Jobovy zvěsti u Bezručů

„Nebeskou sezonu“
v ostravském Divadle Petra
Bezruče zahájila premiéra divadelní adaptace románu Job rakouského spisovatele Josepha
Rotha. O dramaturgii a dramatizaci se postarala Marta Ljubková a na divadelní
prkna převedla příběh židovské rodiny emigrující do Spojených států
s nadčasovým poselstvím o Bohem zkoušeném člověku.

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Stvořil také rodinu učitele
Mendela Singera, pokoušenou ranami, které mohou postihnout každého z nás.
Nemají peníze, nejmladší syn se narodí postižený a štěstí jim
nepřinese ani strastiplná cesta za americkým snem.
Úvodní scéna
představuje postavy Singerových dětí a navozuje iluzi idyly: Šemarja (Tomáš
Dastlík) si hraje s papírovou lodičkou, Jonáš (Tomáš Krejčí) se
prohání na dřevěném houpacím koni a Mirjam (Sylvie Krupanská)
hopsá přes švihadlo. Zdánlivou harmonii naruší narození syna Menuchima
(Lukáš
Melník), který trpí nemocí diagnostikovanou jako epilepsie, ale
projevující se spíše jako autismus.

Lukáš Melník v téměř němé roli postiženého chlapce využívá
především gest a mimiky. Lísá se jako mládě, spíše zvířecí než
lidské. Pomalu a nemotorně se plazí po podlaze a nízkých dřevěných
lavicích, ponechán ve svém vlastním, ostatními nepochopeném světě.
Usilovnému, ale neohrabanému snažení Menuchima ovládnout své tělo
kontrastuje hyperaktivní trojice starších dětí, jež se neustále směje,
pošťuchuje a podporuje v drobných nekalostech. Před lékařem,
přijíždějícím je očkovat, se ukrývá pod stolem a rejdí s ním po
místnosti. Trojlístek herců zvládá bravurně nejen chování
bezstarostných dětí, ale také jejich přerod v uvědomělé mladé lidi,
kteří musí rozhodovat o svých životech.

První polovinu inscenace, odehrávající se v Rusku, provází
reprodukovaná hudba, druhou půli, dění ve Spojených státech amerických,
doprovází klavírista. Využití živé hudby (jejím autorem je Nikos
Engonidis) evokuje hudební doprovod němých grotesek, jejichž nejslavnější
postava nenápadně prochází celým druhým dějstvím – nejen
prostřednictvím filmových projekcí, ale také jako němý pomocník a
posluchač. Charlie Chaplin symbolizuje moderní dobu, světla velkoměsta, pod
nimiž se Singerova neúplná rodina ocitla.

Scénografické delikatesy
Jeviště rámují
dvě sbíhající se stěny ústící ve čtvercový průhled, jenž je
využíván nejen jako okno, ale také jako „zrcadlo času“, v němž
k ostatním promlouvají postavy z dopisů či vyprávění. Zem zaslíbenou,
„Boží zemi“, Ameriku znázorňují gramofonové desky, reklamy a
poloprůhledné stěny připomínající prosklené výlohy osvětlené
blikajícími modrobílými neony.

Za stěnami se v jedné z působivých scén potácí Mirjam stižená
šílenstvím, ztrácí se za nimi stejně, jako ztrácí zdravý rozum. Mizí a
rozostřený obraz, který mohou diváci pozorovat, znázorňuje její
vyšinutost, neprostupná bariéra stěn jako by podtrhovala skutečnost, že
Mirjam už není pomoci.

Zemi hojnosti charakterizují také šaty a doplňky výrazných barev.
V Americe se dbá na jedinečnost a originalitu, zatímco v Rusku všechno
splývá v nevýrazných odstínech šedé a modré. V dalekém Rusku
zůstává syn Menuchim, avšak v Americe je přítomen ve vzpomínkách
rodičů a sourozenců, což režisér Martin Františák
s výtvarníkem Markem Cpinem ztvárnili
city drásajícím uspořádáním mizanscény – místo, kde v bývalém
domě Singerových dlel nejmladší syn nejčastěji, je ze všech stran
ohraničeno průhledným kvádrem.

Za americké anabáze zbylých členů rodiny v popředí scény stále
sledujeme Menuchima uzavřeného v tomto kvádru. Jako zvíře v kleci smutně
vyhlíží ven, tiskne se ke stěnám, jako by to byli lidé a on u nich mohl
najít porozumění. Tento druhý plán představuje relativizaci chvilkových
záchvěvů štěstí odehrávajících se na jevišti v prvním plánu.
Vizuální memento upozorňuje na minulá rozhodnutí, s nimiž se Mendel
Singer musí vyrovnat.

Divadlo
Petra Bezruče
Joseph Roth: Job

Režie: Martin
Františák
Dramaturgie a dramatizace: Marta Ljubková

Výprava: Marek Cpin
Hudba: Nikos Engonidis

Choreografie tanečních čísel: Zoja Mikotová
Premiéra 10. října 2008 v Divadle Petra Bezruče