Letní shakespearovské slavnosti se v Ostravě letos uskutečnily
počtvrté. Tradice divadelního festivalu, který následuje téměř
bezprostředně po červencovém – dnes vysoce ceněném – svátku hudby
Colours of Ostrava, již na Slezkoostravském hradě pevně zakořenila. Jedinou
markantnější změnou je přesunutí jeviště z vnitřního horního
nádvoří o pár metrů dále, do kamenného amfiteátru. Svým půdorysem
vytváří ideální prostředí, kdy se v pozadí scény tyčí nejvyšší
hradní věž s cimbuřími a v přítmí prosvítají magické detaily jako
rozsvícená okénka věže nebo silueta dřevěné sošky rytíře.
Prvním oříškem k rozlousknutí klasického kusu Romeo a Julie je
obsazení titulních rolí. Pro roli Romea byli po ruce bardi jako Jan Hájek
či Tomáš Dastlík, v úvahu asi připadal i v Ostravě populární Igor
Orozovič. Režisér Pavel Šimák nakonec do role Romea vybral Marka Holého,
který už stejnou roli zakusil před lety při svém angažmá v Národním
divadle moravskoslezském; Julií pak učinil Terezu Dočkalovou z Komorní
scény Aréna. Romeem se tak stal zkušený a s rolí sžitý herec, který
svou suverenitou i vzezřením posouvá postavu k obrazu sebevědomého a
zajištěného muže. Takový náhled není příliš častý, už proto, že
Shakespearův Romeo je jen o málo starší než jeho čtrnáctiletá milenka.
Tereza Dočkalová ovšem své Julii ponechává atributy umanutých, naivních,
zkrátka prvně zamilovaných slečinek. Tohoto dojmu většinou dociluje
váhavou dikcí, často prosycenou skoro dětinskou dychtivostí v momentech,
kdy cítí na blízku svého milého. Svou nedočkavostí, neposedností až
zbrklostí – kolikrát se jako neřízená střela vřítí na scénu,
užívá trhavé pohyby – kontruje přirozené rozvážnosti Romea.
Hned v úvodu se na scéně konfrontují dvě početné skupiny, rod
Kapuletů a Monteků. Rytmický rej a víření za doprovodu dvou hudebníků
stojících nenápadně na pravém okraji jeviště se později objeví ještě
několikrát.
Rozkol ve veronském kotli je ztvárňován pohybově velmi energickými
scénami. Pomyslné kleště dvou znepřátelených rodů, které později
zdrtí mladé milence, jsou otevřeny silnými choreografickými čísly
(Naděžda Mužíková, Markéta Pospíšilová). Hned v úvodu se na scéně
konfrontují dvě početné skupiny, rod Kapuletů a Monteků. Rytmický rej a
víření za doprovodu dvou hudebníků stojících nenápadně na pravém
okraji jeviště se později objeví ještě několikrát. Nazlobení a na sebe
poštěkávající zástupci obou táborů vytvářejí dynamiku situací
synchronizovaným dupáním nebo plácáním se do stehen – s tímto
předvojem dojde k vyprovokovanému zabití Merkucia (Jan Hájek) Thybaltem
(Igor Orozovič). Modifikací hromadných scén je také zběsilý tanec plesu
Kapuletů, na němž Romeo poprvé spatří Julii. Kromě těchto dvou na sebe
hledících jedinců křepčí postavy v rytmu hříšně zrychlující
saxofonové melodie.
Smrt Merkucia je prvním výraznějším tragickým momentem hry, což
inscenace patřičně zdůrazňuje. Jan Hájek v šermířském souboji opustí
svou veseloherní polohu (velmi vtipné je například jeho lascivní
pošťuchování a lechtání s Juliinou chůvou), zvážní a utrpěné
smrtelné škrábnutí popíše mrazivě věcným až ironickým tónem. Touto
proměnou provedenou na minimální ploše se inscenace co do nálady opravdu
láme, dřívější rozvernost, šťouchance a kotrmelce, ve kterých díky
svému komediantskému naturelu snad nejvíce vynikal Albert Čuba jako sluha
Petr, nápadně prořídnou. Po dalším velmi ostrém šermířském duelu (na
pohybové a šermířské průpravě se podíleli Ivan Petrák a Petr Sýkora)
umírá, tentokráte zády k publiku, Orozovičův Thybalt. Oba mrtvé si jako
legendární pištec z Hamelnu odvádí na klarinet hrající otec Lorenzo
(Jiří Sedláček).
