Je zažitým, i když nepsaným pravidlem, že úkol pečovat o českou
dramatickou klasiku připadá zejména velkým kamenným – tedy převážně
národním – divadlům. Panuje široce vžité přesvědčení, že by
právě tyto scény – když už nikdo jiný – měly udržovat povědomí
o nejvýznamnějších dílech domácí provenience tím, že je budou
systematicky zařazovat do svého repertoáru a inscenovat víceméně
tradičním, nekontroverzním způsobem. Není přece radno dráždit
zasloužilé předplatitele, kteří tvoří gró návštěvníků
monumentálních sálů, zbytečně avantgardními výstřelky.
Břetislav Rychlík v případě Gazdiny roby zpracovávané pro ND Brno
dokázal, že známé dílo, jež bylo napsáno před více než 120 lety,
hlavu ani ruce nutně svazovat nemusí. Podobně jako nedlouho před ním Jiří
Pokorný v Divadle Na zábradlí nebo Janka Schmiedtová v brněnské Martě
znatelně zasáhl do původního textu a autorsky ho přizpůsobil obrazu
svému. Je třeba zdůraznit, že tak v žádném směru nečiní invazivně a
svévolně, ale na základě hlubokého poučení a empatie. Své úpravy opřel
především o povídku Gabriely Preissové, která stejnojmennému dramatu
předcházela a která líčí veškeré jeho události v koncentrované
podobě, a dále pak o znalost moravského prostředí, jímž se jako
režisér ve své dokumentaristické a publicistické tvorbě již několik let
soustavně zabývá.
Rychlík upravil především jazyk hry. Spíše umělé a nedůsledně
tvarované nářečí vytvořené Preissovou jako literární stylizace mluvy
jisté moravsko-slovenské dědiny autentizuje použitím zvukomalebného
slováckého dialektu (který má jako rodák z Uherského Hradiště bezesporu
v krvi). Tím se přibližuje důvěrnějšímu zachycení moravského venkova,
tak jak ho známe z realistické tvorby bratří Mrštíků, Jana Herbena či
Karolíny Světlé.
Originální text Břetislav Rychlík v dramaturgické spolupráci
s Martinem Dohnalem rovněž přehodnocuje po stránce scénických výjevů.
Například Preissovou pouze naznačená epizoda o tom, jak šarlatánka Kača
Drkotnica vyléčila Samkovi „zlý lišaj“, je v prologu rozehrána
v magický čarodějnický výjev vymítání zlých duchů ohněm a
zaříkáváním, který se až následně přelije v předepsaný první obraz
hry. Jako pomyslný můstek zde slouží rytmický, svým stylem skoro africký
tanec (v choreografii Ladislavy Košíkové), při němž hlasitě dupající
křepčící dav efektně zaplní jeviště a divák se tak rázem ocitne na
rozdováděné venkovské veselici. Její účastníci mají na sobě folklorem
inspirované kroje, spíše střídmé než nějak okázale krášlené
(kostýmy Markéta Oslzlá-Sládečková). Jednoduché vzory a ornamenty, které
je zdobí, jsou však i z větší dálky výrazné a u Evy a Mánka se –
snad jako podtrhnutí bujného temperamentu této dvojice – doplňují
s ozdobným tetováním na holé kůži. Na posvícení nechybí ani
nefalšovaná horňácká muzika – hostující čtyřčlenné smyčcové
těleso vedené primášem Petrem Mičkou. Přičteme-li k tomuto předpokladu
doposud nevyhaslý obrozenecký argument, že mládež je nutno seznamovat
s českými literárními klenoty pokud možno v jejich ryzí a experimenty
nezkreslené podobě, zdá se, že mantinely, v nichž se inscenátoři mohou
svobodně pohybovat, nejsou zrovna široké. Takto nastíněné inscenační
zakotvení je však záhy zvikláno, když se objeví postava Doktora
z Hrozenkova. Tato nenápadná, ale důležitá osoba, která se vzepřela
veřejnému mínění a rozhodla se pro život se ženou „od muža
utečenou“ (Mánek v tom vidí jakýsi příklad pro vyřešení svého
poměru k Evě, zatímco puritánský Samko právě pro toto jednání
doktorovi nedovolí ani léčit svou umírající dceru), je prezentována
naprosto odlišně od ostatních postav. Jako by Doktor (Jaroslav Kuneš),
který se úvodem hry opravdu jen mihne a pak se o něm párkrát úsečně
mluví, vůbec nepatřil do zezačátku exponovaného světa, jako by v něm
byl pouze na návštěvě. Má na sobě moderní oblek, výjevy z posvícení
provázené odborným výkladem si se zájmem fotografuje na svůj mobil,
přičemž mu účastníci hodů ve strnulých skupinkách ochotně pózují.
Kromě humoru s sebou toto zcizující pojetí přináší i další hledisko
na rozbíhající se příběh. Vše, co následuje, dostává punc divadla na
divadle, a snad i jakéhosi zvláštního skanzenu, jenž je uzavřen v ne
zrovna jasných hranicích.
V tomto pojetí se odehrává příběh krajčířky Evy, již její
životní neštěstí, za které si pro svou zbrklou a trucovitou povahu může
do velké míry sama, dožene až k sebevraždě. Eva Novotná představuje
titulní postavu jako hrdou a umíněnou ženu, která je v mnoha situacích
možná až příliš ovládána egoistickým heslem „Teď vám všeckým
ukážu“. Je vidět, že svůj vysněný cíl – spokojený život se svou
láskou – je schopna načas obětovat ani ne tak kvůli tlaku
konzervativního okolí, jako spíš pro to, aby mohla ješitně a ostentativně
ukázat sebe samu, svou vlastní čistotu a domnělou morální nadřazenost.
