Barry je profesionální bavič, mistr svého oboru a populární celebrita.
Má svou vlastní úspěšnou televizní show a zdá se, že je na vrcholu sil.
Je to typický představitel světa šoubyznysu, přivyklý záři reflektorů a
červeným kobercům. S příznačnou lačností se o něj perou bulvární
novináři; dva z nich, Greg a Liz, se dokonce pod falešnou identitou
bankovních agentů vetřou do jeho blízkosti, aby na něm – s pochybným
ospravedlněním, že jednají ve veřejném zájmu – objevili něco
skandálního.
To se jim při Barryho ne zrovna svatouškovském způsobu života poměrně
snadno daří, přičemž se nezdráhají každý jeho sebemenší poklesek
patřičně zveličit a mediálně opepřit. Žurnalisté, kteří sami sebe
hrdě označují jako investigativní, svými nevybíravými difamujícími
útoky dokonce přispějí ke smrti Barryho ženy. Zarážející však je, že
Barry místo toho, aby před dotěrnými slídily dřív nebo později zabouchl
dveře, jejich přešlapy bohorovně toleruje, ba se s redaktory téměř
přátelí. Až příliš totiž podlehl pozlátku mediální slávy a zjevně
rád vidí své jméno a tvář na titulních stránkách novin a časopisů.
A co víc – nade vše má rád peníze. Svou oblíbenou větou „O jaké
částce se to bavíme?“ dokáže sebe i svou práci obratně prodat –
v dobrém i špatném smyslu.
Penhallova hra Bavič z roku 2004 uvedená Národním divadlem
moravskoslezským v české premiéře tedy přináší téma více než
žhavé. Na naší mediální scéně se v poslední době objevila řada kauz
(Tlustého vířivkou počínaje a Berlusconiho prázdninovou vilou nekonče),
které svou podstatou opět přiživily velký otazník vznášející se nad
hranicí novinářské etiky. Spousta tištěných, internetových či
audiovizuálních periodik pak tuto otázku implicitně nanáší dnes a denně.
V souvislosti s tím je na místě se ptát, zda se sedmá velmoc – jak se
médiím občas říká – může vždy zaštitovat tezí, že účel světí
prostředky. Penhallova hra kromě toho, že upozorňuje na zvráceně
hyenistickou povahu tzv. tvrdého bulváru, poukazuje i na další možný
rozměr problému. Jsou opravdu vždy objekty zájmu pofiderních (nikoli však
periferních) plátků a žurnálů onou nebohou štvanou zvěří? Neexistuje
mezi nimi nemalá skupina těch, kteří uměle rozdmýchávané „story“
potřebují pro prezentaci své osobnosti a svých (ne)výkonů a média proti
nim brojí pouze na oko? Nebude pak Barry, žijící s novináři navzdory
všem půtkám v jakési symbióze, spíše pravidlem než výjimkou?
Režisér Janusz Klimsza poměrně srozumitelnou hru a la these inscenuje
úsporně. Spolu s tvůrcem scény a kostýmů Davidem Bazikou postavy sice
zasazuje do snobsky nablýskaného prostředí, ale výsledný efekt není
přehnaně extravagantní. Kožená křesla, malý konferenční stolek,
červený koberec, pojízdný minibar a barevné reflektory vytvářejí
odosobněný interiér luxusního podniku, který je od hlediště oddělen
„nepřekročitelným“ provazem důvěrně známým z různých expozic.
Tento jednoduchý a zároveň výrazný scénografický prvek povyšuje vše na
jevišti do pozice neobvyklého, výlučného či dokonce vzácného úkazu.
Provazem vyřčené „Nedotýkat se!“ pak zvláště rezonuje ve vztahu
k hlavnímu aktéru dramatu, celebritě Barrymu.
Ve studiovém prostoru zkušebny NDM se Klimsza zaměřil na hodinářsky
precizní vedení herců a jejich civilní detail. K mírnému přehrávání
se v souladu se svou rolí občas uchýlí jen David Viktora, protagonista
excentrického baviče Barryho. Viktora, jehož je jeviště doslova plné,
svým pojetím značně obohacuje náhled na svou postavu tím, že se mu ji
daří exponovat jako nepříliš šťastného klauna. Zprostředkovává nejen
bavičův lesk, ale i jeho bídu. Kromě sebevědomého komika a
příležitostného lva sal6nů Viktora dokáže zmapovat i „odvrácenou
stranu měsíce“ – zákulisní tvář ztrápeného muže utápějícího se
v alkoholu a kokainu s vyvlastněným soukromím. Výsledkem je postava
morálně sice dost pokroucená, ale vzhledem k okolnostem jaksi pochopitelná.
Viktorovi solidně sekundují jeho jevištní partneři Renata Klemensová (jako
Liz) a Vladimír Čapka (Gregg), i když jejich pojetí „novinářských
psů“ je v podstatě figurkovité a měkké. Čapka si vystačí se svou
univerzální stylizací bohatě gestikulujícího, necharismatického
panáčka; Klemensová zase téměř nerozlišuje samotnou Liz a její
přestrojení v zástupkyni banky Jane, tedy masku, v níž se na Barryho
snaží vypátrat něco kompromitujícího. Výkony obou se tak v ozáření
Viktorovou energií zdají docela matné a mdlé.
Dramaturgovi NDM Marku Pivovarovi se podařilo vyhmátnout hru, která tne do
živého. Barryho problémy sice většina návštěvníků divadla na vlastní
kůži nikdy nezažije, Penhallova hra nicméně nenápadně naznačuje, že
svým zájmem o nižší novinářský žánr agresivitu jeho představitelů
povzbuzuje každý. Bavič je výstižnou kritikou cynických metod
senzacechtivých pisálků a krvežíznivých paparazziů a upozorněním na
mnohdy (možná zdánlivě) vstřícný přístup opačné strany bariéry,
která svým počínáním zvrácený svět bulváru do značné míry
legitimizuje. První čeští inscenátoři Baviče pak svojí interpretací
přidávají ke hře nemalý bonus – empatickou studii člověka nosícího
populární tvář.
Národní divadlo Moravskoslezské
Joe Penhall – Bavič (Dumb Show)
Režie: Janusz Klimsza
Překlad: Martin Preiss
Dramaturgie: Marek Pivovar
Scéna a kostýmy: David Bazika j. h.
Hrají: David Viktora, Vladimír Čapka, Renata
Klemensová
Premiéra 13. června 2009, psáno z reprízy
2. září 2009
Napsat komentář