Hra plná překvapivých zvratů učarovala dramaturgovi Národního divadla
moravskoslezského Marku Pivovarovi. Předvídatelná zápletka se následně
mění v neřízenou střelu, která v druhé půlce ještě několikrát
změní svůj spád a to, jak jsou karty rozdány. V parafrázi na princip
divadla na divadle lze říct, že Osidla smrti jsou divadelní hrou (resp. hry)
v divadelní hře – své drama autoři píší podle toho, co se odehrává
ve skutečnosti.
Stárnoucí dramatik Sidney Bruhl, kterému vyschlo pero, dostane najednou
hru od někoho, kdo se zúčastnil jeho semináře tvůrčího psaní. Bruhl
vyláká mladého autora do svého domu pod záminkou konzultace hry, kterou
napsal. Hra se jmenuje Osidla smrti. Drama se tak ocitá v dramatu a píše se
dle toho, jak se odehrává. Anebo přesněji řečeno, drama je již napsáno,
aby svůj syžet a fabuli ještě několikrát změnilo a nebylo o jeho konci
rozhodnuto. Důležitější než překvapivost dramatických zvratů je vtip
obsažený v dramatu. Vždyť i dějové zvraty se humoru podřizují.
Rozhodně se nejedná o nervy drásající detektivku či dokonce horor, jak by
mohl název mást. Žánrem inscenace je konverzační komedie, během níž je
zavražděno několik postav. A několik v celkovém počtu pěti postav už
znamená jejich většinu. Kdo tedy zůstane nakonec živ a unikne
z osidel smrti?
Příkladem herecké
práce, která naplňuje každé své gesto a repliku působivou emocí, je
herectví Tomáše Jirmana.
Divácky atraktivní oddechový kus má však svá slabá
místa. Trochu ruší obrovské fotografie stylově zařízených pokojů na
stěnách. Takové výtvarné pojetí nic nerozvíjí, nepodporuje, jen
občasně vyruší ze sledování hereckých výkonů. K nim směřuje druhá
výtka. Ovšem pokud nesnesitelnost a nevýraznost Myry Bruhlové v podání
hosta divadla Lenky Čermákové je záměrná, pak o žádnou výtku nejde.
Jan Fišar a Vladimír Polák naopak dostali roli „šitou jim na míru“ a
zhostili se svého úkolu sebejistě. 
Není však potřeba jednotlivé repliky pronášet
příliš táhle a dávat jim zaznít s důrazem přecházejícím
k deklamaci. Trochu to pak vypadá, že se bere ohled buď na velký prostor
hlediště, anebo na starší nedoslýchavé diváky. Důraz na dramatický text
je pro Národní divadlo moravskoslezské příznačný a samozřejmě
opodstatněný. Je pak otázkou, zda takový přístup nespoutává příliš
herce v jejich práci a nechává volnost jejich tvorbě, aniž by jejich
výsledný výkon byl výhradně popisný a doslovný. V takovém případě se
výsledný tvar blíží k tuctové televizní produkci a ztrácí na
umělecké působivosti. Příkladem herecké práce, která naplňuje každé
své gesto a repliku působivou emocí, je herectví Tomáše Jirmana. Jemu byla
svěřena vedlejší role Bruhlova přítele a právníka Portera Milgrima a
i tak malý prostor dokázal Jirman beze zbytku využít.
Osidla smrti i přes zmíněné výtky doporučuji divácké pozornosti, a
to především pro šťastnou volbu dramatu, jeho vtipnost a napětí
vycházející z nepřetržitého dramatického jednání, kdy jedna situace
navazuje na druhou a nenechává diváka odpočinout. A kdo by přesto snad
chtěl v druhé polovině usínat, toho bezesporu probudí výstřel z pistole
Sidney Bruhla.
Národní divadlo moravskoslezské
Ira Levin – Osidla smrti
Režie: Ĺubomír Vajdička j.h.
Dramaturgie: Marek
Pivovar
Scéna: Juraj Fábry j.h.
Kostýmy: Milan Čorba j.h.
Hudba: Peter Mankovecký j.h.
Premiéra 18. 10. 2008 v 19.00 hodin – Divadlo Antonína
Dvořáka.
Napsat komentář