Letošní ročník hradeckého festivalu Divadlo evropských regionů byl po
celých deset dní svého trvání protkán inscenacemi, divadelními projekty a
uměleckými výkony studentů a čerstvých absolventů pražské Divadelní
akademie múzických umění (DAMU). Z herců jmenujme například Pavlínu
Štorkovou, herečku Klicperova divadla a absolventku Katedry alternativního a
loutkového divadla (KALD), nominovanou dokonce na Cenu Thálie za roli Panny
Orleánské.
Velkým diváckým lákadlem bylo strhující představení nového cirkusu
La
Putyka Rosti Nováka a Malá smrt Adély Laštovkové Stodolové – obě
realizované s pomocí režisérského tandemu SKUTR. Podíleli se na nich
studenti a absolventi hned několika různých oborů – herectví, režie a
produkce. Jejich houževnatost byla obdivuhodná, neboť kvůli nepřízni
počasí dokázali během jediného dne rozměrnou scénografii La Putyky
přesunout do stísněného prostoru Divadla Drak a předvést tam alespoň
její upravenou verzi.
V Žižkových sadech pod starým městem, kde festival tradičně žije
divadlem nejvíce, vytvořily projekty umělců spjatých s DAMU další
centrum festivalového dění. Pražská Vosto5 zde již posedmé a současně
letos naposled vztyčila bývalý vojenský stan, přetvořený v Divadelní
Stand’art vybavený barem Čistá krása a tančírnou. Každý den žil od
raného odpoledne až do brzkých ranních hodin. Příští rok možná Vosto5
nepřijede vůbec, což by mnozí diváci nesli velice těžce, neboť by se
domů museli vracet už za tmy. Především by však byl festival ochuzen
o svou léty prověřenou a divácky hojně navštívenou součást.
Vedle Stand’artu stál se svým běloskvoucím šapitó nováček festivalu
VyšeHrátky – projekt studentů KALD a katedry produkce DAMU seznamující
nejmenší návštěvníky s historií naší země. Děti k poznávání
našich nejstarších dějin lákal na chůdách, s megafonem v ruce kníže
Václav (režisér Filip Jevič). Na koni – spíš plyšovém poníkovi –
jim kynul prezident Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk (Vít Maštalíř či
Tomáš Podrazil). Velký červený pytel s našitými tričky představoval
komunismus, který si děti musely obléct a vynést jako Moranu ven
z Československa. Forma hravého a poučného divadla, ražená
VyšeHrátkami, diváky zaujala, neboť tvořila nekonvenční alternativu
k často se pouze toporně pitvořícím odpoledním dětským představením
na letní scéně Klicperova divadla a v atriu Radnice.
Stranou na betonovém plácku, kde se minulé ročníky tyčilo obrovské
Chapiteau Divadla Continuo, stála letos zánovní karosa s nápisem Autobuf.
Byla přestavěná z vysloužilého linkového autobusu na mobilní divadelní
sál. Přední polovinu sedaček otočila scénografka Jitka Nejedlá směrem ke
středu, a dala tak vzniknout divadelní aréně s malým jevištěm. Toho, kdo
bedlivěji pročítal programovou brožuru Open airu, tedy off-programu
hlavního festivalu, upoutal právě onen záhadný název Autobuf ve spojení
s – festivalovému publiku neznámým – Divadlem Bufet. Nebylo vůbec
jasné, co od nich očekávat a zda nepřijeli do Žižkových sadů pouze
„bufetit“. Byl jsem překvapen, když na mě z karosy vykoukly známé
tváře absolventů KALD DAMU – Jitky Nejedlé, Petra Reifa, Jakuba
Folvarčného a Vaška Jelínka.
Své hradecké působení uvedlo Divadlo Bufet živelnými programovými
změnami. V podvečerních hodinách měl obvykle začínat Áčkový stan.
Jemu však v úvodních deštivých dnech hrozilo promoknutí, a tak jej
zastoupila šplouchající Plovárna, kterou Bufeťáci vytvořili podle
projektu Jitky Nejedlé. Je to ohromná krabice s otvory na obličeje, kterou
Reif – odměřeně vyhlížející, leč přátelský a povídavý –
pokládal čtyřem divákům-hercům na kolena. V rychlosti pak všem ukázal,
jak se Plovárna ovládá, a pobízel je ke hře. Uvnitř „plovárny“
propůjčili oni čtyři diváci svůj obličej loutce – prsaté či pupkaté
postavičce, s kterou druzí mohli různě hýbat a pomocí napuštěného
balónku třeba i čůrat do vody. Intenzita a hravost každé produkce tak
samozřejmě závisela výhradně na jejích účastnících. Představení
obvykle trvalo několik málo minut, a Plovárnu si tak stihla vyzkoušet
většina přihlížejících – já třeba hned několikrát za sebou a
uvnitř jsem si pořídil několik svých hezkých fotografií s bujným
poprsím.
Podobně interaktivní a intimní byl Áčkový stan, do jehož útrob se
vešel pouze jeden z herců Divadla Bufet s ne více než dvěma diváky. Na
jejich přání herec hrál pomocí rekvizit – zdánlivě nepotřebných
„bufeťáckých“ věcí. Jednou, když jsem procházel okolo Áčkového
stanu, vyprávěl právě Petr Reif dvěma malým dětem příběh, ve kterém
se zrovna zatáhla obloha… A náhle se ozval mohutný hrom! Reif v ruce
mačkal starou plechovku a přitom se „děsně“ mračil. Maminka venku se
trochu lekla, ale děti se smály.
To však píšu o odpoledních představeních. Většina těch večerních
se odehrávala uvnitř Autobufu. Divadlo Bufet si pro hradecký festival
připravilo premiéru autobusového site-specific projektu, inscenace Řídič.
V jejím úvodu nastupují diváci předními dveřmi jako do každého
linkového autobusu. Řídič (Petr Reif) vybral od diváků vstupné a
současně s každým nastupujícím prohodil několik slov. Na poslední
chvíli dovnitř naskočili dva další herečtí kolegové v rolích
zpozdilých cestujících (Jakub Folvarčný a Ivana Huspeková) a uvnitř pak
všichni tři „rozjeli“ zábavnou show s lehce mrazivým koncem.
Charakteristický pro jejich způsob herectví byl především akcent na
slovní vtip, cit pro pauzu v kontrastu s komickým přeháněním a
současně snaha o obecnější přesah. Svou autorskou inscenaci zaměřili
především na mezilidské vztahy – na základě dominance a
submisivity – během vzájemných řízení, kdy nebylo vždy (záměrně)
zřejmé, kdo právě třímá volant a kdo je „řízen“.
Některé z festivalových večerů vystupovala v Autobufu skupina se
záhadným názvem Střídmí klusáci v kulisách višní. Šlo o značku,
pod níž se skrývala trojice z Divadla Bufet – Reif, Folvarčný,
Jelínek – spolupracující s hudebníkem Davidem Hlaváčem. Jejich
pohotové reakce na momentální nápady, humor vyvěrající ze slov a hudby si
publikum získaly tak silně, že karosou cloumaly salvy smíchu stejně, jako
to o kus dál dokázali již protřelí Vosto5.
Stačilo jen několik festivalových dní a o Autobufu věděla podstatná
část hradeckých diváků. Divadlo Bufet do Žižkových sadů rozhodně
bufetit nepřijelo. A svými produkcemi na divadelní smeťák rozhodně
nepatří.
Psáno z festivalu Divadlo evropských regionů, 21.–30. června 2009
Publikováno v Divadelních novinách 14/2009, str. 14
Fotografie: Václav Bartoš
Napsat komentář