Eva ovšem není nějaká bezcitná saň. Novotná ji zachycuje i jako zoufalou
bytost, které osud každou sebemenší naději nemilosrdně sfoukne (smrt
dcerky, neúspěch při jednání s advokátem o možnosti rozvodu apod.). Ve
vášnivém výstupu se spoustou téměř ekvilibristických fyzických
kontaktů na dlouhém dřevěném stole pak dokáže zobrazit i živočišnost,
kterou v Evině vztahu k Mánkovi sice předpokládáme, ale až doposud se
takto otevřeně neprojeví.
Dvě klíčové mužské postavy, Mánek a Samko, Evin milenec a muž, jsou
v mnoha směrech protějšky. Jejich představitelé, Václav Vašák a Petr
Halberstadt, typově ne příliš vzdálení herci, se proto museli zaměřit na
důsledné rozlišování (vždyť i Eva jednomu či druhému dává přednost
z naprosto jiných důvodů). Mánek je energický, sebevědomý, často
teatrálně se projevující muž, který však postupem času vyměkne a
o svou lásku už nebojuje tak vehementně jako zpočátku. Před Evou se
snaží vypadat pevně a suverénně, ale v náznacích je vidět, že se
nemůže vymanit z vlivu své vlezlé matky Mešjanovky (Drahomíra
Hofmanová). Ostatně v poslední scéně – poté, co se doví o Evině
smrti – jí padá v zoufalství k nohám a završuje tak své dosavadní
bloudění mezi dvěma ženami (Maryšou – de facto matkou na jedné a Evou
na druhé straně). Samko je naproti tomu tichý mrzák, který se jednou
dokáže Evy vůči Mešjanovce zastat, ale jinak stojí opodál. Jakékoli
vášně skrývá do komůrky svého stavení, rozproudí ho, až když
podezřívá Evu z nevěry. Teprve tehdy dokáže zakřičet a jít s nožem
na svého soka.
V brněnské inscenaci je podle mého názoru trochu upozaděná postava
Mánkovy matky, intrikánky Mešjanovky. Ona je tou, která tahá za nitky a
dává pozitivní či negativní impulzy k jednání ostatních – kvůli
její urážce se přece Eva zasnoubí Samkovi, kvůli ní si zřejmě Mánek
bere Maryšu a zejména kvůli její intervenci v závěru dochází k trapné
situaci s baronkou). Mešjanovka v podání Drahomíry Hofmanové se ale jeví
poněkud bezbarvá, zvláště pak vybavíme-li si „zmiji“ Jany Hlaváčové
z výrazné inscenaci Divadla na Vinohradech v režii Zdeňka Kaloče
z roku 1992.
Třetí dějství, kterým drama vrcholí, je umístěno do Rakouska, kde
Mánek se svou gazdinou Evou obstarávají vrchnosti letní zemědělské
práce. Tato část je nejpůsobivější především z hlediska
scénografického (Martin Černý). Po předchozích více méně strohých a
náznakových úpravách scény představující náves a posléze prostou
Samkovu jizbu je celý portál zastavěn mohutnou dřevěnou konstrukcí. Ta je
na způsob včelích pláství rozdělena do buněk, ve kterých převážnou
část jednání v bílých overalech polehávají Mánkovi dělníci a tvoří
tak pozadí pro situace rozehrávané na předscéně. Několikapatrový kolos
v samém v závěru dobře slouží i pro symbolické ztvárnění
tragického skonu hlavní hrdinky skokem do Dunaje, zatímco ostatní postavy
kolem rozvíří makabrózní rej masek.
Na Rychlíkovu Gazdinu robu v Mahenově divadle Brno by se zapomenout
rozhodně nemělo (ostatně představení již nasnímala Česká televize a
záznam připravuje v nejbližší době k odvysílání). Nápaditě a
přitom srozumitelně se v ní podařilo skloubit vnímavost a pokoru
k jednomu ze stěžejních českých dramat s osobitým viděním
režiséra.
Na závěr si nemohu odpustit štiplavou poznámku. To, že Gazdina roba
vyčnívá z produkce Mahenovy činohry, potažmo brněnského Národního
divadla vůbec, není způsobeno jen její povedeností, ale do značné míry
i kontrastující podprůměrností výtvorů okolních (z nedávných se mi
hned vybaví např. Tajemství
Zlatého Draka a Antonius a Kleopatra s podivnou zálibou v adoraci
„zaťatých pěstí“, či plytké exhibice jako Ideální manžel nebo Německý
oběd). Právě Rychlíkova Gazdina roba by mohla ukázat cestu, kterou by
se Národní divadlo Brno při svém údělu naznačeném v prvním odstavci
mohlo ubírat, aby věrné diváky neznechucovalo a zároveň mělo sílu
přilákat publikum mladé.
ND Brno – Mahenovo divadlo
Gabriela Preissová – Gazdina roba
Režie, inscenační scénář, jazyková úprava:
Břetislav Rychlík
Dramaturgie: Martin Dohnal
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková
Choreografie: Ladislava Košíková
Hudba: Petr Hromádka
Hudecká muzika a odborná spolupráce: Petr Mička
Hrají: E. Novotná, P. Halberstadt, V. Vašák, D.
Hofmanová, D. Kaloč, I. Valešová, H. Horňáčková, Z. Ščerbová, M.
Durnová ad.
Premiéra: 30. ledna 2009, psáno z repríz 24. a
25. listopadu 2009.
Napsat komentář