Kateřina Baranowská jen z nezbytných prvků. Dvě plošinky
naznačující postele, sem tam stolek či křeslo a dominantní skleněný
závěs, který opticky odděluje zadní část prostoru. Vše až na detaily
prosté a nenápadné soustřeďuje diváckou pozornost k hereckým výkonům.
Hlavní hrdina Tom Wingfield (Michal Isteník), který nás sem coby vypravěč
uvádí, vzpomíná na dobu, kdy živil svoji matku Amandu se sklony
k tyranské mateřské lásce a psychicky narušenou sestru Lauru a zároveň
se pokoušel rebelovat proti vyčerpávající práci a ubíjející,
neperspektivní životní dráze. Coby ostřílený tulák mluvící
s neustálou flegmatickou ironií se snaží držet od svých vzpomínek
odstup. Většina děje se ovšem odehrává právě v popisované minulosti,
jako by ji vypravěč na jevišti sám inscenoval. V obou časových rovinách
hraje Toma týž herec, Michal Isteník. Rozlišení charakterového posunu mezi
nimi je v inscenaci jeho prvním úspěchem. Při skoku v čase se z nikam
nespěchajícího drsňáka elegantně mění v impulzivního, roztěkaného
mladého muže plného energie a smyslu pro humor.
Herecká akce často posouvá situace ke komickému vyznění, kdy
v opilecké kreaci s podporou intonace barvité minimálně jako Tomův účet
v hospodě rozehrává Isteník celou sérii alkoholem prosycených gagů.
Inscenace neožívá jen herecky, ale i úpravou textu. Dramaturg
Buranteatru Jan Šotkovský si s ním totiž výrazně pohrál a dodal mu
silnou komickou rovinu. Burani okořenili dialogy spoustou vtípků a hlášek,
které většinou dobře zapadají do rázu textu a až na výjimky nepůsobí
trapně (jako například při povrchnějších vtípcích založených na
laciných vulgarismech typu „nasrat a rozmazat“). Také samotná herecká
akce často posouvá situace ke komickému vyznění, kdy v opilecké kreaci
s podporou intonace barvité minimálně jako Tomův účet v hospodě
rozehrává Isteník s úspěchem – i díky jemnému citu pro mimiku –
celou sérii alkoholem prosycených gagů. Nabízí se otázka, jestli Burani
humorem nejdou až příliš divákovi na ruku. Je tomu tak v případě již
zmíněných vulgarismů, laciných pohybových vtípků (Jimovo kroucení
zadkem), nebo až příliš otřepaných hlášek. Jenže takových momentů
naštěstí není mnoho. Humor především tvoří výbornou protiváhu
tragické stránce textu. To dokazuje již zmíněná opilecká scéna. Isteník
ji totiž pointuje přirozeným zvratem od komicky nachmeleného plkání do
tragické polohy člověka zmučeného svojí bezradností. Z podobných
přechodů z humoru do tragična je vystavěna celá iscenace. Včetně
vykreslení Wingfieldovic rodiny. Ta nepůsobí díky Tomovu vtipkování a
jisté vlídné nadsázce, se kterou se vůči sobě všichni občas chovají,
jako rozvrácená. Spolu s okamžiky důvěrnosti, kdy se postavy na znamení
blízkosti objímají či dotýkají, nám dává tušit, že tu stále
přežívá něco vřelého, lidského. Tedy že situace není černobílá, ale
mnohem složitější a tudíž i napínavější a drásavější.
Matějka nám Jima O’Connora totiž otevírá v celé jeho citlivosti.
Proměna postavy je pak završena v závěru, kdy po nutně tragickém
vyvrcholení své návštěvy odchází jako zbitý muž.
Jeden z vrcholů má tato parádně ukočírovaná tragikomičnost
v postavě Jima O’Connora, Tomova kamaráda a Lauřina „nápadníka“.
Jeho představitel Jaroslav Matějka svou stylizovaností zprvu dost zaskočí.
