Koncem května se na různých místech republiky konaly hned tři divadelní
festivaly zároveň. Příznivci divadla si tak museli vybrat mezi nabídkou
pražského Zlomvazu,
mezinárodní přehlídkou klasických textů na Divadelní Floře v Olomouci a
zlínským festivalem Setkání/ Stretnutie zaměřeným na
dramaturgické novinky a původní dramatickou tvorbu na českých a
slovenských jevištích, případně mezi těmito festivaly pendlovat. Já jsem
se po delším váhání rozhodla právě pro baťovské město, kam jsem se na
poslední dva dny festivalu vydala.
Letošní podtitul festivalu zněl Hra-nehra. Pod tímto
pojmem si můžeme představit takřka cokoli – od dětských her přes
ostenzivní hru na jevišti až po hru v reálném životě, kterou každý
předvádí přijímáním určitých společenských rolí, jež nás už
předem škatulkují a začleňují do společnosti. Podtitul se měl odrážet
i v tématech zvolených inscenací, cílem festivalu je ale především
podpora nové dramatické tvorby.
První představení, které jsem ve Zlíně zhlédla, byl rodinný
slovenský muzikál Cesta okolo světa za 80 dní z Divadla
Jozefa Gregora Tajovského ve Zvolenu. Název inscenace mi
evokoval nostalgické vzpomínky na stejnojmenný dětský seriál, který jsem
svého času sledovala. Možná o to větší bylo mé zklamání z inscenace.
Malované kulisy zobrazovaly dle potřeby londýnský Big Ben, námořní
přístav nebo vlak. Jednotlivé země, kterými Phileas Fogg projíždí, byly
odstíněny barevným nasvícením (střídaly se všechny myslitelné barevné
odstíny) i muzikálovou hudbou. Tvůrci využili spousty efektů (při
bouřích by epileptici dostávali záchvaty), kterými se snažili mladé
diváky zaujmout. Inscenace působila prvoplánově a ani snaha o vtípky to
nemohla zachránit. Přesto – v rámci svého žánru to možná zas tak
špatné představení nebylo, co také čekat od rodinného muzikálu.
Náladu mi po druhé dávce kafe zvedlo další představení –
Zazděná/Mauerschau, kterým se ve Zlíně prezentovalo mladé
pražské divadlo Letí. Tři herečky doprovázené klavíristou provedly
diváky historií dvacátého století, v níž reflektovaly především
společensko-politické změny u nás a v sousedním Německu. Svůj kabaret
orámovaly současnou situací na hraničním přechodu v Sudetech, který byl
kvůli Schengenu zrušen. Dobrovolné hasičky vzaly diváky na výlet do
česko-německé historie se zastávkami v důležitých okamžicích
minulosti – předválečné problémy židovsko-německé rodiny,
mezinárodní setkání mládeže v revolučním osmašedesátém i bourání
berlínské zdi v devětaosmdesátém. Bilingvní inscenace mě zaujala
dramaturgickou myšlenkou i svým dynamickým, živým provedením. Rozhodně
musím ocenit i hudební a pěvecké výkony všech představitelek. Inscenace
běžela v rychlém tempu, ani jsme se nenadáli a je tu zpět současnost –
avšak otázky minulosti stále vyvstávají, aniž mohou být kdy
zapomenuty – odsun Němců nebo komunistické hraniční hlídky nejsou tak
dávnou historií. Divadlo Letí se však minulosti nebojí.
Inscenaci Tretí
vek autora a režiséra Dodo Gombára považuji za vrchol svého
dvoudenního pobytu. Hra o egoistické době, v níž se všichni ženou jen
za úspěchem opájejíce se svou mocí a ztrácejíce schopnost navazovat
normální vztahy, se dotýká aktuálního problému naší společnosti.
Postavy se potácejí ve vztahových krizích a snaží se bezúspěšně
vybřednout z marasmu své existence. Jedinou nadějí se pro ně stává
třetí věk, vysněný ráj, který musí po citově vyprahlé a emočně
vyprázdněné době následovat. Lidské vztahy už dávno nefungují,
nerozumí si rodiče se svými dětmi ani manželé mezi sebou navzájem. Doba
přeje dravým a silným jedincům, kteří myslí především na své vlastní
zájmy, pro empatii nebo snahu o porozumění druhému zde není místo.
Existenciálně pojatá hra tne do živého – zobrazuje nemožnost komunikace
a dorozumění se s nejbližšími lidmi – a přesně to můžeme pozorovat
i my sami ve svých životech, v rodině, u sousedů… Každý z nás
prožívá stejné pocity samoty a tísně v odcizeném světě, v němž se
můžeme spolehnout jen sami na sebe. A proto nám nezbývá doufat, že už
brzy přijde třetí věk.
