Nejnovější dramatická a režijní práce uměleckého šéfa Klicperova
divadla Davida Drábka přináší na královéhradeckou scénu po Akvabelách
další z jeho děl, v nichž se snaží pro sebe typicky postmoderními
prostředky reflektovat situaci generace dnešních pětatřicátníků.
Tentokrát jsou diváci konfrontováni s komediálním muzikálem Ještěři,
pod kterým je kromě Drábka podepsán ještě hudebník Darek Král a textař
skupiny Sto zvířat Tomáš Belko.
Nejde o komplikovanou podívanou. Ocitáme se na srazu bývalých
spolužáků ze základky. Když se nám představují – dvacet let vyšlí
ze školních lavic –, je jasné, že komplikovanost bohatě zastanou hlavní
postavy. Jak totiž samy v úvodní písni oznámí: Na startu jsme stáli
/ v jedný řadě / a každej věřil / že vítězství bere / než startovní
výstřel / zabil favorita / a my vyrazili / špatným směrem.
Jedná se o partu outsiderů, kteří neexponují pro příběh zásadní
situace, ale pouze řeší své dosavadní komplexy a problémy, a pouze tím
děj jaksi posunují kupředu. Aby se ovšem Ještěři nerozplizli
v nahodilém střídání popěvků a banálním ději, jak to u tradičních
muzikálů předpokládám, jsou stavy a prožitky jejich postav
hyperbolizovány do nejzběsilejších koutů absurdity. Pochopitelně se
Drábek nesnaží inscenovat tradiční muzikál, naopak – tak jak by se
mohlo očekávat, jsou Ještěři ironickou parodií na zmíněný žánr.
Stále zde však zůstávají politováníhodné osudy hlavních postav, které
svádí k tomu, že autor se zde skutečně snaží o jakousi reflexi doby, a
ne pouze o samoúčelné vybičování absurdního komična do krajnosti.
To považuji za největší problém tragikomického muzikálu. Po jevišti
zde chodí a pobíhají nešťastné bytosti, které neví, co se životem,
mísí se s ještěry metaforickými i kostýmovanými, a jejich s citem
pronášené repliky především ze začátku skřípou jako nenamazané dveře
do chléva. Ignác (Jan Sklenář) má problémy s alkoholem, ženami, dětmi,
které s nimi plodí, i s matkou (Lenka Loubalová), která si chce ještě
užít života, má mladého milence a podléhá kouzlu tetováže na vlastní
tělo. Richard (Dušan Hřebíček) je obézní a zakomplexovaný. Matylda
(Pavlína Štorková), se kterou se sbližuje, je zmatená a ztracená, protože
věčně nemá na mobilu signál. S Luďkem (Miroslav Zavinčár) manželka
nekomunikuje jinak než prostřednictvím písňových textů Hanky Zagorové a
jí podobných. A ti, kteří celý ten absurdně divoký cirkus rozjíždí,
jsou gauneři, bratři Klenotičové. Jeden z nich – Pan Červený (Jiří
Zapletal) totiž umírá na rakovinu, a proto Pan Zelený (Vojtěch Dvořák)
nevybíravě donutí zmíněné spolužáky, někdejší členy dramaťáku ze
základky, k nácviku Zemanovy Cesty do pravěku na divadle. Pan Červený
totiž zbožňuje ještěry, a kultura prý navíc povznáší ducha.
Už z prostého nástinu děje je zřejmé, že Drábek poněkud riskuje,
když své postavy záměrně žene do karikatur. Hejno za každou cenu
zpitvořených třicátníků se totiž nejprve poněkud vymyká kontrole a
objektivně vzato nudí. Drábkovi se ale podařilo (právě díky – pro něj
typickému – vyburcování trapnosti jako kategorie na ještě vyšší
stupeň) vybalancovat slabší rozjezd zmatených figurek a před koncem první
půle inscenace spustit příval ještěří poetiky. O to se paradoxně
zaslouží karikatura nejkarikovanější – podivínský pedagog Lochman
(Lubor Novotný), který spolu se svou transsexuální partnerkou Gabrielle
(František Staněk) představuje skutečnou fosilii, tak nezbytnou pro téměř
nejapný Drábkův humor, kterému se ovšem nelze nesmát. Jejich taneční
číslo se sborem doprovázené chytlavými slovy písně: Jsem královna
pouště / lopatka i koště / rohlík i párek / … patří díky
záměrné pohybové křečovitosti obou představitelů k vrcholům
představení.