Jeho postava totiž na první pohled působí jak z groteskní komedie, což
budí obavy, zda tragickou stránku textu nakonec přece jen nerozbije. Dokonale
sebevědomý floutek s několikadenním strništěm na tváři, ulízlými
vlasy, který každým gestem vysílá světu jednoznačný signál o své
suverenitě. Jeho dokonale ovládaný pohyb místy připomínající taneční
kreaci je tak naprostým protikladem rozvolněnému, přirozenému a trochu
nervnímu pohybu Isteníkovu. Matějka ale postupně dokazuje, že jeho Jim
není plochým charakterem a život mu vdechuje především
během klíčového rozhovoru s Laurou. Poznání, že mezi nimi vzniká
jakési hřejivé lidské porozumění, dává Jimovi do jisté míry na svoji
masku zapomenout. A to ve prospěch méně kontrolovaných, impulzivnějších
reakcí. Jinými slovy se skrze skořápku jeho pózy začíná klubat
upřímný prožitek. Matějka nám Jima O’Connora totiž otevírá v celé
jeho citlivosti. Proměna postavy je pak završena v závěru, kdy po nutně
tragickém vyvrcholení své návštěvy odchází jako zbitý muž,
s vědomím, že i přes touhu Lauře pomoci ublížil nakonec nejen jí, ale
celé Wingfieldovic rodině. Takovéto objevování živoucího, vitálního
jádra v lidech ubíjených jejich okolím můžeme považovat za jedno
z výrazných témat inscenace.
Po krachu Amandina plánu s hledáním nápadníka eskaluje napětí
v Tomově rodině v závěrečnou hádku, při které vředy ve vzájemných
vztazích nenapravitelně praskají. Zde končí děj, ne však vypravěčův
výstup. Tom-tulák přichází svůj příběh uzavřít posledním
komentářem. Jenže teď už není tím ostříleným chlapem, jakým se
snažil být celou dobu. Stejně jako Jimova, i jeho skořepina praská,
přestože byla chráněna vatou dlouhých let. Bránil se před minulostí
ironií i úšklebným odstupem. Ale prohrál. Zprvu nenápadnou změnou
v modulaci hlasu a slzou v oku (jak jemné a jak významově nabité
herectví!) Isteník ukazuje, jak živé a bolestivé jsou pro Toma jeho
vzpomínky a výčitky svědomí. Jak nesmírně ho pronásleduje přízrak
sestry Laury, kterou kvůli svým problémům a snům nechal opuštěnou kdesi
za sebou. Jako hřebík, který se mu nepovedlo při úniku z rakve nechat
neporušený.
Detailů napohled malých, ale ve výsledku významově i emocionálně
nesmírně silných. „Burani“ vytvořili jednu z nejlepších inscenací,
které lze v současnosti v Brně vidět.
Tragický dopad na diváka, stupňovaný před koncem představení dosti
nemilosrdně, završí kromě výborně vybrané hudby (zazní například
zpěváci Tom Waits nebo Nina Simone), provázející vtipně celé
představení a gradující v závěrečných okamžicích, i poslední
jevištní metafora. Tom, rozervaný již, najednou ztrácí svoji zbraň proti
minulosti: luskání prstů, kterým doteď řídil jeviště, přestává
fungovat. Tom najednou nemá scénu pod kontrolou. Příběh a s ním jeho
minulost se mu nakonec přece jen vymkly z rukou a pohltily ho. Což je
nejlepší příklad detailů, do jakých je inscenace domyšlena. Detailů
napohled malých, ale ve výsledku významově i emocionálně nesmírně
silných. „Burani“ vytvořili jednu z nejlepších inscenací, které lze
v současnosti v Brně vidět. A to bez potřeby šokovat nebo zahltit
diváka přívalem efektů. „Stačí“ jim chytrá interpretace a
především herecká bravura, kterou nelze vidět na každém divadelním rohu.
Což je ostatně přístup, který si coby soubor sami vytkli za cíl.
Buranteatr, Brno
Tennessee Williams: Skleněný zvěřinec
Režie: Adam Doležal
Dramaturgie: Jan Šotkovský
Překlad: Gabriela Sochnová
Scéna a kostýmy: Kateřina Baranowska
Hrají: Ivana Plíhalová, Kateřina Dostalová / Veronika
Senciová, Michal Isteník, Jaroslav Matějka
Premiéra: 8. června 2009, psáno z repríz 5. a
24. listopadu 2009 a 20. ledna 2010
Napsat komentář