Režisér Arnošt Godflam uvádí na scénu divadla Reduta první české
provedení pěti Bernhardových aktovek nazvaných souhrnně Německý oběd.
Potýká se zde s tématem nacionalizmu ukrytým v obrazech ze života
německé a rakouské společnosti. Inscenace by možná nevyznívala tak
naprázdno, kdyby její tvůrci nezvýraznili pouze kabaretní stránku her, ale
pokusili se vystihnout také Bernhardův kritický záměr a sžíravý
sarkazmus.
Motiv nacionalizmu v některých scénách jen probleskuje a někdy se zdá,
že jednotícím tématem jsou spíše stereotypy hluboce zakořeněné ve
společnosti. Hned první aktovka je typickým obrazem života nejen německé,
ale i české domácnosti. Manželé v pokročilých letech spolu sice
sdílejí byt, jejich komunikace je ale omezena na ženin ječivý monolog a
mužova podrážděná gesta, kdy se snaží manželku odstranit z výhledu na
televizi, v níž dávají fotbal. Manželka žehlí, spravuje svému
partnerovi oblečení a vede nepřetržitou řeč, kterou její muž již vůbec
nevnímá. V ženině monologu se objevují xenofobní názory i vzpomínky na
to, že za Hitlera se měli všichni lépe. Klíčové věty však zcela
zanikají ve snůšce dalších slov, manželčin pronikavý hlas začíná být
navíc čím dál protivnější.
Časové určení aktovek není zcela jednoznačné. Scéna, v níž dvě
vesničanky vylepují nacistické plakáty, se odehrává ještě za války.
Další výstupy reflektují nedávné válečné události, jiná scéna
zobrazuje ale zcela současnou televizní soutěž, v níž však zaznívají
písně převážně z 80. let. Jednotlivé aktovky jsou tedy ukotveny
v různých časových pásmech, spojovat by je mělo společné téma.
Scénu tvoří bílé kulisy v pozadí, které jsou v několika výstupech
využity jako projekční plátno (proč jsou však promítány fotky afrických
domorodců před scénou sešlosti nacistické smetánky?) a několik dalších
rekvizit – ve dvou scénách je uprostřed jeviště stůl a kolem něj šest
židlí se svastikami na opěradlech, v dalších výstupech například postel
nebo jen několik židlí. Ani hudba netvoří výraznou složku inscenace.
Ozývá se většinou jen na začátku nebo na konci jednotlivých výstupů a
proměňuje se v závislosti na konkrétní situaci: u scény dvou
postarších vesničanek vracejících se z kostela zazní církevní chorál,
na večírku německé smetánky se společnost roztančí na latinskoamerickou
muziku. Pozornost se na hudební stránku zaměří spíše jen ve chvílích,
kdy je doprovázena živým zpěvem, například když slečna Monika na
začátku estrádní show zazpívá postupně několik popových písní, od
Patrasové „Chytila jsem na pasece žížalu“, přes ABBU a její „Money,
money, money“ až po „99 Luftballons“ německé zpěvačky Neny. Vrcholem
této scény je typická rakouská píseň i se závěrečným jódlováním.
Většina scén je však téměř bez hudebního doprovodu, hudba zazní spíše
jen ve chvílích přechodu k dalšímu obrazu. Celé představení se tak
soustředí jen na herecké umění, jež ale zcela selhává.
Hluchých míst je
v inscenaci mnoho. Herci jakoby čekají na smích a pozitivní reakci publika,
jíž se jim ale nedostává.
Většina hereckých výkonů je hodně přehnaných a působí až příliš
nepřirozeně. Obě vesničanky (Dita Kaplanová a Monika Maláčová)
nepříjemně protahují svůj hlas a podivně skáčou kolem srolovaného
plátna, o němž si myslí, že je to mrtvola. S hlasem pracuje i postarší
manželka v první scéně (Ivana Valešová) a promlouvá nepříjemným
„ječákem“. Také gesta jsou někdy příliš přepjatá. Ve scéně, která
představuje televizní estrádu, v níž moderátoři přehrávají zcela
záměrně, je tento herecký způsob vyjadřování ještě obhajitelný.
