Když v Praze udílejí bezzubého Českého lva, v Ostravě kulminuje tvůrčí šílenství… naštěstí bez přítomnosti pozornosti celé naší malé české země. Kdyby tomu bylo naopak, všechno krásné a tak ostravsky jedinečné by mohlo totiž vzít za své, a to by byla dost škoda. To jako že jo, beze srandy…
Tak, jak neopakovatelně voní seno, právě upečený jablečný závin, čerstvé jahody, ulice po dešti, na sluníčku uschlé prádlo nebo rozkvetlý hyacint, právě tak specificky voní i město Ostrava na pomezí zimy a jara, v období, kdy se koná festival Ostravar. Ten odér se nedá popsat v několika málo větách, bylo by to krajně nedostačující, lze o něm ale říci, že ve vás vzbudí něco jako vzrušivé chvění. Chvění tvůrčí radosti, přitažlivosti a netuctové krásy.
Region rázovitý
O Ostravě se toho mimo Ostravu říká mnoho. Je to nesčetnými mýty ověnčené město. Prý kdysi slečnám slezly silonové punčocháče, když se nad ním dalo do deště. Prý jediné víno vyrobené z ropy je Ostravský kahan. Prý tam naleznete nejhlubší uhelný důl a největší bludný balvan. Prý se pivo Ostravar dá použít i jako odrezovač a hnojivo kořenové zeleniny. Prý, prý, prý… Nic z toho nemohu dost dobře potvrdit nebo vyvrátit. Jsou to drby, asi.
Ovšem po nejedné návštěvě festivalu Ostravar je nejméně jedna věc zcela jistá – divadlo tam je takovým divadlem, o kterém má cenu diskutovat. Divadlem netuctovým, novým, hledajícím, ale zároveň svévolně neexperimentujícím s kdečím jen proto, aby se experimentovalo. Divadlem soustředícím se na hereckou práci a přesnou režii. Divadlem, které se nebojí nových neověřených titulů ani začínajících divadelníků a které – namísto laciného a primitivního mazání medu kolem pusy – svého diváka stále zneklidňuje, vybízí ke konfrontaci a vyzývá k přemýšlení. Divadlem, co samo sebe ani své tvůrce systémově nevyžírá, co neúnavně vstupuje s publikem do dialogu a hlavně co vyvěrá z podstaty a originality místa.
12. ročník ostravského varu
Letos tomu bylo již po dvanácté, kdy Ostrava otevřela náruč a přijala do ní teoretiky i praktiky ze všech koutů nejen naší země. Ubytovna Pod mostem vítala účastníky divadelního maratonu neonovým – do tmy zářícím – nápisem Intim club, v klubu u Bezručů navařili čerstvou bramboračku s houbami, každý dostal svou tašku s programy i lístky grátis a celý Ostravar už téměř tradičně otevřela Janáčkova konzervatoř – tentokrát s Popraskem na laguně v režii Bedřicha Jansy.
Inscenace i všechno ostatní festivalové dění se – vedle tištěného zpravodaje, jehož pdf verze byla k dispozici na internetu – shrnovalo a glosovalo ve videožurnálu, který – promítán dokolečka ve smyčkách – vítal diváky před každým představením ve foyer jednotlivých divadel.
Tento rok bylo k vidění celkem čtrnáct plnohodnotných inscenací, nechyběly tři rozborové semináře a jako třešnička na dortu se mi jevilo setkání studentů divadelních věd, kde hlavním bodem programu byla otázka, co je a na co je divadelní věda? Zkrátka kdo absolvoval v pěti dnech vše (upřímně: já nee…), s tím rovnou na mramorový podstavec! Nebo do čekárny na psychiatrii? Jak kdo ráčí…
Díky rozdílnému směřování jednotlivých divadel a stylově naprosto odlišným inscenačním prostředkům, kterými se vyznačují nejosobitější ostravští režiséři (Lipus, Klimsza, Mikulášek, Krejčí a Klemens), se na poli ostravského divadla daří vytvořit fungující, navzájem se doplňující a provokující divadelní síť.
