Studenti berlínské soukromé školy divadelního a filmového herectví
Reduta se nezdráhají naložit na svá bedra interpretačně těžkou antickou
tragédii. To není v daném kontextu zrovna běžné. Smělost ovšem může
být dvojsečná. Na jednu stranu burcuje a je nezbytná pro posunování
hranic, na druhou však hrozí nepříjemné zadrhnutí příliš velkého
sousta v krku. Inscenace Euripidova Oresta chce být především
přímočará.
Prázdná scéna nezatížená žádnými kulisami, na niž se dostává jen
nezbytné minimum rekvizit, vhání do centra divácké pozornosti čiré
herectví a způsob rozehrávání jednotlivých situací. Titulní role
mykénského prince byla poněkud překvapivě – a nemůžu se ubránit
dojmu, že spíše z personálních než uměleckých důvodů – rozdělena
mezi dvě ženy (v úvodní části Nadya Wittkopf, pak Sarah Graf). Taktéž
Orestova sestra Elektra je alternována (Valentina Luski, Malin Dodin).
V nepřehledných konfiguracích neustále přítomného a voicebandově
glosujícího chóru složeného ze samých žen slouží jako flexibilní
stigma mikina s kapucí; černou obléká recentní představitelka Oresta,
červenou pak Elektra. Toto vnějškové rozlišení by nepotřebovala snad jen
Sarah Graf, která – bohužel jediná z celého souboru – výrazně
překračuje úroveň (zatímního) adepta herectví. Na rozdíl od ostatních
mluví a jedná mnohem přirozeněji, její projev neprovází otravná
příchuť nadnášejícího sebepojetí „já jsem herečka“.
Jak jsem naznačil, archaický příběh je aktualizován pomocí
kostýmů – všechny z dam (ženské představitelky v inscenaci početně
dominují) mají na sobě moderní džíny a trička; a z Meneláa (Maties
Steinbach) a Tyndarea (Ian Hansen) se dokonce stali jacísi sovětští
(zahlédl-li jsem dobře jejich odznáčky) důstojníci. Jenže vytvořené
univerzální prostředí pomrkávající na diváka zmíněnými aktualizacemi
zůstalo pusté, téměř vzduchoprázdné. Kromě výše uvedené výjimky byla
patrná herecká nezkušenost – topornost v pohybech, přepjatost při
vyjadřování emocí, patos deroucí se do mluvního projevu… Tyto vroubky
bohužel ještě nafukovala statická režie Petera Wittiga, jehož obrazy de
facto jak začaly, tak skončily. Přestože některé z nich jsou svým
způsobem nápadité, jejich trvající strnulost je postupně devalvuje (viz
zamrzlá vstupní scéna Oresta ležícího v klíně Elektry, kdy vše končí
u nudné deklamace).
Základní nedostatky a nejasnosti bohužel těžko překryje kolektivní
nadšení souboru; i zprvu přející publikum se jimi brzy nechalo svést a
z tragédie se bez jakéhokoli záměru stala mávnutím proutku trapná
komedie. Diváci v průběhu představení bez rozpaků odcházeli, čemuž se
vzhledem k úrovni inscenace nelze divit. Někteří z mladých divadelníků
z jiných škol se podivnou a posléze úmornou atmosférou nechali strhnout
natolik, že nekolegiálně rušili tápající a topící se herce svými nijak
netlumenými sarkastickými průpovídkami. Ale to byl až následek, nikoli
příčina…
Reduta Berlin, Schauspielschule fur Theater und Film
Euripides: Orestes
Režie: Peter Wittig
Scéna a kostýmy: Peter Wittig a kolektiv
Foto: Pavel Nesvadba – http://www.photonesvadba.com/
Hrají: Lisa Blaschke, Malin Dodin, Mandy Feil, Sarah Graf,
Fenja Langholf, Valentina Luski, Veronica Naujoks, Amarilis Pena Medina, Nicole
Rehfeld, Nadya Wittkopf, Ian Hansen, Mathias Steinbach
Délka představení: 90 minut
Jazyk představení: němčina
Psáno z reprízy 7. dubna 2010 – provedení v D. Bolka
Polívky na Mezinárodním festivalu divadelních škol Setkání /
Encounter 2010
Napsat komentář