Nevím přesně, proč to tak je. Chcete-li si něco zjistit o režisérce Haně Burešové, ve výsledku toho zase tak moc nenajdete, ani slušný delší životopis ne – deset řádků a konec. A to je škoda, alespoň já si myslím, a tak místo lítostivých plků v divadelním baru jednám. A výsledek máte právě před sebou.
Je z Prahy. Tak co zatraceně dělá v téhle rubrice? Moment, hned to vysvětlím… Je z Prahy, z Divadla v Dlouhé, ale i tak, zcela po právu, patří do Mimopražského rozcestníku. Jednoduše proto, že na sebe v poslední době – už poněkolikáté – upozornila skrze divadelní kus, který pohostinně režírovala v Městském divadle Brno. Po inscenacích Kamenný host aneb Prostopášník, Znamení kříže a Amfitryon přišlo na řadu drama Dmitrije Merežkovského Smrt Pavla I. Představitel hlavní role Erik Pardus si za ztvárnění postavy cara Pavla odnesl letošní Cenu Thálie, Cenu Alfréda Radoka a inscenace sama získala cenu Inscenace roku 2007. Tak to je snad už dostatečný důvod na to, abych se trochu rozepsala…
Hana Burešová je jednou z nejinvenčnějších režijních osobností pracujících v českém divadelním prostředí po roce 1989. Vytváří režie ojedinělé svou na jedné straně stylovou čistotou a na straně druhé prolínáním výrazových prostředků, stylů a žánrů v kompozičně složitých celcích. O její práci lze obecně říct, že vychází z přesné koncepce, která vzniká úzkou a aktivní spoluprací s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem.
Začátky
Narodila se 25. února 1959 v Praze. Během dospívání studovala opakovaným čtením stavbu příběhu, typické postavy a klišé starých dívčích románků známých jako červená knihovna. Skrze příbuzenstvo na Klatovsku a díla Boženy Němcové si našla blízký vztah k folklóru. Obojí se později projevuje v její režijní práci. Na základní škole založila se spolužáky divadlo Sundrop a spol., pro které psala hry, kde režírovala, ale kde také dala průchod svým hereckým ambicím a hrála většinu mužských rolí. Později navštěvuje dramatický kroužek, statuje a patří k pravidelným návštěvníkům výhradně Realistického divadla.
Adeptka režie a první kroky profesionálky
V roce 1979 je po maturitě na gymnáziu přijata na Divadelní fakultu pražské AMU, obor činoherní režie. Než nastoupila ke studiu, zahrála si ještě hlavní dívčí roli ve filmu Jiřího Menzela Báječní muži s klikou. Po premiéře je přesvědčená, že film svým výkonem úplně zkazila. Tady také končí jakékoliv její herecké aktivity.
DAMU absolvovala inscenací Hra lidová a ještě při studiu stihla zinscenovat na nově otevřené pražské scéně Klubu v Řeznické dva nepříliš známé texty, a to Výrobce bomb aneb Útěk srdce Anatola Sterna a Pěnkavu s Loutnou od Antonína Přidala. Již tehdy oba kusy v dramaturgii Štěpána Otčenáška, se kterým se poznali na konci jejího druhého ročníku a který se od té doby stal jejím úzkým spolupracovníkem a posléze i manželem. Klubu v Řeznické zůstala režisérka věrná i nadále. Pod značkou DDT (Družstvo divadelní tvorby) uvedla na sklepní scéně divadla inscenace Jeppe z kopečku, Strindbergovu Slečnu Julii a po návratu z mateřské dovolené ještě Žert, satiru, ironii a hlubší význam od Christiana Dietricha Grabbeho, a to společně s herci skupiny Sklep a Vpřed.
Ke své první pohostinské režii byla přizvána do Divadla J. Průchy Kladno – Mladá Boleslav. Uvedla tam text Jiřího Šotoly Možná je na střeše kůň. Následně vytvořila v Činoherním studiu v Ústí nad Labem inscenaci My tě tu písničku naučíme (Medzivojnový muž) a režírovala v pražském poetickém divadle Viola hru Josefa Kainara Ubu se vrací.
