Třetí den
přehlídky ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR přichystal svým
divákům skutečnou bombu. Dvě umělecky hodnotná představení inscenací
JOB v Divadle Petra Bezruče a Heda Gablerová Národního divadla
moravskoslezského. Kateřina Menclerová a Naďa Satková se zaměřily na
první jmenované představení. Diváci však odcházeli uchváceni také
z Hedy Gablerové. Oceňovali především výkon hlavní představitelky,
kostýmy a scénu. Ovace prý byly bouřlivé. Já mezitím ulicemi Ostravy
bloudil a katarzi od Bezručů se sebou si nesl.
Václav Bartoš
Národní divadlo moravskoslezské: Osidla smrti
Hra plná překvapivých zvratů učarovala dramaturgovi Národního divadla
moravskoslezského Marku Pivovarovi. Předvídatelná zápletka se následně
mění v neřízenou střelu, která v druhé půlce ještě několikrát
změní svůj spád a to, jak jsou karty rozdány. Pokračování
recenze Osidel srmti
Divadlo Petra Bezruče: Job
Příběh prostého člověka. Tak zní podtitul inscenace Job, která
vychází ze stejnojmenného románu Josepha Rotha dramatizovaného Martou
Ljubkovou. Přistoupíme-li na označení hlavní postavy Mendela Singera
v podání excelentního Norberta Lichého jako „prostého člověka“,
inscenaci pak rozhodně prostou nazvat nemůžeme. Pokračování
recenze inscenace Job
Bude Job nejlepší produkcí festivalu Ost-ra-var?
Publikum, znavené po několika dnech a nocích strávených ve víru
ostravské divadelní smršti, čelí při každém následujícím
představení nelehkému úkolu. Musí se vypořádat s nastřádanou únavou a
pokusit koncentrovat na další položku z pestrého divadelního menu. Pokračování
komentáře Nadi Satkové k Ost-ra-varu a Jobovi
Nekomprosině zasažen katarzí u Bezručů
O inscenaci JOB v podání Divadla Petra Bezruče bylo a bude napsáno
mnohé pochvalné hodnocení. Jistě kritika objeví i některé nedostatky.
Nechtěl jsem však teď napsat recenzi či reflexi představení. JOB se mě
totiž dotkl tak hluboce niterně, že přes očekávaný konec mi vyhrkly slzy
do očí, brečel jsem v několika málo závěrečných minutách jako malé
dítě, pofrkával a ze srdce si přál, aby k happy-endu přece
jen došlo.
Při následném potlesku jsem se k tleskání vůbec neodvažoval,
dohrávalo ve mně cosi, co se bez nadsázky může nazvat katarzí,
očištěním skrze emoce. Chtěl jsem ještě několik chvil zůstat tiše
sedět v publiku, sednout si s herci, být v jejich přítomnosti a mlčet.
Bylo ale hloupé sedět a netleskat. Nenapadlo mě tak nic lepšího, než že
jsem vstal a začal tleskat vestoje, abych vzdal hold jejich umění.
Především citlivá práce s pauzou, niternost sdělení a prožívaná emoce
mě zasáhly natolik, že můj nedostatkem spánku zasažený organismus pod
náporem emocionálního zážitku začal pomalu kolabovat.
Byl to stav blížící
se infarktu. Trochu mě to vyděsilo, protože bych nerad potlesk přerušil
zhroucením a případnými oživovacími pokusy.
Neznatelné příjemné brnění po celém těle postupně ovládlo všechny
moje údy, musel jsem si opět sednout, nadýchnout se, chvíli netleskat. Byl
to stav blížící se infarktu. Trochu mě to vyděsilo, protože bych nerad
potlesk přerušil zhroucením a případnými oživovacími pokusy. Uklidnil
jsem se tím, že po takovém uměleckém zážitku by bylo krásné zemřít a
dovršit tak v sobě jeho nesmrtelnost.
Napsat komentář