Čtyři nosné pilíře ostravského divadla
Národní divadlo moravskoslezské je čtyřsouborový kolos se třemi scénami (Divadlo Antonína Dvořáka, Divadlo Jiřího Myrona a Zkušebna Divadla Antonína Dvořáka). Tento rok jsem jeho inscenace: Matka (režie: Radovan Lipus), Nejstarší řemeslo (režie: Jiří Krejčí), Přelet nad kukaččím hnízdem (režie: Pavel Šimák) a Cabaret (režie: Peter Gábor) přijala sice jako nesporně nadprůměrné (zvláště pro herecké kvality souboru), ale ve své podstatě rozporuplné. Oproti ostatním divadlům jako by zde panovala dramaturgická nečistota, nevyhraněnost a nejasnost. U inscenací mi chyběl přesný výklad celkového směřování a pro diváka jasný srozumitelný klíč k pochopení jevištního dění. Po minulých ročnících, kdy na mě působil Herkules a Augiášův chlév (režie: Jan Mikulášek) nebo Žebrácká opera (režie: Piotr Tomaszuk) jako zjevení, mi tento rok přišlo, že se do stěn Národního divadla moravskoslezského vkradla nejistota. Jak jinak pojmenovat inscenační nijakost, na kterou u tohoto divadla nejsem zvyklá?
Vedle toho Divadlo Petra Bezruče letos pěkně „koplo do vrtule“. Uvedlo tři inscenace: Prolomit vlny podle filmového scénáře Larse von Triera (režie: André Hübner – Ochodlo). V tomto kuse na sebe, na svůj talent a nevšedně křehký šarm upozornila především herečka Silvia Krupanská, nová posila hereckého souboru. Dále pak byl k vidění jevištní experiment Should I Stay or Should I Go režisérského dua SKUTR a konečně Evžen Oněgin v přísně stylizované režii Jana Mikuláška. Právě poslední jmenovaná inscenace byla – pro mě – vrcholem festivalu, a to pro svou společenskou angažovanost a aktuálnost, pro stylovou čistotu, přesné ukázněné nekřečovité herectví a celkovou režijní sevřenost.
Charakteristikou Komorní scény Aréna je bezesporu maximální soustředění se na detailní hereckou práci, čistá režie a dramaturgie – tento rok zacílená na současnou světovou dramatiku. To platilo u všech tří kusů, které byly „přiloženy“ do letošního festivalového řádění: surově děsivá inscenace Pohřbené dítě (režie: Janusz Klimsza) s hostujícím Norbertem Lichým, Poručík z Inishmoru v bohužel nepříliš invenční režii Michala Langa a Goldbergovské variace (režie: Ivan Krejčí). V posledně jmenovaném jde dle mého názoru o vynikající dramatické dílo, ale také o prozatím v Českém divadle nepřekonanou výzvu.
Čtveřici hlavních nosníků ostravského divadla uzavírá Divadlo loutek Ostrava. Letos jsem viděla jen jejich nepříliš výraznou pohádku Jak švec Dratvička vysvobodil princeznu (režie: Robert Drobniuch). Inscenace Fidlovačka anebo Žádný hněv a žádná rvačka (režie: Václav Klemens) mi unikla. Nutno alespoň podotknout, že ta jednoznačně bodovala u redakce festivalového zpravodaje.
Suma sumárum
Na Ostravaru ve výsledku vlastně moc nejde, i když se o to všichni krkolomně snaží (a nakonec i já), hodnotit každou inscenaci jednotlivě, odděleně a nezávisle. Všechny totiž patří do prudké ostravské střelby, která vás zasáhne, a tahejte si pak jeden náboj za druhým z těla a přemýšlejte, který vás nejvíce zasáhl…! Nelze!
Prostě, jednoduše a zkrátka: Ostrava je městem, které lze dneska – se všemi plus i minus – bez bázně a začervenání se označit za pulzující centrum českého divadla. Je to tak! Kde jinde to tak vře? Kde jinde to tak bublá? Kde jinde umějí to divadlo servírovat jako krvavý steak a sněhovou pusinku zároveň?
Já osobně kopu za Ostravu, má to totiž cenu.
Galerie{gallery}nekultura07/divadlo/ostravar{/gallery}
Napsat komentář