První angažmá
V roce 1988 přijala režisérka stálé angažmá v Divadle Jaroslava Průchy (později přejmenováno na Středočeské divadlo) Kladno – Mladá Boleslav. Zde zakotvila na následující čtyři roky.
Vrcholem tohoto období byla inscenace – činoherci zahraná a zazpívaná opera, za kterou obdržela Cenu Českého literárního fondu Lazebník sevillský.
S promyšleným nepokleslým repertoárem dokázalo divadlo úspěšně získat publikum a přitom nepřistoupit na vnějškově líbivou a podbízivou dramaturgii, kterou často volí do svého repertoáru regionální divadla, aby se „zavděčila“ divákovi a dostala ho tak do svého hlediště. Pak ale namísto snahy o „vyšší“ repertoár – snažící se pojmenovat svět kolem nás – suplují funkci povrchní a spotřební televizní zábavy.
Z regionu do metropole
V roce 1992 je Burešová vyzvána pražským divadlem Labyrint k pohostinské režii. S dramaturgem Otčenáškem zvolili a připravili v Československu doposud nehranou hru Cristiana Dietricha Grabbeho Don Juan a Faust, ve které se dramaticky střetávají dva archetypy světové kultury: svou duši ďáblu upisující Faust, hrál ho Miroslav Táborský, a bezcharakterní svůdník a lamač srdcí Don Juan v podání Karla Rodena. Během přípravy bylo Burešové i Otčenáškovi tehdejším ředitelem divadla, režisérem Karlem Křížem, nabídnuto angažmá, které přijali, a společně se svým příchodem do Prahy přenesli ze Středočeského divadla Kladno – Mladá Boleslav i inscenaci Lazebníka sevillského. Pražské obnovení této inscenace a premiéra hry Don Juan a Faust zaznamenala velký ohlas jak u kritické obce, tak u diváků. Don Juan a Faust je kritiky zvolen inscenačním počinem roku a získává tak Cenu Alfréda Radoka. Ovšem tento rok Burešová boduje nejen na první příčce této prestižní ankety, ale obsazuje rovnou všechny tři „medailové“ pozice. Pomyslné druhé místo získal Lazebník sevillský a třetí inscenace zapomenutých aktovek Františka Ferdinanda Šamberka Boucharón – Já mám příjem!.
Další premiérou v Labyrintu byla v Čechách do té doby nikdy neuvedená hra Thomase Stearnse Eliota Vražda v katedrále a pro „posílení“ návštěvnosti následovalo nastudování nové verze – Burešovou a Otčenáškem upravené – komedie Jaroslava Žáka Škola základ života. Po konfliktu s vedením divadla, který vyústil v nepříjemnou kauzu, odchází Burešová a Otčenášek společně s několika herci z angažmá, opouštějí jistotu kamenného divadla bez reálným představ, co bude dál.
Na „volné noze“
Šest herců, ke kterým se posléze přidali ještě další dva, dramaturg a režisér bez střechy nad hlavou. Ti všichni a jejich ambice dělat divadlo – nejdůležitější bylo nepřestat pracovat. V tomto nejistém období Burešová pohostinsky režíruje Zázračného mága v Národním divadle v Praze a tamtéž, ale na scéně Stavovského divadla, operu Rigoletto. Společně s herci, kteří s ní opustili Labyrint, inscenuje, za podpory pražského Divadla Na zábradlí, kde se představení reprizuje, vlastní a Otčenáškův scénář komedií a textů komedie dell‘arte Létavý lékař aneb Proměny Harlekýnovy.
