Klasika + „Národní“ = nuda. Platilo a bohužel stále
platí – čím větší divadlo, tím menší experiment. Jak by pravil
matematik: „Máme zde nepřímou úměru, kdy s rostoucím X klesá Y a
naopak.“ Je to v podstatě patová situace. Východiska z ní existují,
ovšem každé z nich má určité mouchy. Činohra Národního divadla
v Brně se bohužel vydala cestou, kterou lemují trpící mrtvoly a mouchy
velikosti menších tryskáčů. Posledním nešťastníkem zmítajícím se
v příkopu je Oscar Wilde a jeho Ideální manžel.
Ať žije síla sugesce
Představme si modelového diváka. Za kulturou se vypraví zhruba jednou za
čtvrt roku a jeho jediným cílem je strávit příjemný večer, zapomenout na
práci, starosti, prostě takzvaně vypnout. Sedne tedy k počítači a klikne
na stránky Národního divadla Brno. Z nabízeného repertoáru okamžitě
eliminuje vše, co by mohlo, byť jen minimálně, vyžadovat větší
soustředění a přemýšlení, a zaměří svou pozornost na uváděné
komedie. Kritérium dalšího výběru se pak týká premiéry kusu. Je třeba
být obeznámen se současnými trendy – zvolí tedy nejnovější hru na
repertoáru. Poté, co klikne na příslušný název, se náš divák dočte,
že se jedná o mistrovsky napsanou konverzační komedii plnou brilantních
dialogů, jiskřivých slovních hříček a nečekaných zvratů, která dává
ideální příležitost skvělým hercům, jichž je v NDB plno. A máme tu
vítěze. Ačkoliv je téměř vyprodáno, jako zázrakem se ještě dvě
poměrně slušná místa našla. Nezbývá nic jiného než oznámit radostnou
zvěst své drahé polovičce a těšit se.
Krutá srážka s realitou
Nadešel den D a náš modelový divák usedá do hlediště. Scéna je
uzavřena oponou, je vidět pouze rudé sukno přes forbínu. Poté, co se
v sále setmí, začne hrát hudba a je slyšet zvuk stahované látky. Scéna
se rozsvěcuje a z propadla forbíny, které bylo předtím kryto suknem,
vyjíždí asi 15 keramických záchodových mis a dvě dívky. „Začíná to
dobře“, pomyslí si divák a pohodlněji se uvelebí v křesle. Teď ještě
netuší, že právě zažil první, ale bohužel také téměř poslední
z originálních a zajímavých okamžiků celé inscenace. Místo slibovaných
„nedostižných ohňostrojů brilantních dialogů“ se mu dostane fádních
rozhovorů táhnoucích se jako horký asfalt a asi tak stejně vtipných,
slibované zvraty sice proběhnou, ale utlučeny nekonečnými dialogy se tak
nějak mihnou, aniž by se staly nečekanými, a avizované herecké výkony se
pro jistotu nedostaví vůbec. Po dvou hodinách a dvaceti minutách odchází
divák z divadla sice odpočinut, protože svou mysl mohl bez okolků nastavit
na úsporný režim, ovšem zcela nepobaven a tudíž nikterak nadšen.
Popravdě… „Kdybych si to doma přečet, tak si ušetřím cestu i peníze
a vyjde mi to téměř nastejno“, běží mu hlavou při cestě domů.
Kouska srdce nemá… Ale kouska snad přece
Režisér inscenace Jakub Maceček zvolil pro zpracování hry poněkud
schizofrenní přístup. Text i reálie zůstávají věrny předloze, kdežto
scéna a kostýmy jsou pojaty v moderním duchu. Pravidelný návštěvník
Mahenovy činohry si dokonce nemůže nepovšimnout jisté podobnosti
s kostýmy a scénou Královny Margot. Prostorově výrazné sukně
z průsvitného materiálu (pod kterými je vidět spodní kalhoty), jež
vytvářejí svým tvarem na těle dam dojem, že před vámi stojí z poloviny
neviditelný kentaur, fraky s průsvitnými zády… Jednoduše pojatou scénu
tvoří pouze rudý koberec a na točně umístěný bílý kvádr –
z jedné strany bílá stěna, z druhé rozdělen na obdélníky na kterých
se po nasvícení objevuje nápis The Shit, jež má pravděpodobně naznačit
zhýralost člověka žijícího za takto označenou stěnou. Jakýsi scénický
rám pak tvoří keramické toaletní mísy objevující se v prvním a
posledním obraze (v poslední scéně jsou doplněny o gigantická
splachovadla visící bez jakéhokoliv dalšího účelu nad scénou). Co tím
chtěl režisér říct, je těžko hádat, poměrně neodbytně se však
podsouvá „poetická“ myšlenka „mísou to začalo, mísou to
i skončí“.