Při letošních chladnějších letních nocích publikum s prokřehlou
herečkou soucítilo téměř fyzicky. Okřídlená scéna fatální smrti
mladých milenců je tedy ozvláštněna netradičním – byť z hlediska
použitých prostředků jednoduchým – efektem, který je zároveň něžný
i krutý.
Po přestávce už naplno odsýpá stroj smrti. Fraškovité scény, kdy se
Romeo ukrývá za majestátní postavou a pod sutanou dobromyslného mnicha nebo
kdy mu s Julií dokonce sahá na zadek, jsou pasé. Lékárník (František
Večeřa), od něhož Romeo kupuje prudký jed, je zobrazen temně, v podobě
muže s černou kápí, která mu skrývá obličej. Zpod ní se ozývá
slizký hlas. Také mrtví Merkucio s Thybaltem se v tragické části ještě
vrátí coby přízraky a mementa smrti.
Překvapením – a podle šumotu v publiku nejen mým – bylo trojí
polévání Kapuletovic hrobky vodou při Juliině pohřbu. Z podhledu, který
má v amfiteátru většina diváků, není zřejmé, kam se tekutina přesně
dostává; jako možné vysvětlení se vkrádal jakýsi méně známý
pohřební rituál. Později, když je u hrobu Romeem přistižen pozůstalý
nápadník Paris, který je utopen v díře hrobu, je to už zřejmé: Juliin
hrob je zároveň naplněnou vanou. Když se dívka po milencově sebevraždě
nečekaně vzbudí a vystoupí z fingovaného smrtelného lože, působí
v promočených šatech velice křehce. Při letošních chladnějších
letních nocích publikum s prokřehlou herečkou soucítilo téměř fyzicky.
Okřídlená scéna fatální smrti mladých milenců je tedy ozvláštněna
netradičním – byť z hlediska použitých prostředků jednoduchým –
efektem, který je zároveň něžný i krutý.
Ostravská inscenace putovala i do dalších míst Letních
shakespearovských slavností (Praha Brno, Bratislava) a je tomu dobře. Jako
výtvor umělců těsně spjatých s určitým, od centra odlišným místem je
v kontextu LSS ostravská inscenace Romeo a Julie dílem ojedinělým.
V Joskově překladu se Pavel Šimák a spol. kloní spíše k pokorné
interpretaci textu, kterou opírá o zručné a bezchybné herectví
celého – pro tuto příležitost složeného – souboru. Pokora ale
neznačí bojácnost: pozdně středověké kostýmy nevylučují
pestrobarevnost, vážnost se může prolnout s kejklemi a skotačením comedie
dell‘ arte, hrob nemusí být jen z kamene. Romeo a Julie však dokazuje, že
i cesta bez vodopádů crazy výstřelků a là Špinarovo Zkrocení zlé ženy
může nést ovoce.
PaS de Theatre, Ostrava
William Shakespeare: Romeo a Julie
Překlad: Jiří Josek
Režie: Pavel Šimák
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Eliška Zapletalová
Hudba: Pavel Helebrand
Hrají: Marek Holý, Tereza Dočkalová, Jan Hájek, Albert
Čuba, Tomáš Dastlík, Jitka Smutná, František Večeřa, Igor Orozovič,
Jiří Sedláček, Jan Fišar a další
Premiéra: 21. července 2010 na Slezskoostravském hradě
v Ostravě, psáno z reprízy 23. července 2011 tamtéž
Napsat komentář