Konečně zase doma – zrození Divadla v Dlouhé
V roce 1995 vypsal Magistrát hlavního města Prahy konkurz na Divadlo na Starém Městě, dříve Divadlo Jiřího Wolkera s výhradním zaměřením na dětského diváka. Do konkurzu vstoupili, a posléze ho i vyhráli, Burešová se svou tvůrčí skupinou společně s režisérem Janem Bornou, který s sebou přivedl svůj tehdy již velmi úspěšný soubor z Dejvického divadla . Tímto spojením vzniká nejenom ojedinělá herecká skupina, ale i svou pestrostí zajímavá, velmi široce a velkoryse rozvržená koncepce divadla, odvozená od spojení dvou režijních osobností, která počítá jak s uváděním malých kabaretů, tak plánuje i velké celosouborové inscenace.
V přejmenovaném Divadle v Dlouhé se obnovují Burešové inscenace Lazebník sevillský, Škola základ života, Don Juan a Faust a Létavý lékař aneb Proměny Harlekýnovy. První její nově nazkoušenou inscenací je Konec Masopustu dramatika Josefa Topola. Miroslav Táborský získává za ztvárnění postavy Jindřicha Cenu časopisu SAD a firmy Schering-Plough za mužský herecký výkon roku 1997. Úspěch zaznamenává i inscenace Velkolepý paroháč v hlavní roli s Karlem Rodenem.
Velkým diváckým úspěchem divadla s kladnou odezvou u kritiky se stala inscenace dramatizace fantasy knihy Terryho Pratchetta, který sám jedno z představeních navštívil, Soudné sestry pod názvem Soudné sestry (celá Plocha jest jevištěm). Cenu časopisu Svět a divadlo za ženský herecký výkon roku 2002 získala Marie Málková za postavu Varvary Petrovny Stavroginové v Burešové inscenaci dramatizace románu Fjodora Michajloviče Dostojevského Běsi.
Byli jsme před povodněmi, budeme i po nich!
V srpnu 2002 zdevastovaly povodně celý prostor Divadla v Dlouhé, včetně téměř veškerých kostýmů a dekorací. Vedení divadla se i přes krizovou situaci snažilo nepolevit z vytyčených cílů a naplánovalo – za pomoci ostatních pražských scén, které existujícím inscenacím nabídly azyl k reprizování – „běžný“ provoz divadla. Burešová nazkoušela na scéně Švandova divadla českou dramatickou novinku Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou Samuela Königgratze.
Zpět na zrekonstruované scéně Divadla v Dlouhé pak inscenuje Goldbergovské variace a Lháře. Za ztvárnění hlavní role Lelia získal Jan Vondráček Cenu časopisu Svět a divadlo za mužský herecký výkon roku 2005. Jako pokračování oblíbených Soudných sester lze považovat dramatizaci Pratchettovy knihy Maškaráda, která byla Burešovou uvedena pod názvem Maškaráda čili Fantom opery. Dalším náročným textem, který režisérka inscenuje je Senekovo drama vášně Faidra v novém překladu Evy Stehlíkové a v hlavní roli s Helenou Dvořákovou, která za tuto roli získala Cenu Alfréda Radoka. Prozatím poslední režií Hany Burešové na prknem Divadla v Dlouhé je Experiment francouzského dramatika Pierra de Marivaux.
Brněnská a jiná hostování
Od roku 2000 režisérka Hana Burešová pravidelně hostuje mimo svou domovskou scénu, a to i když, jak sama říká, nejraději pracuje se svým známým týmem.
První pohostinskou režií Burešové na Činoherní scéně Městského divadla Brno byla opera Kamenný host aneb Prostopášník, tento svůj dramaturgický objev nazkoušela režisérka již dříve se studenty alternativního herectví na pražské DAMU. Inscenace byla diváky a kritiky velmi kladně přijata. Získala na Grand festivalu smíchu v Pardubicích cenu Komedie roku 2003 a Cenu studentské poroty. Režisérka Burešová se od té doby vrací na hostování do Městského divadla Brno každoročně. V současné době pracuje na inscenaci nové dramatizace románu Tři mušketýři Alexandra Dumase st., premiéra je plánovaná na 13. a 14. září 2008.
Na scéně Kazaliště Marina Držiče v chorvatském Dubrovníku uvedla inscenaci hry Žebrácká opera a na scéně pražského Divadlo na Vinohradech drama Macbeth. Opakovaně pracuje v pražském divadle Ungelt.
