Dramaturgický plán inscenací na sezonu 2008/2009 v Divadle Petra Bezruče
uzavřela premiéra původní hry Ivana Motýla a Jana Balabána nazvané
Bezruč?! Na osobnost slezského barda Petra Bezruče nahlížela z perspektivy
obecně lidské, historicky objektivní i legendárně romantizující.
Hlediska se organicky slévala a formovala mozaiku inspirovanou básníkovým
životem i dílem.
Hra Bezruč?! byla
ostravskému Divadlu Petra Bezruče, nesoucímu básníkovo jméno, ušita
na míru.
Historická fakta poetova života se v ní proplétala s přímými
citacemi i volnými asociacemi čerpajícími z Bezručových veršů.
Vladimír Vašek se na jevišti střetl se svým alter egem Petrem Bezručem,
pod jehož jménem napsal básnickou sbírku, která ho proslavila. Následný
zájem o jeho tvorbu, a ne o něj jako o člověka, možná způsobil
zahořknutí a postupnou rezignaci na psaní, hledání lásky i zapojení do
veřejného života.
Zdvojení titulní
postavy poskytlo nevšední náhled na možnou schizofrenní rozdvojenost duše
básníka, jemuž se život promítá do tvůrčí činnosti. Ukázková
interakce mezi představitelem Vladimíra Vaška (Jan Vápeník) a jeho alter
egem Petrem Bezručem (Lukáš Melník) kompenzovala přímočarost
metaforického zobrazení Vaškova přízraku jako bezrukého Bezruče. Postavy
Vaška s Bezručem jako by se navzájem hlídaly a ani na chvíli ze sebe
nespustily oči. Horlivou aktivitu Bezruče jako démonického pokušitele a
iniciátora tvorby trefně vyjadřovaly prudké agresivní pohyby a rychlé
změny polohy těla.
Méně plasticky působily scény, v nichž se odvíjela linie Vaškova
sblížení s kelnerkou Marií Saganovou (Sylvie Krupanská). Prodlužované
pauzy mezi větami často neměly opodstatnění a kvůli nim se vytrácelo
dramatické napětí. Několik obrazů, v nichž tato dvojice postav
vystupovala, jako by se slilo v jeden, jelikož chybělo výraznější
odstínění jednotlivých situací. V těchto momentech režisér Martin
Františák nevhodně upřednostnil slova před hravou divadelností, která
dominovala ostatním částem inscenace.
V divadelně
přitažlivou se proměnila dříve literární postava Maryčky Magdonové.
Postava z básně, která se dostala do čítanek. Postava s předem danou
charakteristikou, která se přece nemůže změnit. Přesto se Maryčka
v podání Terezy Vilišové stala životnou figurou – neměla předem
nalinkovaný tragický osud, ale teprve se začínala shýbat pod přetěžkými
koly osudu. Opakovaný a zpomalovaný Maryččin skok do řeky za znění
básně Maryčka Magdonova linoucí se z reproduktoru předznamenával její
tragický konec. Tato notoricky známá čítanková četba se stala také
konzistentní součástí dialogů. Díky tomu, že verše postupně recitovalo
několik postav, nepůsobily pateticky či vyčpěle, ale jako upřímné
výkřiky souženého lidu.
Závěrečná píseň
v podání skupiny Magdon a Terezy Vilišové v roli Maryčky dovršila funkci
hudby jako odrazu mentality kraje.
Nejzdařilejší složkou inscenace byla dozajista hudba. Čas nutný
k přestavbám zpestřovala živá kapela písněmi, jež čerpaly
z Bezručových veršů. Dryáčnické (v dobrém slova smyslu) podání
rázných písní a jejich gradující rytmický doprovod účelně
korespondovaly se zobrazením krušného živobytí. Úsečný zpěv
připomínal strohou hornickou mluvu a provolávání sloganů stávkujících
davů. Strojový rytmus evokoval nekonečné údery nářadí v dolech.
Závěrečná píseň v podání skupiny Magdon a Terezy Vilišové v roli
Maryčky dovršila funkci hudby jako odrazu mentality i zvuků tvrdého kraje
trýzněného sociální nerovností a národnostním útlakem, o němž
Bezruč psal.
Scénická kompozice složená z více či méně navazujících obrazů
obsahovala výstupy různé kvality. Některé z nich se pohybovaly na hranici
málo uvěřitelného kýče („obživlá“ socha zlatého Radegasta, horník
louskající v šachtě Bezručovy verše), jiné se podařilo nezvykle
pointovat (Vaškova služba na poště rytmizovaná ťukáním psacích
strojů).
Přítomnost mnoha nepodstatných postav a celková nesourodost však
inscenaci neuškodily. Toto víření rozmanitých figur kolem ústředního dua
totiž připomínalo filmový postup, při němž hlavní postava nečinně
přihlíží rychle se měnícímu okolnímu prostředí. Podobně jako kolem
Vaška propluly dějiny dvou světových válek, několik režimů i láska.
Produkce připomínající kabaret by si bez obav mohla dovolit razantnější
ironické šlehy a provokativnější metafory. Z dramaturgického hlediska je
však Bezruč?! u Bezručů důkazem, že i nová česká hra může souznít
se svéráznou poetikou ostravského divadla.
Reportáž
pořadu České televize Divadlo žije!
Divadlo Petra
Bezruče
Jan Balabán, Ivan Motýl: Bezruč?!
Režie: Martin Františák
Dramaturgie: Marta Ljubková
Scéna: Jan Štěpánek
Kostýmy: Zuzana Přidalová
Hudba: Kapela Magdon
Hrají: Jan Vápeník, Lukáš Melník, Sylvie Krupanská, Tereza Vilišová,
Zdena Przebindová, Norbert Lichý, Jan Vlas a další
Premiéra: 8. května 2009 (psáno z reprízy 17. června 2009)
Napsat komentář