Ví se jak a ví se to dobře, ještě by bylo dobré
říci, proč…
Rukopis režiséra Jana Mikuláška se vyznačuje v první řadě přísnou
stylizací, skrze kterou promyšleně a cíleně staví celek inscenace –
strukturovaný, pevný a osobitý, to v každém případě. Vidíte-li jeho
práci poprvé, učaruje vám fantazie a čistota jednotlivých scénických
obrazů, extravagantní, avšak funkční scénografie, ukázněné herectví,
i to, jak režisér umně pracuje s prostorem velkého jeviště.
Jste-li více obeznámeni s jeho režijní prací, pak dokážete posoudit
i to, jak moc se ve výsledku podařilo proniknout k podstatě inscenovaného
textu, většinou velmi kráceného a upravovaného. A právě tímto směrem
se ubírají mé výhrady k inscenaci Hedy Gablerové Národního divadla
moravskoslezského. V té totiž – ať je jakkoliv na pohled krásná –
bylo mnoho nakousnuto, ale žádné téma inscenátoři ve výsledku nepodtrhli
jako ono pulzující, kvůli kterému se rozhodli severské drama Henrika Ibsena
nazkoušet. A tak se po veskrze výtvarném zážitku z představení ptám:
„Proč ale?“
Nezbývá nic jiného,
vždy existuje ještě jedna možnost – tou je zde přiložit revolver
k spánku a stisknout.
Text v dramatech Henrika Ibsena krásně plyne, replika
střídá repliku, jako by se nic nestalo, je jen takovým pomyslným vrcholkem
ledovce, milou salónní taškařicí. Mezi řádky, v podtextech ale
zůstávají silné příběhy plné běsných momentů, které jsou do
dnešních dní nelítostně aktuální. Díky nim považuji Ibsena za
současného autora. Jeho Heda Gablerová je studeně hrdou ženou a vzdělanou
krasavicí, co sama sebe vrhla do společnosti, kterou pohrdá. Věří si, je
přesvědčena, že veškerou tu maloměšťáckost, směšnost, tu nízkost a
malost ustojí, ve skutečnosti to ale není možné, neboť ona ji postupně
vtahuje do sebe jako lačná bažina svou oběť. Heda touží po opravdových
velkých činech, ale je příliš zbabělá skutečně jednat (narozdíl
například od Elvstedové). Jen se vzteká a mstí, prská kolem sebe nenávist
a přitom se neodvratně dostává do slepé uličky – nechtěně bude
matkou, poslušnou ženuškou a k tomu milenkou doktora Bracka z donucení.
Nezbývá nic jiného, vždy existuje ještě jedna možnost – tou je zde
přiložit revolver k spánku a stisknout. Heda je donucena jednat, její
hrdost jí nedovolí potupně hnít v zemi. Je oběť, ale oběť nejvíce
sebe sama.
Nevěřím, že by se
Mikulkové Heda někdy skutečně svlékla před svým až příliš
zženštilým mužem – natož s ním otěhotněla!
V Mikuláškově inscenaci jsou příběhy postav jakoby rozdroleny a
utlumeny pod nátlakem jevištních obrazů. Vše je řečeno, ale nikdo to
skutečně nezahraje. Nevěřím, že by se Heda (Gabriela Mikulková) někdy
skutečně svlékla před svým až příliš zženštilým mužem (David
Viktora) – natož s ním otěhotněla! A jak to, že se Løvborg
(František Strnad) zakoukal do veskrze nudné Elvstedové (Lada Bělašková)
s hliníkovou jídlovkou v ruce, čím mu tak vystřela zrak? A hrome, co ten
doktor Brack (Petr Houska)? Vždyť celou jeho mistrovskou manipulaci pochopí
divák pouze z textu, ne z herectví. Otázkou jsou pro mě také čtyři
Hedina alter ega – krásné dívky výtvarně zabydlující celý prostor
jeviště. Je snad Heda psychicky nemocná? Je její osobnost rozpolcená?
Osobně si myslím, že ne, veškeré její, byť velmi ambivalentní jednání
vychází z povahy postavy – proto jde o tak náročnou ženskou roli.
Heda Gablerová v Ostravě je v každém případě
inscenace pozoruhodná svou výtvarnou propracovaností. Postava služky Berty
jako by sem přesídlila přímo z nějakého obrazu Edvarda Muncha, schválně
naddimenzovaná velikost mobiliáře zpřítomňuje pocit neustálé nudy
měšťáckého salonu a protipožární opona je vhodně využita jako symbol
Hediny tísně a beznaděje. Avšak jevištní dění se v celé své kráse
čas od času dostane do hluchého, zdlouhavého momentu. Osobně bych řekla,
že je to díky už zmiňované absenci zásadního tématu ve středu celého
tvůrčího procesu.
PS: No a taky jsem si nějak nevěděla rady s hromadou knih, na které
trůnil Jørgen Tesman. Zaprvé mi přišlo, že jde o scénografickou
popisnost, která zbavuje postavu manžela Hedy a historika umění jakýchkoliv
„koulí“, a za druhé vůbec nebyla dohraná, to mi přišlo škoda, takový
kámen na noze.
Národní divadlo Moravskoslezské – Divadlo Jiřího Myrona
Henrik Ibsen: Heda Gablerová
Překlad: František Fröhlich
Režie: Jan Mikulášek j.h.
Dramaturgie: Marek Pivovar
Výprava: Marek Cpin j.h.
Hudba a výběr hudby: Jan Mikulášek j.h.
Premiéra: 7. června 2008
Psáno z reprízy 27. února 2009, která se odehrála v rámci festivalu
Ostravar 2009
Napsat komentář