Už by to asi stačilo aneb Subjektivní suma sumárum
Hanu Burešovou vnímám jako jednu z nejvýraznějších osobností současné režie a českého divadla vůbec. A také jako ženu, která obhájila své místo na poli divadla – více méně mužského světa. Jde o jedinou režisérku, která doposud obdržela cenu české kritiky – Cenu Alfréda Radoka – a o jednu ze tří režisérek v České republice, které aktuálně fungují jako kmenové režisérky a členky uměleckého vedení profesionálního repertoárového činoherního divadla (těmi dalšími mimochodem jsou Natálie Deáková v Činoherním Studiu v Ústí nad Labem a Hana Mikolášková v brněnském divadle Polárka).
Hana Burešová umělecky vede – společně s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem a režisérem Janem Bornou – pražské Divadlo v Dlouhé, které se od jiných odlišuje svým dobře promyšleným nepravidelným repertoárem. Najdeme tu, vedle inscenací vytvořených na základě klasického dramatu, i inscenace kabaretní, hudebně dramatické a dramatizace, které byly zinscenovány na podkladě beletristického textu. Nikdy ale nejde o inscenace bez invenčního autorského vkladu, a to jak interpretačního, tak i textového – abych pravdu řekla, zase tak často se to ve vodách českého divadla nevidí.
Pro zvláště zvídavé aneb Výběr českých divadelních režií Hany Burešové:
Divadlo J.Průchy Kladno- Mladá Boleslav, později Středočeské divadlo
Michael Frayn: Bez roucha
Friedrich Dürrenmatt: Play Strindberg aneb Tanec smrti podle A. Strindberga
Florimond Hervé, Henri Meilhac a Albert Millaud: Mam’zelle Nitouche
František Vodseďálek: Mojžíš
George Bernard Shaw: Člověk nikdy neví
Jaroslav Žák: Škola základ života
Pierre Beaumarchais: Lazebník sevillský
Labyrint-umělecké centrum na levém břehu vltavském
Christian D.Grabbe: Don Juan a Faust
František Ferdinand Šamberk: Boucharón/Já mám příjem
Thomas Stearns Eliot: Vražda v katedrále
Na volné noze:
Národní divadlo, Praha:
Pedro Calderón de la Barca: Zázračný mág
Giuseppe Verdi, Francesco Maria Piave: Rigoletto
Divadlo Na zábradlí, Praha:
Dle Moliéra: Létavý lékař aneb Proměny Harlekýnovy
Divadlo v Dlouhé, Praha
Josef Topol: Konec masopustu
Fernand Crommelynck: Velkolepý paroháč
Eugene Labiche: Sýr, sýr! aneb Lov na Havrany
Johann Nepomuk Nestroy: Opice a ženich
J.Vedral, H.Burešová, Š. Otčenášek: Obrazy z Francouzské revoluce
Terry Pratchett, Stephen Briggs: Soudné sestry
Fjodor M.Dostojevskij: Běsi
Samuel Königgratz: Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
George Tabori: Goldbergovské variace
Carlo Goldoni: Lhář
Terry Pratchett, Stephen Briggs: Maškaráda čili Fantom opery
Lucius Annaeus Seneca: Faidra
Pierre de Marivaux: Experiment
Hostování:
KALD DAMU:
Vincenzo Righini, Nunzato Porta: Kamenný host aneb Prostopášník
Divadlo Ungelt, Praha:
Frank Marcus: Jak vraždili sestru Charlie
Friedrich Dürrenmatt: Play Strindberg
Joe Penhall: Láska a porozumění
Divadlo na Vinohradech:
William Shakespeare: Macbeth
Městské divadlo Brno:
Vincenzo Righini, Nunzato Porta: Kamenný host aneb Prostopášník
Pedro Calderón de la Barca: Znamení kříže
Heinrich von Kleist: Amfitryon
Dmitrij S. Merežkovskij: Smrt Pavla I.
Napsat komentář