V ostatních výstupech vyvstává ale otázka, jestli se jedná o tak
špatné herce nebo je to režijní záměr. V inscenaci je také mnoho
hluchých míst, kdy herci jakoby čekali na smích a pozitivní reakci publika,
jíž se jim ale nedostává. „Vtipy“ jsou tu divákům servírovány
polopatě, většina však vyznívá naprázdno.
Vraťme se ale k dramaturgii (Dora Viceníková). Problematika nacionalizmu
se v kabaretních výstupech často ztrácí, hroty Bernhardova sarkazmu jsou
do značné míry otupeny. Inscenace v Redutě zobrazuje omezenost a
xenofobnost společnosti. Kritika není ale nijak ostrá, nepříjemného
tématu se jen lehce dotýká, aby se snad diváci, kteří se přišli do
divadla především pobavit, neurazili. Z inscenace tak ale zbývá jen
hříčka rádoby zábavných výstupů. Pro německy mluvící země je
problematika nacionalizmu stále hodně palčivá a vyrovnat se s ní
pokoušelo již několik poválečných generací. Stopy nacistické minulosti
pociťuje tamější společnost stále jako závažnou věc, o které je
třeba diskutovat. Bernhard svým dílem útočí na generaci svých rodičů,
která byla šíření této ideologie nápomocna. V českém prostředí se
však význam Bernhardových aktovek posouvá jinam, přestože i u nás bylo
nemálo kolaborantů, necítíme stejnou kolektivní vinu, jak tomu je
v německy mluvících zemích. Terčem kritiky nejsou již sami diváci, ale
německá či rakouská společnost, která je českému prostředí přece jen
trochu vzdálena. Kritika se tak zaměřuje více na stereotypy a přízemnost
lidí, která je společná všem západním kulturám, což by mohlo
přiblížit inscenaci českým divákům.
Problém je, že se
v Godflamově pojetí neposouvají jen významy, ale ztrácí se i Bernhardův
sarkazmus a z jeho ostré kritiky společnosti se stává jen
fraška.
V některých scénách je však nacionalizmus přítomen přece jen
silněji. Jedná se především o závěrečný výstup odehrávající se
uprostřed rodinného oběda, kdy je na stůl donesena polévka. Členové
rodiny se shromáždí kolem polévkové mísy, nahlédnou pod pokličku a
postupně v polévce nacházejí „nácky“ – nový prezident je nacista
stejně jako ten předchozí, nacionalizmus prorůstá nejen společností, ale
i napříč politickým spektrem. Otec to již nevydrží, vyskočí od stolu a
začne se rozčilovat, proč v každé polévce, kterou mají k obědu, musí
ostatní nalézt nácka. Požaduje nudlovou polévku a ne další naci-vývar.
Matka se rozpláče, že v celé zemi již není ani trocha jídla, natož
nudle, proto mají stále jen naci-vývary. A vlastně proč ne, když všichni
stejně vyrostli na národním socializmu? Chuť na nacistickou polévku
přešla už i ostatní členy rodiny, polévku na talířích zapálí a
postupně se rozcházejí, každý na jinou stranu. Jen dohořívající zbytky
naci-vývaru tu stále zůstávají, jako připomínka minulosti (?).
Závěrečná scéna je svým sdělením nejpůsobivější, režisér se tu
nesnaží zakrývat kritiku společnosti směšnými a rádoby zábavnými
výstupy. Kdyby podobně inscenoval i ostatní scény, v nichž se jasné
sdělení ztrácí, nemusel by výsledný divadelní tvar působit tak
nemastně, neslaně. Stále by sice nebyla zodpovězena otázka dramaturgického
výběru textu, představení by však mohlo působit alespoň ucelenějším a
smysluplnějším dojmem.
Národní divadlo v Brně, Divadlo Reduta
Thomas Bernhard: Německý oběd
Režie: Arnošt Goldflam
Dramaturgie: Dora Viceníková
Hudba: Miloš Štědroň
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Kateřina Bláhová
Pohybová spolupráce: Hana Halberstadt
Hrají: Vladimír Krátký, Ivana Valešová, Monika
Maláčová, Dita Kaplanová, Václav Vašák, Martin Sláma, Petr Panzenberger,
Erika Stárková
Premiéra: 23. října 2009, psáno z reprízy
29. prosince 2009.
Napsat komentář