Po několikaleté odmlce se na repertoár ostravské Komorní scény Arény
dostala na kost regionální hra. Od dob Lipusovy nezapomenutelné Průběžné
O(s)travy krve (derniérované po desetiletém uvádění v roce 2004) se sice
v severomoravských divadlech inscenace věnované tamějšímu kraji objevují
poměrně hojně (Z deniku Ostravaka, Bezruč?!, Těšínské niebo aj.),
zkušený arénovský soubor se však své další příležitosti dočkal
teprve nedávno. Dal mu ji svou novou hrou dramaturg Tomáš Vůjtek.
Při psaní textu s magickým názvem Brenpartija se Vůjtek opřel
především o „národopisnou“ prózu Věnceslava Juřiny Zpráva o státu
Halda. Inspirován tímto ošlehaným ostravským autorem píšícím o ještě
ošlehanějších lidech se Vůjtek zaměřil na vylíčení života
moravskoslezských bezdomovců obývajících zpustošená místa kolem tzv.
hald (uměle vytvořených hlušinových kopců a vrchů, jež jsou vedlejším
produktem důlní těžby). Předkládá drobnokresbu tvrdých a zároveň
svérázně citlivých lidí, již se z různých důvodů propadli na
společenské dno a setkali se na periferii. V několika desítkách
žánrových obrázků a mikropříběhů představuje nezáviděníhodný,
avšak svým způsobem romantický život několika „podezřelých
individuí“.
V hereckém ztělesnění těchto živlů excelovala mužská část
arénovského souboru. Protagonistům se podařilo odkoukat rázovitost typů,
jež se – jak mohu potvrdit – dodnes pohybují v příslušných
lokalitách, a vytvořit tak nezaměnitelné figurky vzbuzující soucit
i sympatie. Ferda Prokop (Josef Kaluža), Franta Vyvial (Vladislav Georgiev),
Jozef (Albert Čuba), Lojza Bujok (Marek Cisovský), Venca (Michal Čapka),
Škuta (Pavel Cisovský j. h.) sice dvakrát moudrosti nepobrali a pro nějaký
ten přestupek či hříšek nejdou daleko, zato jsou ale lidmi ryzími,
nepřetvařujícími se a pro svou lásku ke svobodě svým způsobem také
obdivuhodnými.
Sociální začlenění (resp. nezačlenění) hrdinů je čitelné už
z jejich kostýmů (Marta Rozskopfová). Ty podtrhují evidentní zaměření
inscenátorů na člověčinu v nich – každý z protagonistů ze svých
ošuntělých, nesourodě poskládaných šatů doslova září. Jednotlivé
postavy jsou výrazně poznamenány i fyziognomicky a pohybově – mnoho
z nich trpí stařeckými neduhy – bolí je zuby, kašlou (doslova
chrchlají), zasekávají se jim údy, kulhají (hluboko shrbený se o holi
belhá i potutelný prolog a veršující glosátor děje Švenda v podání
režiséra inscenace Janusze Klimszy).
Máš co jíst – máš, máš kde spát – máš, máš co chlastat –
máš, tak drž pysk.
Chlapi, kteří po hektolitrech popíjejí malinovkou obarvený denaturovaný
líh (nazývaný hubičková či bren), jsou – navzdory svým nekonformním
povahám – podivuhodně svorní a loajální ke svému „státu Halda“.
Vytvořili si dokonce jeho organizaci s voleným zastupitelstvem v čele se
starostou Ferdou, jenž vládne v duchu své všeobjímající teze
(pronášené samozřejmě důsledně krátce a s patřičným důrazem na
předposlední slabice): Máš co jíst – máš, máš kde spát – máš,
máš co chlastat – máš, tak drž pysk. Starosta si mezi svými souputníky
dokáže vydobýt potřebnou autoritu; v této pozici je Josef Kaluža díky
své urostlé postavě, mužnému zevnějšku a silnému hlasu velmi
přesvědčivý.
Apel a atak vůči publiku není nikterak násilný a v kontextu hry vůbec
ne zbytečný; stává se dalším prostředkem, jenž nám hlouběji odhaluje
bezprostřednost, spontánnost a živelnost zobrazovaných postav.
