Nabitý festivalový program v sobě skrýval jistá nebezpečí –
současně probíhalo několik produkcí a bylo na divákovi, kterým dal
přednost a případně na kterých setrval. Stál jsem o to, dokoukat
i druhou polovinu představení v Divadle Petra Bezruče s názvem 1984,
jenže to už v dole Hlubina dohrálo Divadlo Na zábradlí Pískoviště,
a herci Národního divadla moravskoslezského Vladimír Polák a Petr Sýkora
se s Vendulou Novákovou (pod společnou značkou PaS de Theatre) chystali
zahrát svůj deset let starý dramatický kus Dva pod balkonem ve Veroně aneb
Cyrano, Hamlet a Julie.
Dva pod balkonem zasáhli diváky – nejen obrazně – a
to dýkou
Nezvyklé spojení tří shakespearovských postav v žádném případě
nemá tendence měřit se s velikostí legendárního dramatika. Jeho postavy
posloužily jako podklad pro vtipné a leckdy absurdní situace a hercům jako
mantinely k jejich tvorbě. Jarmareční divadlo, hrané pod širým nebem,
menším pódiem s obvyklou černou oponkou směřovalo k tomu, aby se
Shakespeara znalý divák odpoutal od své vážnosti a jednou se od srdce
zasmál. Bylo až obdivuhodné, jakým vědomým způsobem herci
s jarmarečním komediálním žánrem pracují. Tedy až na moment, kdy
rekvizita – dýka – odlétla do publika a málem zranila jednu divačku.
To je prohřešek, který by se profesionálům odpouštět neměl.
Norbert Lichý a Jiří Sedláček se literárně
vyprodali
Po jarmareční taškařici se diváci přesunuli do sprch. Tedy ne
k očistě, ale aby si v prostorách bývalých hornických sprch vyslechli
něco z literární a hudební tvorby dvojice herců Lichého a Sedláčka,
ikon ostravské divadelní scény. Atmosféru příjemného setkání podpořili
tím, že se svým vystoupením nijak nepospíchali. Ač byli již nachystaní,
posečkali, než se diváci občerství. Svůj absurdní humor servírovali tak,
jak leží a běží. Norbert Lichý se pustil například do parodie
údernických příběhů ze socialistických učebnic. S největším
úspěchem se setkal výčet projevů alkoholizmu podle profesí: metař je
nametený, kat sťatý, malíř má vymalováno apod. Seznam byl až nekonečný
a salvy smíchu s ním. Vlastně nešlo ani tak o obsah, ale o to, s jakým
potěšením a zalíbením jej pronášeli.
Nultý neznamená nulový, ale neopakovatelný
Letošní nultý ročník Dream Factory s sebou přináší kouzlo
rodícího se festivalu, jehož atmosféra je neopakovatelná. Diváci nesměle
zjišťují, co že to Dream Factory vlastně je, jaké a nakolik kvalitní
divadlo zde mohou vidět. Už napřesrok festival doporučí svým blízkým,
kamarádům a známým, takže organizátoři budou muset buď zvětšit
množství produkcí, anebo diváky s díky odmítat – některé prostory
totiž pojmou jen něco málo pod stovku diváků. Navíc díky letošní
pořadatelské zkušenosti vše proběhne s mnohem větší jistotou. Na druhou
stranu budou návštěvníci připraveni o nejistotu, o kolik minut se
produkce posouvají, jaký je současný skluz, či na co vlastně jdou. Však
i jeden druh vstupenek v dole Hlubina se jmenuje „Doufačky“ a s podobnou
nejistotou (zda se divák na představení skutečně dostane) si pohrává.
Bezpečnější proto je koupit si permanentku a setrvat hned na několik
představení – už jen proto, že běžný divák občas vůbec neví, na co
jde. V programu se střídají amatérští divadelníci se známými
divadelními domy formátu Divadla v Dlouhé či Divadla Na zábradlí. Lámat
proto po jednom nevydařeném diváckém zážitku hůl nad celým festivalem by
byla obrovská chyba.
Napsat komentář