Po přestávce opět následuje zběsile ironická podívaná, ovšem
alespoň částečně se začíná stáčet do vážnější roviny. To když se
Matylda a Luďa pokouší sbližovat. Jinak se ale spirála šílených a
karikujících nápadů točí dál až do momentu, kdy se část postav
navzájem postřílí. V ten moment se ovšem ne náhodou zdá, že ze slepé
uličky vybičované absurditou už není úniku. Je tomu tak, Drábek nechá
zajít příběh svých figurek do extrému, a když není cesty zpět, přijde
jako zákonité vyústění smrt. Ta přináší v rovině, do jaké je
příběh nastaven, konečné rozuzlení desítkám šílených peripetií, a to
díky smířlivému příslibu reinkarnace Klenotičů ve
zbožňované plazy.
Zběsilá jízda se zpěvy má tedy překvapivě šťastný a klidný konec,
přeživší postavy bilancují své životy, a jako by jim ani ne tak
ochotnická Cesta do pravěku, jako spíše třeskutě ironická cesta po
vlastních absurdních osudech, pomohla vymanit se ze skořápky Drábkem
karikovaných prototypů. Totální divočina, která je určující pro
většinu Drábkových her, tak zde není samoúčelná, ale naopak slouží
jako očistec jak pro bývalé spolužáky na jevišti, tak pro diváky
v hledišti. Není totiž nikterak složité na jeho pohrávání si se světem
přistoupit a podřídit se mu. Pokud vám tedy kupříkladu nevadí vyčítat
partnerovi ochladnutí vztahu slovy písně Hanky Zagorové: Maluj zase
obrázky / dlaní horkou od lásky …
Drábek svým postmoderně nespoutaným stylem bez diskuze výrazně
přispívá k tváři současného českého dramatu. Jak už to ostatně
dokázal Švédským stolem nebo Akvabelami. V Ještěrech ovšem promyšleně
sarkastická hra s trapnou upachtěností naší doby povážlivě balancuje na
hraně. Už jenom krůček ji totiž dělí od trapnosti skutečné,
neparodující. V následující sezoně uvede v domovském Klicperově
divadle další dvě vlastní díla: Náměstí bratří Mašínů a kabaret Noc
oživlých mrtvol a nezbývá, než s napětím očekávat, zda se mu podaří
svou vlastní touhu po krajní absurditě ukočírovat tak, aby na jeviště
nevnášela zbytečné rozpaky.
Klicperovo divadlo
David Drábek: Ještěři
Režie: David Drábek
Dramaturgie: Jana Slouková
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Vladimíra Fomínová
Hudba: Darek Král
Texty písní: Tomáš Belko
Choreografie: Adéla Laštovková Stodolová
Hrají: Jan Sklenář, Jiří Zapletal, Vojtěch Dvořák, Dušan Hřebíček
/ Jakub Tvrdík, Pavlína Štorková / Ivana Huspeková, Miroslav Zavičár,
Lenka Loubalová, Lubor Novotný, František Staněk, Zora
Valchařová-Poulová, Martina Nováková, Josef Čepelka, Isabela Smečková
Bencová, Marta Zaoralová, Eva Kratochvílová a další.
Světová premiéra: 23. května 2009 v Klicperově divadle, psáno
z reprízy uvedené v rámci festivalu Divadlo evropských regionů dne
26. června 2009 v Klicperově divadle
Napsat komentář