Nedá se ale říct, že by ve hře nebyly zajímavé momenty. Během dvou
hodin máme možnost vidět celkem dva. Prvním je scéna „psaní dopisů“.
Na točně jsou před i za bílým kvádrem umístěny psací stoly. Na jedné
straně jsou stoly v domácnosti Roberta Chilterna (Martin Sláma), kde on
píše svůj proslov do parlamentu a jeho žena lady Chilternová (Klára
Apolenářová ) zatím blíže neurčený dopis, na straně druhé se nachází
pracovna vikomta Goringa (Petr Bláha). Zde píše dopisy Goring a jeho bývalá
snoubenka lady Cheveleyová (Jana Štvrtecká). Po doznění dialogu se dá
točna do pohybu a střídavě tak umožňuje pohled od obou pracoven.
V Goringově pracovně se téměř nic nemění, oba zúčastnění sedí
u svých stolů a píší. Robert Chiltern při každém „příjezdu“ na
scénu zmačká právě napsaný list, odhodí ho a začne znovu, jeho žena
nejprve dopis píše a posléze si ho po sobě čte sedíc v různých
pozicích na stole. Celé dění se odehrává za jemné hudby na potemnělé
scéně. Druhý zajímavý moment inscenace se dostavuje vzápětí. Jedná se
o scénu rozuzlení. Jsou přineseny tři mikrofony. Uprostřed stojí Goring,
po stranách dámy Chilternová a Cheveleyová. Potemnělé jeviště
osvětlují tři bodové reflektory laděné do fialova. Postavy začínají
postupně předčítat – vyprávět své verze skutečnosti a vytváří tak
konečně ucelený obraz minulosti. Obě tyto scény mají v sobě cosi až
hypnotického, co diváka vytrhne z letargického zírání a přiměje ho
znovu soustředit pozornost. Bohužel však po několika nadějných minutách
přichází opět monotónní stereotyp.
A v hlavní roli…?
Již podle plakátů si všímavý divák domyslí, že hlavní postavou hry
bude Martin Sláma v roli Roberta Chilterna. Pochyby se však dostaví ve
chvíli, kdy se na scéně objeví Petr Bláha. Jeho podání povrchního a
samolibého vikomta Goringa totiž na sebe strhne veškerou pozornost. Ve své
podstatě je to právě on, kdo je centrem celého dění, ale hlavní myšlenka
hry se přece jen týká chování a charakteru Roberta Chilterna. To se
bohužel poněkud ztrácí na pozadí událostí vztahujících se ke Goringovi.
Petr Bláha je tak v podstatě tahounem celé inscenace a ostatní mu pouze
vytváří herní pole.
Ačkoliv Mahenova činohra nejdenou dokázala, že je schopna produkovat
kvalitní inscenace, v letošní sezoně zatím příliš neboduje.
Národní divadlo, Brno
Oscar Wilde: Ideální manžel
Režie: Jakub Maceček j.h.
Překlad: J. Z. Novák
Úprava: Martin Kubran,Jakub Maceček
Dramaturgie: Martin Kubran
Scéna: Miloslav Fekar j.h.
Kostýmy: Eva Jiřikovská j.h.
Hudba: Mario Buzzi j.h.
Hrají: Vladimír Krátký, Petr Bláha, Martin Sláma, Petr
Rakušan, Ondřej Mikulášek, Bedřich Výtisk, Klára Apolenářová, Dana
Pešková, Sandra Riedlová, Tereza Groszmannová, Erika Stárková, Jana
Štvrtecká, Veronika Gidová j.h., Silvia Soldanová j.h.
Premiéra: 18. ledna 2009 v Mahenově divadle
Napsat komentář