První půle představení má větší spád. Herci se v duchu temperamentu
svých postav doslova vrhnou na obecenstvo, které adresně berou do hry –
několikrát osloví jednotlivce a nabídnou mu lahvinku šnapsu nebo uzeniny;
při jevištní prezentaci svého „národního divadla Halda“ dokonce
přímo vytáhnou diváka na scénu, kde mu nabídnou privilegované lože
v podobě starého křesla a na chvíli jej zapojí do akce. Apel a atak vůči
publiku není nikterak násilný a v kontextu hry vůbec ne zbytečný; stává
se dalším prostředkem, jenž nám hlouběji odhaluje bezprostřednost,
spontánnost a živelnost zobrazovaných postav. K výrazným rekvizitám
patří plechový barel, který je využíván jako extravagantní „spacák“
(ve vtipném výstupu obcování s přestárlou prostitutkou Majdalenou se do
něj kupodivu vměstnají dokonce tři osoby), jako stupínek pro starostovy
promluvy k davu či prozaicky jako lavička. Funguje tak v téměř idylicky
komponovaném exteriéru pod elektrickým vedením vinoucím se mezi
žloutnoucími stromy (scénografie Marty Rozskopfové).
Funkce i pojetí Venci a Vefy zůstávají pouze komediální a epizodické.
Nahlížením do soužití tohoto páru se hlavní linie osudů bezdomovecké
party dočasně přestříhává, přičemž přeryvy jsou poměrně ostré.
Brenparťáci už nejsou v druhé polovině inscenace tak jiskřivě
rozjívení jako na jejím začátku.
Dění po přestávce je o poznání pomalejší a pochmurnější. Větší
prostor je věnován procesu usazování nenechavého cikána Venci
v domácnosti dobrácké Vefy (Alena Sasínová-Polarczyk), pro jejíž
skrovný příbytek v dělnické kolonii je vyčleněna levá část jeviště
se stolem, postelí a nepřehlédnutelným obrazem Panny Marie. Otázkou je, zda
této dvojici není věnováno až příliš místa a času, neboť funkce
i pojetí Venci a Vefy zůstávají pouze komediální a epizodické.
Nahlížením do soužití tohoto páru se hlavní linie osudů bezdomovecké
party dočasně přestříhává, přičemž přeryvy jsou poměrně ostré.
Brenparťáci už nejsou v těchto pasážích tak jiskřivě rozjívení jako
na začátku, decimuje je totiž kosa Zubaté Barbory, metaforické smrti,
která je na jevišti personifikována dívkou v lidovém kroji krvavé barvy
(Tereza Cisovská). Tato postava, která doposud stála v pozadí a ze svého
sudu pouze nalévala žádaný alkohol, se čím dál tím dravěji zapojuje do
dění a zatěžuje životy sešlých mužů (někdy až příliš
polopatisticky a efektně si sedá za krk jednotlivým postavám, které se pod
její vahou hroutí, či jako vyvržená tekoucí rozžhavená struska zavaluje
a přikrývá neuprchnuvší nešťastníky). Zubaté Barboře také patří
mrazivá poslední slova inscenace, která pronáší přímo do publika –
v nich jako smrt potměšile předpokládá, že se „s námi nevidí
naposled“.
Inscenace bude zřejmě hlasitěji a srozumitelněji promlouvat k domácím
divákům, přespolní asi budou muset vynaložit mnohem větší úsilí, aby
pochopili některé krajově specifické nuance a porozuměli českopolskému
dialektu, ve kterém se hraje (což mi potvrdilo srovnání reakcí publika
řadového představení s poněkud chladnější odezvou provedení před
„importovanými“ diváky festivalu Ostravar). Brenpatija je však rozhodně
inscenací s nezapomenutelnou barvou, chutí i vůní a má perspektivu se
podobně jako Průběžná O(s)trava krve udržet na repertoáru
vícero let.
Komorní scéna Aréna, Ostrava
Tomáš Vůjtek – Brenpartija
Režie: Janusz Klimsza
Scéna a kostýmy: Marta Rozskopfová
Hudba: Vladislav Georgiev
Hrají: J. Kaluža, V. Georgiev, D. Fialková, A. Čuba, M.
Cisovský, M. Čapka, R. Šmotek, A. Sasínová-Polarczyk, J. Klimsza, T.
Cisovská
Premiéra 31. října 2009, psáno z reprízy 25. února
2010 hrané v rámci festivalu Ostravar
Napsat komentář