Klicperovo divadlo přijelo do Zlína s Náměstím bratří
Mašínů autora a režiséra inscenace Davida Drábka. Svým tématem
nás opět uvádí do současné dehumanizované společnosti, v níž jsou si
jedinci vzájemně odcizeni. Drábek nám ukazuje trochu zkarikovaný svět
plný outsiderů a bizarních postaviček, které nevědí, co si počít
s vlastním životem. Drábkovi hrdinové jsou svou trapností až
sympatičtí, každý z nich má nějaký svůj sen, svou touhu, třeba odjet
k moři. Rozlehlé zlínské jeviště je vyprázdněné stejně jako jejich
životy – stárnoucí Vendelín se stává revizorem, jeho syn tráví
veškerý čas v osamění na záchodě, zklamaná Rita prodává jehovistický
časopis, přičemž naváže vztah s nešťastným bezdomovcem Jeronýmem,
její fanatická kolegyně žije jen apokalyptickou vizí konce světa.
Grotesknost tohoto panoptika se ještě zvýrazní maškarním plesem, kde se
potkávají nejrozličnější postavy – Vendelín jako Kapustňák, jeho
manželka Petra tragicky narvaná v kostýmu Kopretiny, opilá Kreveta,
Králík… Přesto je nám tento pokřivený svět důvěrně známý. Když je
tramvaj unesena teroristou, zareaguje mladý člověk tím, že nutí svou
dívku, aby vyfotila jeho krvácející hlavu („krutá realita, žádná
animace!“), ve chvíli, kdy může každý z cestujících zavolat svému
blízkému, aby se s ním rozloučil, sebestředný businessman vůbec neví,
komu volat, žádné přátele dávno nemá, naopak staršímu muži telefon
již nikdo z rodiny nebere. Každý zůstává zcela sám, opuštěný a
zranitelný. Pocity deziluze a prázdnoty z našich životů zůstávají.
Sobotní divadelní maraton začal až po poledni, po představení
Emotion Collection jsem však zůstala ve značně rozpačitém
rozpoložení. Inzerované „spojení tanečníků baletu pražského
Národního divadla, jazzové zpěvačky Eleny Sonenshine a písniček Honzy
Budaře“ mě navnadilo na subtilní pohybové divadlo s ladným pohybem
tanečníků, namísto toho mi však připadalo, že jsem viděla tvorbu
pubertálních dětí křepčících po jevišti a slovně se vyjadřujících
v hiphopovém slangu, což už nemohl zachránit ani zpěv Eleny Sonenshine. Je
patrné, že si tanečníci dělali legraci sami ze sebe a pojali ji s velkou
mírou nadsázky, přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že zde tančí
studenti střední školy prezentující své umění na školní besídce.
I tento soubor se snažil reflektovat současnou dobu a problematické
mezilidské vztahy, bohužel však příliš lacinou formou a s urputnou snahou
o vtipné pojetí, což jim moc často nevycházelo.
Naproti tomu inscenace hry Jana Nováka Tolstoj a peniaze
v režii Romana Poláka, se kterou přijelo do Zlína Divadlo Astorka Korzo´90
Bratislava, se vědomě jakéhokoli humoru nebo nadsázky předem vzdává.
Úmorné tři hodiny sledují diváci pozdní období Tolstého života.
Neustálé a nesmyslné přeměny scény neúnosnou délku inscenace ještě
natahují, pořád se o něčem rozmlouvá a řeší se stále dokola stejné
věci, především autorská práva Tolstého knih, které by jeho dědicům
zajistily bezpracný příjem. Postavy vyjadřují svou náladu patetickým
křikem a emocionálně vypjatými gesty. Inscenace divákům sice přiblížila
Tolstého život, avšak bez náznaku snahy o probuzení jejich zájmu.
Zato závěrečné představení v divácích rozhodně emoce probudilo.
Drama Edwarda Bonda Spasení, které v pražském Národním
divade režíroval Michal Dočekal, šokovalo společnost již před čtyřiceti
lety. Otázkou je, jak zapadá coolness drama do dramaturgické roviny
zlínského festivalu, zaměřujícího se na novou dramatickou tvorbu. Snad
svým tématem? Diváci opět sledují neutěšený stav společnosti, která je
nyní zobrazena s notnou dávku hrubosti a brutality. Namísto spasení
přichází zhnusení. A obecenstvo se je nebojí vyjádřit veřejně –
při scéně, kdy parta mladíků ukamenuje dítě v kočárku (figuruje mezi
nimi i otec dítěte), se zvedla vlna nevole a sál naráz opustily desítky
diváků. Záměrem tvůrců byla jistě provokace diváka, možná by to ale
šlo udělat citlivějším způsobem.
Kvalita zhlédnutých inscenací se dost lišila, některá představení
bavila, jiná nudila, další nutila diváky k zamyšlení se nad zoufalým
stavem současné společnosti, jiná v nich probouzela naději na její
obrodu… Nelze opominout nezachytitelné momenty zdejší atmosféry,
bloudění labyrintem předimenzovaného zlínského divadla, litry kávy
probouzející znovu chuť na další představení, zvuky klavíru nesené
dlouhými chodbami a mlžný opar nad ránem, kdy už nezbývá než se těšit
na další ročník festivalu
15. ročník mezinárodního divadelního festivalu Setkání
2010 Stretnutie, konaný ve dnech 17. až 22. května 2010 v Městském
divadle Zlín.
Napsat komentář