Ostravské Divadlo Petra Bezruče má v sezoně 2008/2009 na repertoáru
dvě inscenace čerpající z prozaických předloh. Po vynikající divadelní
adaptaci románu Josepha Rotha Job uvedlo dramatizaci antiutopického románu
George Orwella 1984. Pro Orwella představoval rok 1984 vzdálenou budoucnost,
pro současné publikum znamená minulost. Téma manipulace s lidským
vědomím je však stále aktuální.
Pro zobrazení totalitní říše, v níž se všechno děje pod přísným
dohledem Ideopolicie, vládnoucí Strany a Velkého bratra, zvolil scénograf
Marek Cpin české reálie roku 1984. Úvodní scéna se odehrávala
v tělocvičně a jednotlivá cvičební nářadí znázorňovala dennodenní
cepování a plnění nesmyslných příkazů Strany. Ta usilovala o to, aby se
všichni lidé podřídili jejímu mocenskému postavení a dodržovali její
nařízení, aby nevybočovali z uniformního a nepřemýšlejícího davu.
Tuto snahu o stejnost a neměnnost v inscenaci podtrhovala jednotná
bělostná barva obličejů herců.
O systému společenského uspořádání začal pochybovat zaměstnanec
Ministerstva pravdy Winston (Jan Vlas) a jeho přítelkyně Julie (Sylvie
Krupanská). Snahou o proniknutí do tajů mechanismů, s nimiž nesouhlasili,
se lišili od ostatních lidí, kteří se nelogickému řádu slepě
podřídili. V nejpůsobivější scéně produkce si Winston s Julií
v relativním bezpečí přechodné skrýše z obličejů vzájemně smývali
bílou barvu. Její pozvolné odstraňování obrazně vyjadřovalo vymanění
se z nesamostatné masy ostatních lidí, smývání masek a obnažování
těla i duše. Jasně patrné bylo také erotické jiskření provázející
tento akt společného porušení pravidel a vydání se na zkázonosnou cestu
hledání nápravy.
Dění na jevišti v několika scénách doprovázela videoprojekce (jejím
autorem je Michal Puhač). Ve scéně, v níž se mluvilo o skutečnosti, že
Strana dokonale potře jakoukoli individualitu, přecházela do té doby
konkrétní projekce v abstraktní zrnění a nic neříkající šum a obraz
tak podtrhoval slovní sdělení. Videoart zachycoval také ankety natočené
v ostravských ulicích či úryvky z projevů diktátorů a
zprostředkovával pojítko mezi historií a současností. Nejčastěji však
zachycoval prostý, ale mnohovýznamový motiv ruky.
Ruka se stala leitmotivem
celé inscenace. Ruka představující kontakt i izolaci, dotyk i osamění.
Podaná ruka pomáhá, svázané ruce symbolizují bezmoc a ne nadarmo se
říká, že ruka ruku myje. Ruka hladí, ale může také začerňovat
nevhodné výrazy v tiskovinách a napomáhat přepisování
minulosti.
Dotekem ruky zkoumali
hlavní hrdinové i pozoruhodný předmět, těžítko s korálem, který jim
připomínal minulost bez všudypřítomných obrazovek, odposlouchávání,
strachu a tísně. Režisér Jan Mikulášek ponechal zobrazení této věci
pouze na herecké akci. Protagonisté těžítko imaginárně uchopovali do
ruky, otáčeli s ním, dotýkali se ho. Na projekci za nimi se přitom
promítal obraz lidských rukou, taktéž náznakově zkoumajících
neviditelný předmět. Režisér eliminoval zdánlivou nutnost konkretizace,
vzdal hold knižní předloze a umožnil každému z diváků, aby si tento
důležitý element příběhu představil po svém, tak, jak to dovoluje
četba knihy.
Byl život před Revolucí lepší než dnes?
Mikuláškova inscenace čerpá nejen z Orwellova románu, ale také
z české a světové historie. Zkoumá společenské zlo napříč staletími.
Postupuje od strastiplné Hitlerovy nadvlády přes čtyřicetileté období
totality v naší zemi až k ryze současným hrůzyplným událostem
v iráckých věznicích. Tyto obrazy na sebe narážejí a dráždí divákovo
svědomí otázkou, jak rychle zapomínáme na křivdy, které se staly?
Také promítané
ankety nastavují zrcadlo pokřiveným charakterům. Tento zcizovací prvek
ruší divadelní iluzi a znesnadňuje divákům návrat ke sledování
příběhu na jevišti. Pozorování reakcí lidí zodpovídajících otázku,
zda bylo před revolucí roku 1989 lépe, je samo o sobě zajímavým
sociologickým experimentem. V kontextu Orwellovy antiutopické vize systému,
který bezmezně ovládá člověka, z tohoto exkurzu do myslí „obyčejných
lidí“ běhá mráz po zádech.
Režisér Mikulášek se nevyhýbá ani dalším prostředkům, které
diváka vytrhují ze sledování jednotné příběhové linky. Zpomalený pohyb
a opakování zdůrazňují ubíhání času stejně jako klepání holí
o zem, jež přechází v neustávající tikot hodin. Na divadelní iluzi
upozorňuje také asynchronita akce a jejího slovního popisu.
První česká
dramatizace románu 1984 nevšedně interpretuje postavu trýznitele O´Briena.
Díky tomu, že ho hraje žena (Kateřina Krejčí), stává se O´Brien
bezpohlavním stvořením, které se nezastaví
před ničím.
Atmosféru strachu, sledování a zaznamenávání každého pohybu umocňuje
light-design. Bodový reflektor klouže po stěnách a jeho slídivý kruhový
výřez efektně evokuje jak přísně střežené vězeňské zařízení, tak
všudypřítomnou obrazovku patřící Velkému bratrovi.
Jan Mikulášek se podílel také na výběru hudby. Scénu plnou násilí
doprovází spartakiádní píseň Poupata, závěrečné video-defilé
nejhrůznějších dějinných diktátorů podbarvuje beatlesovská skladba All
You Need Is Love. Songy mohou diváka iritovat, zamezují mu však setrvávat
v pohodlné lhostejnosti. Schválnost? Kýč? Možná, ale pro kontrast nemohl
být výběr lepší. Humorný nadhled zveličuje zákeřnost
společenského zla.
Několik vrstev této zneklidňující inscenace naléhavě nutí
k aktivnímu rozkrývání významů, pouhé přihlížení bez emocí je
nemožné.
Divadlo Petra
Bezruče:
1984
Autor: George Orwell
Režie a hudba: Jan Mikulášek
Výprava: Marek Cpin
Dramaturgická spolupráce: Zuzana Mildeová
Videoart: Michal Puhač
Premiéra: 21. března 2009 (psáno z premiéry)
Účinkují: Jan Vlas, Sylvie Krupanská, Kateřina Krejčí, Jan Vápeník,
Tomáš Dastlík, Přemysl Bureš, Tomáš Krejčí, Tereza Vilišová,
Lukáš Melník
Napsat komentář